Existuje opravdu cosi jako „romské Vánoce“ – představující exotiku, jakou majorita nezná, a plné magických rituálů, které většina Romům tak ráda připisuje? Vánoční svátky pochopitelně patří každému, kdo vnímá potřebu navazovat každoročně na křesťanskou tradici a ctít jeden z nejsymboličtějších svátků římskokatolické církve. Evropští Romové, jejichž větší část se dnes hlásí právě k římským katolíkům, dodržují směs tradic, které se z valné části nepřekvapivě podobají těm neromským. Přesto bychom dodnes našli v mnoha romských domácnostech specifika, která mají kořeny spíše v sociálním prostředí, v němž žili předkové jednotlivých rodin, než v křesťanské víře samotné. Zapomínat nelze ani na to, že takřka nikde na světě, tedy ani v České republice, netvoří Romové jedinou homogenní skupinu, a jejich sváteční tradice se tudíž liší nejen „dům od domu“, ale také meziskupinově a regionálně.
V romštině se Vánoce označují jako "Karačoňa" (v olašském dialektu "Krečuno"). Podle romisty a lingvisty Viktora Elšíka existuje více hypotéz o původu tohoto slova; jisté však je, že do jazyka části českých a slovenských Romů se dostalo přes maďarštinu ("Karácsony"). Tradičně se pak u těch Romů, kteří dosud romštinu aktivně užívají, přeje, jako leckde jinde ve světě, „Bachtaľi Karačoňa the bachtalo Nevo berš“ – Štastné Vánoce a šťastný Nový rok, eventuálně další varianty stejné zdravice. Pro množství Romů bývaly Vánoce v minulých dobách materiálně chudší, i proto bylo a dodnes je běžné vnímat o to intenzivněji jejich spirituální rozměr.
A protože význam rodiny je u Romů tradičně posílen i kvůli tomu, že pro ně často představovala jedinou výspu sociální jistoty, drželi tyto svátky mnozí z nich v absolutní úctě, která velela například usmíření sebevětších rodinných sporů a svárů.
O silných rodinných vazbách svědčí i rozšířený zvyk myslet u štědrovečerního stolu i na zesnulé příbuzné, jimž byl vyhrazován zvláštní talíř a příbor. Spousta rodin také kladla svým mrtvým za okno na talířky ochutnávku ze slavnostní večeře. Poté, co se rodina společně pomodlila, pustila se do jídla, od něhož nesměl nikdo vstát jako první. Tradovalo se, že kdo by se vzdálil dřív, než ostatní dojedí, mohl by se příští rok „ztratit ze světa“, neboli zemřít.
Oblíbeným zvykem, který ctil zásadní význam rodiny, bylo svazování lžic po večeři, poté, co se všichni její členové najedli z jedné mísy. Lžíce se pak nechaly přes noc svázané, aby i rodina vydržela napřesrok při sobě. K upomínce na betlémský příběh sloužilo vystlání štědrovečerní místnosti slámou – k připomenutí chléva, do nějž se narodil Kristus.
