Co udělat s rozpočtovým přebytkem? Utrácení nedává smysl. Komentář Lukáše Kovandy

Co udělat s rozpočtovým přebytkem? Utrácení nedává smysl. Komentář Lukáše Kovandy

České veřejné finance jsou jedny z nejzdravějších v Evropské unii. Dnes (9. 1.) to potvrdila čísla Českého statistického úřadu k celkovému dluhu a saldu hospodaření vládních institucí ve třetím čtvrtletí loňského roku. Saldo je kladné, 2,16 procenta HDP, zatímco celkový dluh pod 40 procenty HDP, přesněji 38,73 procenta. To jsou výborné výsledky. Přebytkovým hospodařením a zároveň dluhem pod hranicí 40 procent HDP se totiž aktuálně mohou v EU chlubit kromě ČR už jen Lucembursko, Bulharsko, Estonsko a Lotyšsko. 

Politici, kteří v reakci na loňský rekordní rozpočtový přebytek, hned přiběhli s nápady, jak tento přebytek zase rychle rozfofrovat, výše uvedená čísla jisté využijí k obhajobě svého předvolebního utrácení. Máme přece poměrně zdravé finance, tak proč přebytek používat na snižování státního dluhu? Raději jej proinvestujme! Chyba lávky. Nemají pravdu. Ze tří základních důvodů.

Zaprvé, žádný přebytek fakticky neexistuje. Oněch 60 miliard se nikde jen tak nepovaluje. Fakticky už se o tolik dluh ČR snížil, jelikož si vláda o tolik méně na finančních trzích půjčila.

Zadruhé, pokud by bylo možné perspektivně investovat oněch 60 miliard, už by se tak z podstatné části stalo, a žádný rekordní přebytek by tedy ani nemohl vzniknout. Klíčovým důvodem vzniku přebytku je totiž jednoduše to, že loni nebylo do čeho investovat, lépe řečeno, míra připravenosti investičních projektů byla tak nízká, a ministerstvo financí, resp. vláda tak nepružné, že oněch 60 miliard přebývá. Snažit se nyní, když to nešlo loni, tyto peníze investovat, zjevně překotně, to zavání opět spíše předvolebním uplácením a přihráváním peněz spřízněným kruhům.

Zatřetí, ano, české veřejné finance jsou na tom v kontextu EU poměrně dobře. Státní dluh od roku 2013 víceméně neroste. Jenže za tím není žádné šetření, ostatně v letech 2013 až 2015 vlády hospodařily schodkově. Stabilizace státního dluhu byla v daných letech převážně výsledkem rozpouštění rezerv, které v krizovém období 2010 až 2012 vytvářeli ministři financí Janota a zejména Kalousek. Stát tehdy vydával větší objem dluhopisů, než bylo třeba k pokrytí deficitu a splácení starých dluhů.

S odezněním krize a se zahájením projektu státní pokladny již nebylo nutné takové rezervy držet, pročež došlo právě k jejich rozpouštění. To však pochopitelně nemůže trvat věčně. Stabilizace státního dluhu je tak jen dočasnou záležitostí, pokud tedy vláda i v příštích letech nebude hospodařit alespoň vyrovnaně. Stabilizaci státního dluhu navíc v poslední době napomáhají i legislativní změny, konkrétně rozšíření okruhu subjektů, jež se účastní systému řízení likvidity. Ministerstvo financí tak může disponovat s vklady čím dál širšího množství subjektů, nově například zdravotních pojišťoven, čímž se objem rezervy v jeho rukou opět navyšuje. I to opticky přispívá ke stabilizaci tuzemského dluhu a posiluje to u řady politiků falešný dojem, že střídmosti a šetrnosti vlastně netřeba.

Opak je pravdou. Využijme ekonomicky příznivé časy k další konsolidaci veřejných financí, neboť mít trojku ve třídě, kde je většina čtyřkařů, či dokonce pětkařů, je sice fajn, ale na vyznamenání to stále zdaleka nestačí. A právě pomyslné „vyznamenaní“, tj. nejen trvalejší stabilizace, ale dokonce, v časech hospodářsky příznivých, i redukce výše dluhu v poměru k HDP, by mělo být dlouhodobou metou českých vlád. 

Autor je analytikem společnosti Cyrrus

Přečtěte si další ekonomické komentáře na webu E15.cz