Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Podle Ústavního soudu mají přednost práva grázlů. Komentář Jiřího X. Doležala

Podle Ústavního soudu mají přednost práva grázlů. Komentář Jiřího X. Doležala

Rozsudek se v demokratické společnosti nekritizuje, ale respektuje. Ani já nechci nález Ústavního soudu ve věci zveřejnění fotek zloděje kritizovat — jenom jej naprosto nechápu, nerozumím lidským a právním principům, podle nichž dostala práva grázla na ochranu soukromí přednost před právy okradené oběti.

Náš příběh je jednoduchý. V listopadu 2011 ukradl z pražské prodejny bicyklů zloděj jízdní kolo. Měl ale smůlu — nevšiml si, že jej při krádeži zabírá bezpečnostní kamera. Když majitel druhý den krádež zjistil, vytáhl si z videozáznamu kamery záběr zloděje a dal ho na svůj Facebook. Díky tomu byl zloděj brzy dopaden — a když se podíváme na čísla objasněnosti takové drobné kriminality, můžeme snadno předpokládat, že bez zveřejnění zlodějovy fotky by pachatel nebyl nikdy dopaden a původní majitel by svůj stroj nedostal nazpět.

Když se tohle celé odehrálo, byli všichni v prodejně spokojeni, dokud jim nepřišla pokuta od Úřadu na ochranu osobních údajů. Majitel obchodu se u městského soudu proti pokutě ohradil a soud zkonstatoval to, co člověk tak nějak cítí instinktivně, svým přirozeným smyslem pro spravedlnost: Zájmy okradeného majitele kola byly důležitější než ochrana soukromí zloděje, jehož fotky se dostaly na síť. ÚOOÚ podal stížnost, u Nejvyššího správního soudu rozhodli, že takové záběry měl majitel předat pouze policii a neměl právo je zveřejnit. Takže pokuta platí. Majitel obchodu proto neváhal věc hnát až k Ústavnímu soudu, a ten včera také rozhodl, že pokuta platí.

Ano, samozřejmě, je to dobrá zpráva pro všechny grázly a zloděje. Ale pro normálního občana, který žije v úctě k cizímu majetku, je rozhodnutí Ústavního soudu doslova políčkem. Jeho rozhodnutí totiž zcela popírá přirozenou spravedlnost, a když začnou soudy rozhodovat proti přirozené spravedlnosti, je třeba bít na poplach.

A já se na ten poplach pokouším tímto textem bít, protože rozsudku vůbec nerozumím. Jak to, že člověk dopouštějící se trestného činu má nárok na ochranu soukromí při svém konání? Není tedy náhodou také trestné zavolat na zloděje policii, a tím ho pomluvit? A smí si člověk bránit proti zloději svůj majetek třeba fyzicky, nebo má zloděj prostě právo si nerušeně a v bezpečí ukrást cizí věc? A proč má přednost zájem toho, jenž aktivně a z vlastního rozhodnutí porušil zákon i přirozené právo držby majetku a kradl, před zájmem někoho, kdo neudělal vůbec nic špatného, jen si natáčel ve svém objektu svůj majetek. Že mu do toho záběru omylem vlezl zloděj, by měl být problém toho zloděje — a ne majitele ukradeného kola a bezpečnostní kamery.

Rozsudek prostě říká, že je celospolečensky přijatelné chránit zloděje a zároveň trestat někoho, kdo učiní nějaké — nekrvavé — opatření k ochraně svého majetku. Takže prosím mluvčího Ústavního soudu, aby rozhodnutí nějak vysvětlil, neboť to působí dojmem, že soud nadržuje grázlům.

Další texty autora čtěte zde.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek