Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Nová definice pokrytectví. A taky naší situace: Babiš na Národní. Komentář Vratislava Dostála

Nová definice pokrytectví. A taky naší situace: Babiš na Národní. Komentář Vratislava Dostála

Výjimečně v osobnějším tónu uvažuje Vratislav Dostál v krátké glose o odkazu sametové revoluce. Co to vlastně dneska – krátce před jmenováním Andreje Babiše předsedou vlády – znamená připomínat si tehdejší události?

Bylo mi třináct, z tehdejší doby si toho příliš nepamatuji. O to víc jsem pak hltal informace o událostech listopadu 1989 z memoárů, odborné literatury nebo filmových dokumentů. Přesto si matně vzpomínám, kterak se doma tehdy ta sebevražda řešila. Jak by také ne. Až zpětně jsem si onen tragický příběh aspoň v náznacích rekonstruoval.

Velké dějiny se na periferii českých zemí projevují vždy se zpožděním a zpravidla méně dramaticky, přece jen, daleko od centra dění byly k dispozici jen kusé a zprostředkované informace, i zde chce navíc jen málokdo skončit na straně poražených, pro českou náturu tak typická vyčkávací taktika se tu proto projevuje snad očividněji, spousta lidí má tendenci čekat, kam se situace vyvine, ostatně i proti komunistům jsme se pustili většinově do boje až poté, co byli na kolenou. Antikomunismus, všechny ty mobilizace proti levici a strašení před údajným návratem před listopad 1989 mají původ zde, jejich zdrojem a živnou půdou není nic menšího, než naše tíživá výčitka svědomí.

Krátce po sametové revoluci spáchal ředitel gymnázia v České Třebové sebevraždu. Tak či onak se v tom tehdy interesovala legenda českého filmu Jiří Krejčík, jehož konfrontace studentů s ředitelem přímo před kamerami nejspíš k tragické události přispěla. Tehdejší ředitel neunesl nařčení ze spolupráce s StB a udusil se v lednu 1990 v garáži zplodinami z výfuku svého auta. I sám jindy přísný Krejčík nejspíš zaváhal, a Česká televize tehdy jeho materiál raději – a z pochopitelných důvodů – neodvysílala.

Krejčík se ale k látce s desetiletým odstupem vrátil a jal se natočit s tehdejšími aktéry jejich vzpomínky a reflexi. V roce 1999 – aspoň tuším – to pak veřejnoprávní televize odvysílala. Mám ten strhující film kdesi u rodičů doma na videokazetě. Co chci říct: bylo a je fascinují sledovat ten svár idealismu s konkrétními důsledky svého počínání. Ta velká očekávání a radikální slova, tu touhu po svobodě, nekompromisní účtování, přímočaré hledání viníků, ty obžaloby, ale také autentickou a pochopitelnou naději.

A taky nesnesitelnou samozřejmost odpovědí týkajících se otázek svědomí, bytostných principů lidského života, tu kýčovitě jasnou hranici mezi životem v pravdě a životem ve lži, mezi ochotou přitakat režimu, anebo se mu vzepřít, ta zatím ještě ničím nenalomená a průzračně čistá víra v rodící se poměry, a zrovna tak jednoznačné odmítnutí všech a všeho, co bylo předtím. Buď, anebo. Nekompromisně. A pak najednou konfrontace se smrtí: situace k neunesení, složité otázky, strašně moc otázek, žádné odpovědi.

Nevím, zda jsem si v minulých letech na tyto polozapomenuté události aspoň na vteřinu vzpomněl. Myslím, že ne, nebyl impuls. Až letos, vzpomínku ze zasuté paměti oživil páteční záběr Andreje Babiše u pamětní desky na Národní třídě. Je to nová definice pokrytectví. A taky naší situace. Neboť Babišův politický vzestup není jenom standardní alternací moci, nýbrž znamením konce epochy, která právě v listopadu 1989 započala. Všichni před ním svou legitimitu čerpali tak či onak z tohoto bodu obratu, nástup Babiše se pojí naopak s jeho popřením nebo překonáním.

A pokud Babiš étos listopadu neztělesňuje ničím, velké části veřejnosti zase nevadí jeho údajná spolupráce s StB. A téměř všem je tak nějak ukradené, že bude vládnout s podporou komunistů. Svůj díl viny na tom nese celá polistopadová politická reprezentace. Přesto je to situace veskrze perverzní: Babiš u pamětní desky k 17. listopadu. A nejen to: je do jisté míry fascinující sledovat, jak nás a naše ideály proměnily necelé tři dekády demokratického, a taky kapitalistického, a tudíž pragmatického provozu. Tehdy nařčení ze spolupráce s StB skončilo tragickou smrtí, dneska se za ní není třeba stydět ani omlouvat, je to zjevně irelevantní otázka. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek