Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Frank-Walter Steinmeier. „Umetený” prezident, který do nové role dorostl. Komentář Igora Záruby

Frank-Walter Steinmeier. „Umetený” prezident, který do nové role dorostl. Komentář Igora Záruby

Německým prezidentem se podle očekávání stane exministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier. Jasnou většinou ho zvolilo Spolkové shromáždění. V převážně reprezentativní funkci jedenašedesátiletý sociální demokrat 17. března nahradí Joachima Gaucka, který se rozhodl nekandidovat do dalšího pětiletého období. Kdo je muž, který je na vrcholu kariéry?

Jaro 2007. V horkém saúdskoarabském Rijádu, v hotelových prostorech připomínajících za vydatného přispění klimatizace naopak ledovou jeskyni, se koná summit Arabské ligy s představiteli Evropské unie. Na programu jsou bezpečnostní otázky a hospodářská spolupráce. Připomeňme si, že šlo o dobu před pádem investiční banky Lehman Brothers, tedy o časy, kdy byl svět ještě „v pořádku”. V Evropě se teprve rodila Lisabonská smlouva, která doplnila unijní špičky o společnou ministryni zahraničí Catherine Ashtonovou. Tehdy z logiky věci vedl evropskou delegaci Němec, zástupce nejsilnější mocnosti. Jmenoval se Frank-Walter Steinmeier.

Září 2009, o dva roky později. Tentýž německý politik s typickou bílou hřívou si rve vlasy studem. V právě skončených všeobecných volbách do Spolkového sněmu, do nichž vedl sociální demokracii (SPD) coby vyzyvatel kancléřky a šéfky CDU Angely Merkelové, spadl na historické dno v podobě 23 procent zisku. Steinmeier, prozradily zdroje z jeho okolí, se tehdy netajil myšlenkou na odchod z politického života. V pouhých 53 letech. Nestalo se. Přemluven kolegy zůstal a získal křeslo předsedy sněmovní frakce své strany.

Únor 2017, o sedm let a několik měsíců později. Exministr zahraničí, 61letý rodák z Detmoldu, se stává 12. poválečným prezidentem Německa. Střídá někdejšího disidenta Joachima Gaucka, který nechtěl opětovně kandidovat. A dává za pravdu strategii SPD, která (před příchodem parlamentních voleb) táhla v případě Steinmeiera rychlou kartu a připsala si důležitý politický zářez.

Jde o výsledek očekávaný. Aby také ne, když cestě Franka-Waltera do zámku Bellevue dali požehnání koaliční partneři, CDU a sesterská CSU. Neradi, ale dali. Ostatně co jim zbývalo, když vhodného vlastního adepta nenašli - očividně je pro ně důležitější úspěch v září v hlasování do Bundestagu.

Steinmeier je citlivý člověk, možná až příliš, připomínají německá média. Dost možná mu ani není po chuti, že se dostal k příležitosti snadno a ve zmatené době. Obě hlavní strany, SPD a CDU, se vezou, než by vedly. Německo je otrávené z jejich dlouholetého vládnutí, rozhozené imigrační vlnou a tápající, pokud jde o vize.

Přesto si nová hlava státu nemusí dělat výčitky. Nahoru ji vynesla léta tvrdé práce, zároveň roky bez poskvrny skandálu a vystupování milujícího otce a manžela - doma má vážně nemocnou ženu. Společným jmenovatelem je silně zakořeněný pocit zodpovědnosti.

Zmíněné dirigování sněmovní frakce socialistů nebylo Steinmeierovou prací snů. Leč zhostil se této role se ctí, třebaže do příkladného opozičního lídra měl pro svou povahu dost daleko. Toto „kritické” chování vědomě přenechal šéfovi SPD Sigmaru Gabrielovi, který vnesl do německé politiky sestavu tzv. trojky. S ním a Steinmeirem do ní patřil ministr financí Peer Steinbrück. Posledně jmenovaný skončil (po rovněž neúspěšném boji o kancléřství) v zapomnění, Gabriel se dobrovolně stáhl z pozice, kdy měl šanci utkat se v boji o kancléřský úřad s Merkelovou. Třetí aktér, setrvale v čele žebříčků obliby, je nyní prezidentem.

Pomyslný kruh se spojil? Ne, jenom promíchal. Byl to Frank-Walter Steinmeier, kdo byl považován za důstojného soupeře Merkelové. Před čtyřmi lety, stejně jako pro rok 2017. Oblíbené ministerstvo zahraničí, které vedl dvě volební období, mu umožnilo postupovat metodou krok za krokem. Cestovat tam, kde to bylo třeba. Přeplněnost jeho pracovního kalendáře byla pověstná. Nešlo to vydržet, míní jeho přátelé. Poklidná a spíše reprezentativní prezidentská židle se přímo nabízela. Sporné výroky jako „Trump je šiřitelem nenávisti” či „NATO řinčí na Ukrajině zbraněmi” se opakovat nebudou. Steinmeier bude moderátor, v jeho agendě se potkají politické a společné výzvy. A že těch druhých není málo…

Pragmatický ministr měl navíc jednu výhodu: Jakožto sloužící ministr pod kancléřkou věděl, že proti ní nemá šanci. I proto pro něj nebylo tolik složité nejvyššímu výkonnému postu v zemi odolat. Když se loni na podzim rokovalo o jeho nástupnictví po Gauckovi, odpověděl po svém: Dokážu si to představit. Dveře se otevřely o to více, že silný protivník v podobě Norberta Lammerta, předsedy Spolkového sněmu za CDU, odmítl do ringu nastoupit.

Jaký bude tedy prezident Frank-Walter Steinmeier? Není skvělým řečníkem. Na poválečné obnově Sýrie by rád spolupracoval s Rusy, s čímž má Merkelová problém. Plusem jsou mu politické zkušenosti a bohaté známosti, jež si nadělal ve světě a doma. S kancléřkou vychází, chod kancléřství zná už z éry Gerharda Schrödera. Věří v Boha a v lepší svět. A má věkovou výhodu - není starý a může prezidentovat klidně dvakrát. 

Skeptici zpočátku varovali, že by Steinmeierova volba mohla být pro SPD Pyrrhovým vítězstvím. Bude trvat pět let, avšak může být pro socialisty posledním, prorokovali na podzim. Protože Steinmeier bude do Bellevue „umeten”.

Jenže se objevil nový prvek - faktor Martin Schulz. Bývalý předseda Evropského parlamentu a sok Merkelové pro podzimní volby. Jeho vzestup je udivující a může předpovědmi zamíchat. V tuto chvíli platí „Glückwunsch Herr Steinmeier!” a doporučení přesunout pozornosti na září. Skutečná bitva se odehraje až za půl roku a nějaký ten den k tomu.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek