Ochotná i dotlačená Angela. Komentář Igora Záruby

Ochotná i dotlačená Angela. Komentář Igora Záruby
 

Německá kancléřka Angela Merkelová bude příští rok v září opět kandidovat na úřad šéfky federální vlády. Informaci, která prosákla během nedělního odpoledne, potvrdila v podvečer na tiskové konferenci sama předsedkyně CDU.

Rozhodnutí Merkelové potvrdilo, že otázka nezní „zda”, ale „kdy”. Přesněji řečeno v jakém čase sdělí dotyčná svůj zájem o nejvyšší výkonný post ve Spolkové republice veřejně. Skutečnost, že se tak stalo už nyní, dva týdny před svolaným sjezdem CDU do Essenu, nicméně naznačuje, že nejde o zcela dobrovolnou volbu.

Je představitelkou stylu, že než se unáhlit, je lépe problémy vysedět a teprve poté řešit.

Merkelová, která vládne třetí volební období, z toho podruhé ve velké koalici, je v současnosti politik-symbol (přídomek první žena v čele spolkového kabinetu ztratil na významu). Je představitelkou stylu, že než se unáhlit, je lépe problémy vysedět a teprve poté řešit. Párkrát se jí to, pravda, nepovedlo: příkladem budiž energetický veletoč po jaderné katastrofě v japonské Fukušimě, či otevřená náruč vůči běžencům. Ze zbylých výzev vyšla však povětšinou vítězně a navenek s úsměvem, ať už šlo o domácí, stejně jako evropská, potažmo globální témata. Skutečnost, že byla hlavní strůjkyní relativně úspěšného vybřednutí ze zničující dluhové krize na starém kontinentu, jí nikdo neodpáře.

Její čerstvý výrok „Chci sloužit Německu” může sloužit zároveň jako zadostiučinění a vystižení německého stavu. A sice toho, že se Merkelové svým „pohodovým” vládnutím, navíc s podporou rozpočtových přebytků, povedlo smazat rozdíl mezi tamní pravicí a levicí. V praxi to znamená, že se volič řídí více osobnostmi než politickými programy, a větší ikonu Němci nemají. I proto doprovázelo „kancléřské” stanovisko Merkelové v zásadě potěšení a úleva, třebaže kritické hlasy by se také našly.

Nutno zároveň přiznat, že svůj piedestal si Angela Merkelová uměla vždy velmi dobře ohlídat. Cesta, kterou urazila od éry tzv. Kohlova děvčete, je poměrně neuvěřitelná. Nešlo pokaždé o zacházení v rukavičkách, pokud jde o politické soupeře. Ministr financí Wolfgang Schaüble, stejně jako ekonom CDU Friedrich Merz, by mohli vyprávět – jejich ambice v partajní a státní hierarchii Merkelová šikovně udusila. Na evropském hřišti se zase traduje, že stála za pádem Silvia Berlusconiho, který se coby italský premiér vzpouzel v dluhové krizi německo-francouzské úsporné rozpočtové doktríně. To byly a jsou etapy, v nichž vystupovala Merkelová aktivně. Teď k tomu tlaku na její osobu.

Lídr sesterské CSU Horst Seehofer před pár dny naznačil, že jím pranýřovaná kancléřka má podporu bavorské strany. Signál byl vyslán. SPD mezitím vrhla do prezidentského ringu, který se otevře v únoru 2017, šéfa diplomacie Franka-Waltera Steinmeiera. To byl tlak, neboť CDU a CSU tak dosud neučinily. S ohledem na pravidlo, že dobrý prezidentský kandidát dláždí cestu do Spolkového sněmu, neměla kancléřka příliš na výběr a logicky nechtěla s oznámením své kandidatury otálet. Ani do zmíněného sjezdu v Essenu, jak bývalo v minulosti pravidlem.

Dalším urychlovacím faktorem byla poslední prezidentská návštěva Baracka Obamy v roli prezidenta v Berlíně. Nástup Donalda Trumpa budí rozpaky, vyvolává otázky a čeří obavy. Z toho pohledu sune Mekelovou do čtvrté kancléřské židle Evropa.

A jsou tu ještě minimálně dva faktory, proč se upínat - familiárně řečeno - právě k Angele. Panuje-li mezi velkými německými politickými stranami jakési status quo, je tu štika jménem Alternativa pro Německo (AfD).

Extrémistická, populistická, přesto šikovná. Její aktuální federální preference se pohybují zhruba na 12 procentech a jde o čtvrtý nejsilnější politický subjekt u severozápadních sousedů. S ohledem na uprchlickou krizi, byť utlumenou příchodem zimy, se dá čekat, že se AfD vyhoupne na pozici trojky. Pro Německo by to byl šok, pro okolní země včetně Česka, myšleno jejich nacionalistické proudy, by to byla vzpruha. I proto bylo třeba táhnout zavčas kartu jménem Merkelová.

A koneckonců je tu faktor zvaný Čína. Asiaté se kdysi pokusili dobýt baštu zvanou Dresdner Bank, nejnověji se snažili zmocnit výrobce elektroniky Aixtron. Pokaždé zasáhla vrcholná politika, čili lidé kolem Merkelové a jejich spojenci. Kancléřka je tak jakousi protičínskou baštou, což je bezesporu zajímavé pro zbytek EU, stejně jako pro tuzemsko, které je naopak vůči Číňanům otevřené. Zda se potvrdí spekulace, že by český trh mohl být čínskou trampolínou do území, kam se nemohou dostat přímo, ukáže až čas.

Stejně jako to, zda bylo čtvrté kancléřské ANO Angely Merkelové správným krokem. Bylo by dobré nezapomínat, že do hlasování do Bundestagu, z něhož kancléř/kancléřka vzejde, zbývá pořád ještě necelý rok.