Příběhy 20. století: Z místa učitelky ji komunisté vyhodili. Vrátila se až po dvaceti letech

Post Bellum

Když chce člověk zůstat poctivý a rovný, musí se umět něčeho vzdát. To je jistě triviální konstatování, avšak současně nesamozřejmé pravidlo, a to i v dnešní nebo možná zvlášť v dnešní době. Jiřina Čechová, o jejímž životě pojednává další díl rozhlasového dokumentárního cyklu Příběhy 20. století, se toho pravidla drží: před listopadem 1989 nebyla ve vězení, není známá disidentka (byť mimo jiné podepsala Chartu 77), „jenom“ žila slušně a snažila se dělat smysluplné věci. Zaplatila za to tím, že hned na počátku normalizace ztratila zaměstnání gymnaziální profesorky, obtěžovala ji Státní bezpečnost a musela se vzdát představ o kariéře. Je příznačné, že dnes o tom všem nemluví s útrpností či zahořklostí, ale vyrovnaně, leckdy vesele a dokonce se soucitem vůči těm, kdo jí kdysi vyhazovali nebo nepodpořili.

Malý svět v Bezkově aneb „Pochenčkis“

Jiřina Čechová se narodila 16. června 1937 v Brně, vyrůstala na Znojemsku, v malé vesnici Bezkov. Její otec, někdejší legionář z Ruska Bohumil Čech, pracoval jako řídící učitel v místní škole (kde také rodina bydlela). Maminka Marie zůstávala v domácnosti a starala se o malé hospodářství. Po Mnichovu se bezkovští vyhnuli připojení k říši, byli však obklopeni zabraným „německým“ územím a i na krátký výlet do těch míst potřebovali propustku, kterou se právě Čechovým podařilo získat jen asi dvakrát.

Bezkov byl do značné míry odříznut od světa a Jiřina trávila hodně času sama s rodiči, i proto, že tři starší sestry nesměly jako Češky studovat na gymnáziu v nedalekém zabraném Znojmě, musely dojíždět do Moravských Budějovic, jedna z nich pak skončila jako totálně nasazená v říši. Otec Bohumil Čech byl nedlouho po okupaci jako někdejší legionář zbaven místa a předčasně penzionován. Přesto Jiřina vzpomíná na hezké dětství, jehož se nacismus výrazně nedotkl, asi i proto, že jí rodiče drželi od potíží stranou; vypráví, že ve vsi se neudávalo, že i němečtí sousedé z okolí často „pokrývali“ černé zabíjačky a různé fígle, které čeští hospodáři podnikali kvůli obživě.

Do školy nastoupila Jiřina Čechová v roce 1943: „Učitel nám tehdy řekl: ‚Děti, přijde pan inspektor. A páni inspektoři se zdraví tak, že povstanete a jenom takhle zdvihnete pravici.‘ Nacvičili jsme to, inspektor přišel o přestávce, tak jsme povstali a zvedli ruce. Jenže spolužák Honza byl zrovna na záchodě, vrátil se pozdě, viděl inspektora a vzpomněl si, že má zdvihnout ruku. Tak to hned udělal, ale k tomu nacistickému pozdravu prohlásil: ‚Pochválen pan Ježíš Kristus‘. Na Beskově se tak zdravilo, děcka to zkracovala na ‚Pochenčkis‘. Večer k nám ten přišel domů, rodiče se smáli – a já jsem tehdy vůbec nechápala čemu.“

sinfin.digital