Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Už mě napadaly ty nejodpornější myšlenky,“ říká Čech, který 5 dní bojoval v džungli o život

„Už mě napadaly ty nejodpornější myšlenky,“ říká Čech, který 5 dní bojoval v džungli o život

„Čtvrtou noc už jsem měl ty nejčernější myšlenky a pomalu se loučil s přáteli. Říkal jsem si, proč to muselo všechno tak blbě dopadnout. Poslední noc byla vážně krizová, i terén byl špatný. Byl to opravdu holý boj o život. Člověk už neměl myšlenky na zmeškaný výlet nebo na propadlou letenku,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ Vilém Hanuš, který chtěl poslední chvíle dovolené v Brazílii završit výletem na kopec Pico do Papagaio. Obyčejná procházka se ale stala bojem o život, když se ztratil. Jak se mu podařilo v brazilské džungli přežít? A kdy přišla skutečná krize?

Před dvěma měsíci jste zažil příběh jako z dobrodružného filmu. Z procházky na kopec Pico do Papagaio v brazilské džungli jste se nemusel vrátit... Jak jste se do svízelné situace dostal?

Sešlo se několik nešťastných náhod. Zaprvé jsem měl nepřesné informace od hostelu, kde jsem byl ubytovaný, odbočku na horu Pico de Papagaio jsem proto hned ze začátku minul. Pak jsem se ptal na cestu dvou Španělek, které jsem potkal, ale ty mi také poradily špatně. Díky této souhře špatných náhod jsem se dostal na správnou cestu později, než bylo v plánu. Na kopci už skoro nikdo nebyl. Těch pár turistů už scházelo dolů, já naopak stoupal nahoru, ale už jsem tušil, že čas není dobrý a začíná se stmívat. Rozhodl jsem se proto, že raději slezu dolů. Jak se ale ukázalo, ta stezka měla několik slepých ramen a já jsem na jedno z nich narazil. Vypadalo to jako cesta zpátky dolů, bohužel mě ale zavedla do džungle.

Co se dělo dál?

Zpočátku jsem si nepřipouštěl, že bych tam na noc zůstal. Mojí chybou ale bylo, že jsem se vydal do pralesa. Myslel jsem, že projdu džunglí a znovu najdu tu hlavní stezku. To se bohužel nestalo. Šel jsem správným směrem, zarazil mě ale 15metrový sráz. Vegetace navíc začala velmi houstnout. V tu chvíli to začalo být nebezpečné. Uvědomil jsem si, že je situace vážná a na noc budu muset v džungli zůstat. Začal jsem hledat vodu, která mi už došla, a místo, kde budu moct v bezpečí přečkat noc. Za tmy už se nedalo nikam jít, jinak by si člověk velmi jednoduše zvrtnul kotník.

Jaká byla první noc v džungli?

Přečkal jsem ji na pařezu na takové vyvýšenině, abych byl dál od řezavých rostlin, které tam všude byly. To jsou rostliny, jejichž hrany řežou jako žiletky, což je velmi bolestivé. Spal jsem tedy na té vyvýšenině a čekal, až se rozední, abych mohl pokračovat dál a zkusil najít vodu a stezku zpět. To se mi ale nepodařilo. Protože to byl hluboký les, neměl jsem ani signál, a mobil se samozřejmě časem vybil.

Co všechno jste měl s sebou?

Chyběly mi dlouhé kalhoty. Ty by mi hodně pomohly, protože tím, že jsem měl kraťasy, jsem byl dost pořezaný od vegetace. Naštěstí jsem měl šusťákovou bundu a dvě trička. Měl jsem také PET láhev o objemu litr a půl, do které jsem mohl nabrat vodu z řeky. Co mi ale chybělo nejvíc, byly sirky nebo zapalovač. Dal by se tak udělat nějaký oheň, který by dal do vzduchu signál pro záchranáře, a všechno by bylo rychlejší.

Co se vám honilo hlavou? Byl nějaký okamžik, kdy jste si říkal, že to nedopadne dobře a už vám jde o život?

První dvě noci to tak nebylo. Člověku se s každou nocí měnily ty hodnoty. První noc jsem byl naštvaný, že prošvihnu program plánovaný na následující den a že se takhle člověk zbytečně zdržel. Byl to totiž závěr dovolené. Druhou noc jsem pak začal přemýšlet nad tím, že mi propadne letenka a bude to stát plno peněz. Třetí noc jsem pak už začal vidět, že je ta situace doopravdy vážná a že jde o život, stále jsem si ale říkal, že druhý den musím něco najít, že už to není možné. Za tři dny jsem nikoho nepotkal a začala nastupovat únava celého těla. Měl jsem spoustu škrábanců, ran a odřenin na nohách.

Nejhorší ale byl čtvrtý den. Nemohl jsem se dostat k vodě a měl jsem hroznou žízeň. Začal jsem proto olizovat a okusovat listy, v jejichž dužinách byla alespoň nějaká voda a tu žízeň to trochu zahnalo. Čtvrtou noc už jsem měl ty nejčernější myšlenky a pomalu se loučil s přáteli. Říkal jsem si, proč to muselo všechno tak blbě dopadnout. Poslední noc byla vážně krizová, i terén byl špatný. Byl to opravdu holý boj o život. Člověk už neměl myšlenky na zmeškaný výlet nebo na propadlou letenku.

Jak jste se z džungle nakonec dostal?

Pátý den ráno jsem nabral poslední síly zmátožit se a dostat se někam dál, kde bude místo mezi stromy otevřenější a budu zde trochu víc vidět. Slyšel jsem totiž, jak nade mnou krouží pátrací vrtulníky. Podařilo se mi doskákat na nějakou plošinku, kde bylo trošku vidět. Zase jsem zaslechl ty vrtulníky a doufal jsem, že mě zahlédnou. Byl jsem ale doopravdy vyčerpaný, tak jsem si sednul a přemýšlel, kam člověk případně skočí, protože nevíte, jak dlouho trvá umírání. To už člověk má ty nejodpornější myšlenky, ale naštěstí přišla spása, když mě zahlédli a já začal ten vrtulník slyšet velmi silně. To byl neskutečný okamžik.

Co jste jedl během těch pěti dnů?

To je dobrá otázka. Těch pět dní jsem nejedl nic. Nebyl jsem na nic takového vybaven, měl jsem v plánu jen půldenní vycházku – podívat se na vyhlídku kolem ostrova, vrátit se zpátky a dát si něco dobrého k jídlu. Měl jsem jen nějaké sušenky, ale ty jsem snědl hned první den. Pět dní jsem tedy nejedl nic, jen jsem okusoval nějaké ty listy, ale to bylo kvůli žízni. Tělo ale pochopí, že je v krizové situaci a hlad ho netrápí. Pět dní to člověk vydrží, také jsem zhubnul sedm kilo. Ale ta voda je problém.

Odnesl jste si po tomto zážitku nějaké zdravotní komplikace?

Během té čtvrté noci, kdy jsem byl v nižší nadmořské výšce a vegetace houstla, se tam vyskytovaly i parazitní mouchy, které mi začaly lítat kolem zkrvavených nohou a do těch největších ran nakladly vajíčka. Po té záchraně, kdy si člověk myslí, že má to nejhorší za sebou, přišla ta druhá fáze boje s larvami. Tahle nemoc zvaná myiáza je tam běžná. Mouchy vám do ran nakladou vajíčka, ze kterých se vyklubou larvy a ty vám ty rány a maso začnou žrát. Místní si s tím ale věděli rady a larvy mi z těla vytáhli. Rány pak vypadaly hrůzostrašně, to byly doslova vyžrané krátery. Ujišťovali mě ale, že následky mít nebudu. Poslední larvu mi vytáhli 10. dubna, už to budou dva měsíce a já mám nohy skoro zahojené. Mám jen malé jizvičky, ale žádné komplikace, kdy bych třeba špatně chodil, to nemám.

Odradila vás tahle zkušenost od podobných dobrodružných výletů?  

Ta psychika na mě takhle nezapůsobila a chuť do cestování mi to taky nevzalo. Tahle zkušenost mi nevytvořila ani nějaké trauma z toho místa, klidně bych se tam ještě vrátil. Jediné, co jsem měl, byly posttraumatické následky, kdy se mi v noci ty kritické okamžiky vracely, ale i tohle už naštěstí pomíjí a snad to bude v pořádku. Vím ale, že teď už budu daleko opatrnější a ověřím si všechno o tom místě, a budu také připravenější v tom, že si vezmu nůž nebo sirky. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek