Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Komentář: Volby vyhraje Merkelová. Schulz tak dlouho řečnil, až to voliče přestalo zajímat

Komentář: Volby vyhraje Merkelová. Schulz tak dlouho řečnil, až to voliče přestalo zajímat

Sedm týdnů před všeobecnými parlamentními volbami v Německu není, aspoň papírově, co řešit. Konzervativní blok CDU/CSU kancléřky Angely Merkelové a bavorského premiéra Horsta Seehofera vede s drtivým náskokem 40 procent, jejich hlavní rival a současný koaliční partner SPD hlásí 22 procenta. Zbylé strany se drží pod hranicí 10 procent. Průzkumy, byť se liší v jednotkách procent, stejně jako čerstvě například Christian Lindner, šéf liberálů FDP, mají nicméně jasno rovněž v reálu: Merkelová zůstane v čele spolkové vlády. Počtvrté v řadě. Pro političku to bude úspěch, pro její stranu a sesterskou partaj jakbysmet. Zda to bude výhra pro Německo jako takové, potažmo pro EU, se ukáže. Jsou tu plusy stejně jako mínusy. Poraženými jsou už nyní němečtí socialisté.

Sedm měsíců zpátky, po přechodu předsedy Evropského parlamentu Martina Schulze z Bruselu do Berlína, byla přitom SPD na vzestupu. Schulze bylo náhle všude, a voličská obliba strany a jeho osoby stoupala. V řádu týdnů, pod náporem euforie z aktuálního dění, se otřáslo celé vedení partaje. Nemastný neslaný Sigmar Gabriel přenechal Schulzovi lídrovství na podzimní volební kandidátce a později také vedení SPD. Sám se uchýlil do ministerské židle na rezortu diplomacie. To zůstalo prázdné po Franku-Walterovi Steinmeierovi, jenž se stal spolkovým prezidentem.

Do strany se začali hrnout noví členové. Do březnového sjezdu, na němž byl Schulz oficiálně potvrzen coby jednička nominační listiny a předseda SPD, jich přibylo na 100 tisíc. Padla hranice 30procentních preferencí, na sklonku března dýchali socialisté největšímu soupeři na záda s odstupem dvou procentních bodů. Média a politici mluvili o „efektu Schulz”. V květnu se však křesťanští demokraté a socialisté vzdálili. Zprvu o pět, deset, posléze o 15 procentních bodů a více. Citovaná čísla nabízí institut Emnid.

Dnes, na konci prvního srpnového týdne, je SPD tam, kde byla před Schulzem. Tedy v době, kdy se socialisté nacházeli v programové a personální a programové nejistotě, ale kdy se vzepjali k heroickému počinu, jakým byla sebereflexe a střídání stráží.

Na to teď není čas ani síly. Vítěz voleb je jasný, dvojkou bude SPD. Zajímavý bude souboj o pomyslnou bronzovou medaili, na niž si brousí zuby FDP, jež by ráda - stejně jako po roce 2009 - s Merkelovou opět vládla. Tento příběh se začne psát 24. září.

Vraťme se však ještě ke kapitole „MS”. Čili k tomu, kde ztratil „efekt Schulz” dech. O číslech byla řeč, dolů šla z prostého důvodu - očekávání, spojená s navrátilcem z Bruselu, se nenaplnila. Jeho úsloví „Mělo by se…” zůstalo předvolební proklamací, nenásledovaly činy. Ostatně vezl se od začátku, výjimkou loňského listopadového rozhodnutí, že se chce aktivně podílet na domácí politice. Gabriel mu šel z cesty dobrovolně, Steinmeier měl prezidentský úřad jistý. Schulz se ocitl v pozici „sám voják v poli” - bez strategie, bez idejí, bez spolehlivého týmu. Byť s deklarovanou podporou členské základny.

Navíc tváří v tvář ostřílené a oblíbené kancléřce. Ženě, která navzdory svému klidnému image uměla a umí zamést se svými soky. Doma i v Evropě. Je symbolem jednoty a hodnot společenství, třebaže šrámy na reputaci by se našly.

Schulz se ocitl v programové nouzi. Vybral si jako motto spravedlnost a pokusil se ji hlásat. Zabralo v SPD, která se cítila odsunutá do stínu CDU/CSU. Navenek to bylo slabší. Němci pochopili význam slova, nikoli jeho politický obsah. Žádný totiž nebyl. Schulz se omezil na kritiku některých stávajících pořádků (občas oprávněně), vizi nenabídl. Proč taky, když mu SPD nabídla stoprocentní podporu a adoraci člověka, který vrátil do politiky zábavu?

Ovšem přesně tady se to zvrtlo. Zůstalo u proklamací, že by se něco „mělo”…  V Německu, v Evropě, ve světě. A vytrvalé řečnění bez skutků přestalo Němce zajímat.

K tomu se přidala strategická chyba v podobě sázky na případnou vládní koalici s levicí Die Linke a Zelenými. S touto trojicí má spolková republika zkušenost z Durynska nebo Berlína, a bilance není nijak oslnivá. Vlastní strana, která ho vynesla nahoru, svázala Schulzovi svým světonázorem ruce  - a umožnila rozhádanému táboru CDU/CSU, aby se vzpamatoval. Slovní ataky šéfa SPD na Merkelovou na mizérii nic nezměnily, sázka na uprchlickou kartu přišla pozdě.

Volební boje, připomínají politologové, jsou dvojsečné. Jsou kruté v kampani, stejně jako sladké ve finiši. Logicky pro vítěze: ten může dostat šanci opakovaně, což je případ kancléřky. Schulz druhou příležitost nedostane. Může se nanejvýš chytat za hlavu, kde se stala chyba. A přemítat o tom, zda se vlastně v Bruselu rozhodl správně. Drsné předvolební zrcadlo mu napovídá, že asi ne.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek