V poslední době se setkáváme s debatou, jejímž námětem je selhávající schopnost státu a formálních elit porozumět tomu, co se děje se společností a světem jako takovým, nemluvě o jejich komunikaci s většinovou společností. Aby bylo jasno hned na začátku, nemíním zde deklarovat, že za naše současné problémy může naše vláda, erupce na slunci nebo ruské přepadení Ukrajiny. Ten poslední faktor je maximálně tzv. typickým spouštěčem déletrvající a hluboké krize fungování našeho systému, které bylo viditelné nejpozději v roce 2016.
Právě tehdy vyšla publikace pod názvem Na rozhraní. Krize a proměny současného světa (editoři M. Bárta, M. Kovář a O. Foltýn, Praha, Vyšehrad). A již tehdy několik let visela ve vzduchu otázka možného kolapsu, o kterém se dnes rovněž mluví, často tak, že jsou zbytečně navozovány až extrémní obavy. Nicméně ani tzv. kolaps, ani skokové změny (viz níže) nemusí nutně znamenat katastrofu jako spíše ozdravení a regeneraci systému.
Kolaps
Kolaps je označení, u kterého je třeba se zastavit nejdříve. Na rozdíl od přírodních věd, kde skutečně znamená zánik, záhubu či vymření, pokud jde o vývoj společností a civilizací, tak jeho obsah je v mnoha ohledech odlišný. Obvykle v tomto případě znamená náhlý propad složitosti systému v důsledku ztráty energie, kterou systém potřebuje za a) na udržení své složitosti (dosaženého blahobytu) a za b) na svůj další růst, který se může projevovat tisíci různými způsoby, ale bezpečně to poznáme například na lepší lékařské péči, lepších autech či telefonech, dalších variacích příchutí jogurtů na policích supermarketů nebo stoupajícím počtu psích psychologů.
Pakliže z ničeho nic takový systém ztratí zdroje energie, na kterých svůj růst zakládal (například ropu, plyn, uhlí, vítr nebo prostě finance), a to přinejmenším trojnásobným nárůstem jejich cen ve velmi krátkém období, můžeme to považovat podle mne ne za krizi, ale za případ kolapsu. Podle toho by v případě takto mnou uvažovaného kolapsu stál litr nafty kolem 100 Kč nebo 1 MWh elektřiny 7 000,- Kč a více. Pokud by taková situace rychle nepominula, může skutečně nastat pomyslné zhroucení, tedy situace, kdy se ukáže, že dosavadní paradigma fungování společenského systému jako takového může přestat fungovat nebo se významně zadrhnout. Nikdo ale netvrdí, že toto musí být náš příběh v roce 2022.
V tomto ohledu ale buďme vděční hejtmanovi jihočeského kraje Martinu Kubovi či ministrovi spravedlnosti Pavlovi Blažkovi za to, že na faktor možného kolapsu ve smyslu hlubokého a v reálném čase de facto propadu složitosti systému jako jediní politici v posledních dnech upozornili. Ne snad proto, že by kolaps měl zítra nastat, ale proto, jak předpokládám, aby alarmovali.
Ani nám se totiž nemusí za jistých okolností vyhnout. Nejsme v kontextu dlouhých časových řad až tak výjimeční, i přesto, že si to řada lidí může myslet. Co svět stojí světem, otázka zajištění energie a zdrojů byla, je a vždy bude jedním ze základních a výsostně strategických aspektů fungování jakékoli lidské společnosti nebo civilizace. Dostatek zdrojů vždy byl, je a nadále bude limitujícím faktorem vývoje, životní úrovně i dostupných technologií.
Dnes je tato otázka ještě zásadnější, a to tím spíš, že se kontrola zdrojů stává globální a významně narušuje geopolitický poměr sil. Stejně tak pokud chceme dosahovat stále vyšší úrovně naší společnosti, musí být starostí každého z nás otázka zajištění objektivně levných zdrojů energie. Postoje, které zaujímáme k různým formám energie dnes, budou mít rozhodující vliv na naši budoucnost, míru bezpečnosti i společenské a ekonomické stability. Ostatně podívejme se kolem sebe.
