Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

CDU/CSU a SPD to zřejmě zase jednou zkusí. Otázkou je, na jak dlouho. Komentář Igora Záruby

CDU/CSU a SPD to zřejmě zase jednou zkusí. Otázkou je, na jak dlouho. Komentář Igora Záruby

Průlom. S tímto sloganem vyrukovala média po 24hodinovém vyjednávacím maratonu ze čtvrtka na pátek, z něhož pravděpodobně vzejde další německá velká koalice v sestavě CDU/CSU a SPD. V pořadí třetí „velká” od roku 2005 nebude nicméně až tak velká, jak by si její aktéři přáli.

Konzervativní unie a socialisté předně zastupují, podle součtu dosažených výsledků v zářijových všeobecných volbách, pouze 54 procenta voličů. V roce 2005 to bylo 67 procent. Navíc trendem, jak ukazují povolební preference, je odliv přízně, tudíž aktuální stav by byl ještě nižší.

Přesto, nebo právě proto, nechybějí velká slova. „Nacházíme se v nové době. A nová doba si žádá novou politiku,” tvrdí například generální tajemník SPD Lars Klingbeil. Z tábora CSU zní dokonce hlášky o „konzervativní revolucí.”

Skutečností je, že toto velikášství nechává Němce klidnými. Představu, že by strany, které spolu vládly dvě z posledních tří legislativních období, dokázaly vnést do jejich života něco nového, rozhodně nemají. Iluze si nedělají ani samy partaje. Vědí dobře, že si po krachu takzvané jamajské koalice CDU/CSU, FDP a Zelených vlastně zbyly. A mají na paměti, že jejich předešlá vládnutí byla sice stabilní, avšak nudná, letargická a pro SPD dvojsečná: při každých následných volbách ji občané trestali úbytkem hlasů za pasivitu a poklonkování silnějšímu z partnerů.

O velké koalici číslo tři, k níž se Spolková republika nyní přiblížila, se ví zatím to, že bude o penězích a jejich rozdělování. S ohledem na to, že je federace v rozpočtovém přebytku, si to politici mohou dovolit. Mluví se o navýšení výdajů o 45 miliard eur, o zdravotní pojištění se mají opět dělit zaměstnanci se zaměstnavateli. Nové zdroje má dodat postupné krácení vyrovnávacího solidárního příspěvku mezi západní a východní části země.

Nové příjmy z posledních let vyvolávají prostě chuť utrácet. Navzdory faktu, že podíl veřejných útrat včetně správních poplatků na hrubém domácím produktu činí v současnosti úctyhodných 30 procent. Ale nešť…

Velkou koalici přece Německo, potažmo Evropa, potřebuje. Skoro čtyři měsíce bez vlády aby u sousedů pohledal, menšinovou vládu tam nikdy neměli. Nové volby by byly nanejvýš zárukou opakování patového stavu. Nebo také příhozem pro radikální AfD, se kterou si žádná partaj nemíní zadat, zatímco ona posiluje - a ignorovat ji nelze.

A propos imigranti, o ty jde i velké koalici. Zacházet se má s nimi výběrově, lépe, více s rozmyslem. O rodinách, které nebyly součástí aktuální imigrační vlny, a přesto musely Německo opustit, se cudně mlčí…

Společným jmenovatelem paktu CDU/CSU a SPD je zkrátka víra. V trvání hospodářského boomu, v pokračování zažitých pořádků, ve vlastní schopnosti, v nenahraditelnost sebe samých. A také v oprávněnost hladu po zvyšování daní.

Proti těmto vizím hraje čas. Žádný pozemský ráj netrvá věčně, ani ten německý. Lídři Merkelová a Schulz jsou šedesátníci, Horst Seehofer je ještě starší a na špici končí. Na krk jim dýchá nová generace. Ta je ochotná svézt se na rýsující se velkokoaliční vlně, ovšem po ní má své plány.        

Hlasy, že stále masivnější přerozdělování státních peněz není právě nejlepší cestou, jsou slyšet už teď. Jsou zřetelným signálem, že svazek unionistů a socialistů je z nouze ctnost, nikoli budoucnost. Rok, dva možná vydrží, čtyři sotva.