KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Bezuzdné řádění mladistvých, zejména z řad imigrantů a jejich potomků, formálně již ve třetí nebo i čtvrté generaci občanů páté republiky, ve velkých francouzských městech včetně Paříže, obrovské materiální škody a hlavně strach, který zůstal v myslích „obyčejných“, středostavovských občanů a zčásti i politických elit – to byla, při veškerém respektu k dění na Ukrajině, hlavní zpráva minulého týdne v Evropě. Takřka současně zneklidnila Spolkovou republiku zpráva o přelomovém úspěchu protiimigrační Alternativy pro Německo, která poprvé získala post zemského rady v okrese Sonneberg v jižním Durynsku při hranicích s Bavorskem. Ve skutečnosti není ani jedna z těchto událostí překvapivá, ba právě naopak.
Co že se to vlastně děje ve Francii?
Ve skutečnosti nebyly pro mnohé šokující události ve Francii z posledních dnů ničím víc než vyvrcholením dlouhodobého vývoje a trendu, který jsme s Michalem Půrem a Miroslavem Bártou podrobně rozebírali v sedmnáctém dílu podcastu Nový svět. Nespokojenost se svým postavením ve společnosti, vědomí totální bezvýchodnosti a nekonečná, „neléčená“ frustrace, do značné míry oprávněné vědomí toho, že jsou občany „druhé kategorie“ a některé další, méně důležité faktory (náboženský a v tomto slova smyslu civilizační) byly hlavní příčinou násilí, jež se vládě a jejím pořádkovým silám sice podařilo po několika dnech zvládnout, pocit ohrožení však zůstal.
A právě to je téma, kterému se chci ve svém dnešním textu věnovat. Naštvání, opravdu silné naštvání až vztek a strach. Strach a obavy z budoucnosti. Kdy vzplanou ohně na předměstích našich měst příště? A zastaví je ještě policejní jednotky, nebo bude muset být povolaná armáda? Přesně takové otázky si poté, co násilí opadlo, kladly miliony francouzských občanů, zejména těch ze středních vrstev. Mimochodem, s nasazením armády souhlasilo v minulých dnech na sedmdesát procent obyvatel Francie…
Současná vláda v čele s premiérkou Élisabeth Borneovou, a hlavně prezidentem Emmanuelem Macronem mají velké štěstí, že je rok po prezidentských a parlamentních volbách. Kdyby šli Francouzi k volebním urnám teď, měl by to Macron v souboji s Marine Le Penovou, která již loni získala ve druhém kole přes 41 % hlasů, mnohem, mnohem těžší, o volbách do Národního shromáždění nemluvě, tam ostatně Macronova strana En Marche! (Republika na pochodu, či Vpřed!) nezískala většinu ani loni. Na jaře 2022 ještě většina Francouzů, téměř 60 % volila kontinuitu a kultivovaného, inteligentního Macrona, tím spíš, že jej tak poslali do druhého a posledního funkčního období.
Přinejmenším část z nich totiž pravděpodobně věřila tomu, že Macron, jenž se nebude muset znovu ucházet o hlasy liberálních voličů (ano, ve druhém kole jej proti Le Penové vždy volili, byť se skřípěním zubů, i liberální levičáci, mimochodem, podobně jako jimi nenáviděného Jacquesa Chiraka v květnu 2002), zajistí „návrat vlády a pořádku“ na krvácející a často smrtelně nebezpečná předměstí velkých francouzských měst. Místo toho se dočkali „penzijní reformy“ a prohlášení, že by rodiče problémových teenagerů, vesměs maghrebského původu, měli dohlédnout na to, aby se jejich děti méně dívaly na akční filmy a aby hrály méně akčních her na počítačích a mobilech, což je podle prezidenta jedna z hlavních příčin jejich chování v minulém týdnu.
Nedivme se, že jsou Francouzi stále více naštvaní. Jejich život se během jedné, dvou generací zásadně změnil, v řadě ohledů k horšímu, v otázce bezpečnosti především. Jak jsem před pár dny četl kdesi na internetu, myslím, že na Twitteru, anebo ve zprávě od některého kamaráda, parafrázuji: Když jsem byl na Eiffelovce jako kluk, hlídali ji dva strážníci v typických, pro nás cizince trochu komických kulatých čepicích; podruhé už to byli ozbrojení policisté v neprůstřelných vestách, připravení kdykoli zasáhnout; loni jsme procházeli bezpečnostními rámy a policisté měli automatické pušky a samopaly…
Tahle mikro-vzpomínka je naprosto příznačná. Kamarád, jenž jezdí do Marseille a miluje ji, pro změnu říká, že s ním už rodina na procházky do města nechodí a on má klid především proto, že je jaksepatří vysoký a vypadá, že si nenechá nic líbit. Moji angličtí přátelé, kteří tráví každé léto v Provence, zvažují, že své byty a domy prodají, dokud to ještě jde, protože tu je „ku…va nebezpečno“.
