Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Pro komunisty jsem byl zločinec, který unesl dvě děti.“ Jan Tříska o emigraci i životě v Americe

„Pro komunisty jsem byl zločinec, který unesl dvě děti.“ Jan Tříska o emigraci i životě v Americe

V noci ze neděle na pondělí zemřel herec Jan Tříska. Osmdesátiletý Tříska byl od soboty ve vážném stavu v pražské Ústřední vojenské nemocnici poté, co v sobotu  za nevyjasněných okolností spadl z Karlova mostu do Vltavy. Tříska patřil k nejtalentovanějším hercům generace 60. let, po emigraci v 70. letech se prosadil i v Hollywoodu. Po listopadové revoluci v Česku hrál třeba ve Svěrákových filmech Obecná škola a naposledy Po strništi bos. Před deseti lety poskytl Veronice Bednářové rozhovor pro speciál Reflexu Interview X.

 
 
 
 

Jana Třísku jsem zastihla zcela vytíženého: na Letních shakespearovských slavnostech 2007 hrál bez alternace v Bouři Kalibana, v Divadle Na Jezerce zvládá i dvacetšestkrát za měsíc skvělou komedii Kumšt. Herec s českým smyslem pro humor a americkým pohledem na svět má všech pět Pé, o kterých sní každý novinář: příjemný, pohotový, profesionální, povídavý a – přátelský.

Slyšela jsem o vás historku: když jste v šedesátých letech zašel v Praze na kávu, hosté v kavárně povstali a začali aplaudovat. Když jste pak emigroval do Ameriky, neznal vás nikdo. Co taková změna udělá s hereckým egem?

Nic. Kdykoli zaslechnu radu: „Ty bys měl svůj fantastický příběh napsat!“, jsem v rozpacích. Můj život není výjimečný. Takových lidí, jako jsem já, moje žena a moje děti, běhá po světě spousta. V Americe obzvlášť. Jsem jeden z nich. Běžný politický uprchlík.

To je pravda. Ale málokterý z běžných uprchlíků byl před útěkem hvězda bezmezně milovaná rodným národem.

Je to jednoduché. Odchod způsobily ruské tanky. Byl to sice celý řetěz událostí, ale začal 21. srpna 1968. Jakkoli jsme se pak snažili dělat si z toho legraci …

Vy jste si z okupace dělali legraci?

Ano, smáli jsme se tomu. Spousta z nás se tomu smála. Tak jsme byli sebejistí. Tak jsme byli sebevědomí. Dokud nezačalo nechutné, depresívní období, kterému se říkalo normalizace. Pamatuji si, jak jsme seděli u nás doma: Sibeliova 21, Praha 6-Střešovice. Moje žena Karla čekala naši první dceru Káku, která se narodila v září 1969. Dělal jsem tenkrát jakýsi novinový rozhovor a používal pateticky vlastenecký slovník: „Navzdory okupaci naší země budeme se snažit zapustit tady kořeny.“ A ejhle, druhá holčička, Nána, už se narodila v době nejtvrdší normalizace, v lednu 1973. Ale přesto jsme věřili, že to nemůže trvat věčně. Lidé za Hitlera si taky říkali: však ona ta válka brzo skončí. A místo toho, aby včas uprchli do Ameriky, odvezli je do koncentráků.

Celý rozhovor si přečtěte na webu Reflex.cz.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek