Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Hadí klubko se roztrhlo. Komentář Igora Záruby

Hadí klubko se roztrhlo. Komentář Igora Záruby

Krach rýsující se německé vládní koalice ukázal, že jediná opce je špatná opce. Nejspíše dojde na předčasné volby, na tahu je spolkový prezident. A zatímco někteří jsou opatrní a věří, že hluboká vládní krize nebude mít dramatické dopady, jiní se obávají nejistoty, která se s ubíhajícím časem může přelévat i za hranice země. Ve hře může být i politická budoucnost kancléřky Merkelové.

Německo se ocitlo v patové situaci. S tím rozdílem, že nyní je to oficiální. Po devíti úmorných týdnech přetahované mezi volebním vítězem CDU/CSU a jeho „logickými” volebními partnery – svobodnými FDP a zelenými – je tato sestava přezdívaná Jamajka pasé. Na vině je FDP, strana, která podle vlastního vyjádření tvrdě bojovala, aby se znovu vrátila do Bundestagu, stejně jako partaj, která „bohužel” neshledala kompromisy jako uspokojivé. A to s ohledem na svá předsevzetí v oblastech jako je solidarita s bývalou NDR, systém vzdělávání, řešení imigrační nouze a budoucnost federace obecně.

O tom, že je lépe raději nevládnout, než vládnout špatně, jak tvrdí liberálové, není sporu. Rozhodnutí vycouvat z námluv může být přesto fatální. Jak pro jednotlivé aktéry, tak pro Německo jako celek.

PREZIDENTSKÉ VOLBY V ČESKU: Sledujte speciál INFO.CZ. Novinky, průzkumy, profily kandidátů

Ručník do ringu ze strany FDP vrhá do zatím největší politické krize kancléřku Angelu Merkelovou. Zastiňuje dokonce těžkosti způsobené finanční a hospodářskou krizí, následně krizí dluhovou. Případně krizi běženeckou. Protože v předchozích případech se tušilo, že ať to dopadne jakkoli, Merkelová zůstane. Tuto jistotu nyní politička, symbol německé stability a ikona eurounijní scény, poprvé ve své kariéře nemá. Proti jejímu pokračování by mohlo být jak domovské uskupení CDU/CSU, které nepředstavuje právě soudržný svazek, tak hlava státu Frank-Walter Steinmeier.

Jistě, dá se oponovat, proč by šli tito jmenovaní proti Merkelové. Ovšem právě tak se dá namítnout, proč by ji měli s ohledem na nezdar licitací podržet.

Scénář, co se může u severozápadních sousedů dále dít, je trojí. Předně je tu duch dožívající a současně „východiskové” velké koalice. Tedy svazku CDU/CSU a druhé nejsilnější partaje SPD, vedené vyzyvatelem Merkelové Martinem Schulzem. Sociální demokraté vládli s křesťanskými demokraty a socialisty v letech 2005 až 2009 a po čtyřleté přestávce znovu od roku 2013. Bylo to vládnutí pragmatické, spolehlivé a letargické zároveň.

Má to ale háček: SPD další „velké“ repete nechce. Schulz opakovaně prohlásil, že se vidí v opozici, a nechce tento postoj měnit. Nakolik jde o politické přesvědčení nebo o chytrý vyjednávací tah, který může vést k opaku – to jest k další účasti na výkonné moci – se teprve ukáže.

720p 360p

Varianta číslo dvě se jmenuje menšinový kabinet. Jde o model, který dosud Německo nemělo. Svízel spočívá v tom, že i při nevládní podpoře od FDP a zelených budou kancléři z CDU/CSU chybět v praxi v dolní komoře hlasy odjinud. Tento výhled menšinovou vládu v zásadě vylučuje na samém začátku.

Třetím východiskem jsou předčasné volby. Bráno podle ústavy, jde rovněž o běh přes překážky. Předně musí prezident navrhnout příštího kancléře, což nemusí být nutně Merkelová, a nechat o něm hlasovat. Pokud by počet zvednutých rukou nedosáhl absolutní většiny, může Steinmeier posvětit menšinového kancléře a zároveň Bundestag rozpustit. Teprve poté by byla cesta k opakovaným volbám volná.

Složité proceduře navzdory, jde o vývoj, jehož pravděpodobnost je největší. Další všeobecné hlasování není přesto zárukou, že z něj kýžená vláda opravdu vzejde. Preference partají se od září nijak zásadně nezměnily, takže výsledek a pozice po nich budou zhruba tytéž: CDU/CSU, SPD a ti „druzí”. O jednu lekci je teď Německo v každém případě bohatší – odsoudit se předem k jediné předpokládané vládní sestavě, ať už takových či onakých barev, je zrádné.

Protože původní pocit uspokojení, že to přece musí dopadnout, může rázem vystřídat tvrdé procitnutí, že to dopadlo přesně naopak.