Komentář Igora Záruby. Velké oči ostříleného řečníka

Komentář Igora Záruby. Velké oči ostříleného řečníka

Ztráta Martina Schulze je velkou újmou pro Evropský parlament, nicméně značnou výhrou pro německý Spolkový sněm (Bundestag), napsal v reakci na oznámení na odchod dlouholetého předsedy Evropského parlamentu (EP) Schulze z Bruselu do Berlína Thomas Oppermann. Šéf parlamentní frakce sociálních demokratů SPD v Bundestagu, do jejichž stranických řad Schulz patří, vyslovil tak něco, čemu se říká „přání otcem myšlenky“. 

Zkusme se proto podívat na to, jakým přínosem by Schulz pro německou diplomacii (jejíž první muž Frank-Walter Steinmeier jistě kráčí do prezidentského křesla) být mohl – a kde má rezervy. Případnou kancléřskou nominaci, vzhledem k neuzavřené debatě u socialistů na toto téma, ponechejme pro tuto chvíli stranou.

Úvodem pár faktografických údajů. Schulz je členem SPD od roku 1974, europoslancem se stal o dvacet let později, do roku 2012 stál s jednou delší a jednou kratší pauzou v čele EP. Před vstupem do politiky se živil prodejem knih, byl starostou na maloměstě, jako jediný v EP nemá maturitu. I tak umí pět cizích jazyků (angličtina, francouzština, španělština, italština, holandština). Evropští socialisté ho dokonce postavili do neúspěšného klání o lídra současné Evropské komise, v němž uspěl Jean-Claude Juncker.

Schulzovy plusy, shodují se komentátoři, jsou následující. Je známý jako pravověrný Evropan, což se může hodit v případě, se že znovu rozběhne diskuse o budoucnosti EU – a ona se rozběhnout musí.

Má velmi dobré mezinárodní kontakty, získané z bruselského působení. Umí mluvit, třebaže to s dramatizací své rétoriky občas přehání. Nemá nadto pocit méněcennosti vůči nastupující americké administrativě Donalda Trumpa.

V SPD má navíc další bod k dobru - není koženým „akademikem“. Naopak, v mládí míval problémy s alkoholem, byl neúspěšným gymnastou, rok zůstal bez práce. „Byl jsem grázl,“ přiznal po letech.

Na překážku mu může být jeho ctižádost a netrpělivost. Skeptici poukazují na to, že jeho případné ministerské angažmá může být předehrou k případnému tažení na špici SPD a posléze (ano!) na kancléřskou židli.

Nedůtklivost zase dokládá jeho reakce na krach mezinárodní obchodní dohody CETA s Kanadou. V okamžiku, kdy ji odmítlo referendum v jednom z belgických regionů, Schulz zakročil a přiměl kanadskou delegaci, aby v Bruselu zůstalo. Třebaže se podpis nakonec stejně nekonal.

A nabízí se pochopitelně srovnání se stoickým Steinmeierem, z něhož vychází Schulz jako čertík z krabičky. Výmluvným svědectvím budiž chování obou při vyjednáváním s Turky. Zatímco Schulz mluví o zahraničních sankcích, jež by měly Turecko trestat za tamní popřevratové poměry (prezident Recep Tyyip ho za to počastoval slovy „Nestydatý chlapík),“ Steinmeier umí zachovat pokerovou tvář. Třeba v situaci, kdy mu turecký protějšek sdělil, že turecký národ a jeho žena si přejí návrat trestu smrti.

Pikantností navíc je, že se Steinmeier a Schulz slušně řečeno „nemusí.“ Na ministerstvu se traduje, že když zazní Schulzovo jméno, mají někteří zaměstnanci potíže popadnout dech.

Jisté je, že nadcházejí volební rok 2017 v Německu nabývá čím dál zajímavějších obrysů. Ať už to se Schulzem dopadne jakkoli, historická zkušenost praví, že snaha stát se nejprve ministrem a následně atakovat nadřízeného kancléře je cesta do pekla. A nejen pro toho, kdo se po ní vydá.