Světový den hidžábu. Ne-muslimky si zkouší, jak se žije s muslimským šátkem

Pavel Novotný

„Každý den jsem narážela na ústrky i projevy nenávisti. A to jsem šla prostě jen po ulici,“ říká Nazma Khanová. Nyní pětatřicetiletá muslimka bangladéšského původu, která v newyorském Bronxu žije od svých jedenácti let. Důvod? Nazma nosí šátek, protože je vychována jako muslimka. Její příběh stál na počátku Světového dne hidžábu, který na dnešek připadá.

„Plivali na mě, pronásledovali mě. Někdy mě obklopila skupina mužů, kteří mi pak nadávali,“ vzpomíná Nazma pro stanici al-Džazíra. S tím, že ji šikanovali na základní i střední škole, přičemž situace se prý ještě zhoršila po útocích z 11. září 2001. Tehdy jí navíc začali nadávat „do teroristek“.

Hidžáb lze popsat jako šátek, který zakrývá vlasy, krk a někdy také zčásti hruď. V řadě muslimských zemí je běžnou součástí školních, policejních, ale třeba i podnikových uniforem. Při vstupu do mešity jej správci mohou požadovat po všech návštěvnicích bez výjimky. Zákon, který jej ženám nařizuje nosit na veřejnosti, platí v Saúdské Arábii, Íránu a indonéské provincii Aceh. Fakticky je ale zahalování vlasů povinné i v dalších regionech, kupříkladu v Afghánistánu.

Zeman má závazek vůči voličům. Měl před volbami zveřejnit, jak na tom je, říká právník Šustek

sinfin.digital