Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Psi přece umírají, pane Bělobrádku! Komentář Jiřího X. Doležala

Psi přece umírají, pane Bělobrádku! Komentář Jiřího X. Doležala

Nejvyšší český lidovec prohlásil na svém Twitteru, že zvířata neumírají. Dovolím si tedy tomuto venkovskému zvěrolékaři vysvětlit, jaká je v dnešním světě ve městech funkce psa — a že to rozhodně není jedno z hovad, kterých je plná stáj.

Pavel Bělobrádek si v reakci na nějaký blog opravdu nehezky utweetnul. „Ultrakonzervativní katolická bloggerka mluví o zvířeti jako o člověku. To je pointa. A zvířata opravdu neumírají. Věřte veterináři.“

Jako veterinář je pan doktor nesporně kapacitou na hovada, já jako sociální psycholog se zajímám spíš o lidi. A tak bych tímto panu předsedovi rád vysvětlil, že minimálně psi a kočky umírají stejně jako lidé. A že říkat — jak nejspíše činí on —, že pes chcípnul, je taktní jako říkat, že vám chcípla babička.

Bodrý venkovský veterinář vidí realitu samozřejmě prizmatem své osobní zkušenosti. Bydlí v malé vísce obklopen širokou rodinou, v kuchyni se mu motají prarodiče, rodiče, tety, strýcové, manželky, děti, vnoučata a vůbec všichni příslušníci tradiční české velkorodiny, jež se v našich krajích vyskytuje už od příchodu Slovanů, od sedmého století našeho letopočtu.

Takže takový venkovan prakticky nemá šanci být sám. Stejně tak z úhlu pohledu řepora je zvíře jen hovado, kterému je třeba dát seno, vykydat po něm hnůj a vyvézt ho na pole. A jichž je plná stáj, chlév i kurník. Takže je celkem samozřejmé, že venkovský zvěrolékař, jako Bělobrádek, říká, že zvíře chcíplo. Městští lidé to však mají trochu jinak.

Řada městských eko etno bio vyzáblin nežije ve velkorodině, jak je zvykem na vsi, ale úplně osamoceně. Takový městský člověk dnes už opravdu není pevně zakotven v příbuzenském pletivu — naopak ve městě často a intenzívně prožívá osamění, samotu mezi lidmi. Pan Bělobrádek si za tu dobu, co dělá v Praze politiku, bohužel nevšiml, že jedním z největších psychických problémů městských vyzáblin je dnes právě osamělost.

A proto si celá řada městských bioekolidí pořizuje psa nebo kočku, aby měli večer s kým promluvit. Aby měli tvora, kterého mají rádi a jenž má rád je. Tvora, který na ně má vždycky čas, tvora, jenž je vítá, když přijdou z kanceláře domů. A takoví lidé nechápou, na rozdíl od vidláků, to své zvíře jako hovado chované na porážku — jak mají zvířata ve zvyku vidět chrapouni.

Městští lidé svého psa nebo kočku mají jako kamaráda, jako blízkou bytost, jako někoho, kdo je brání před samotou. A pokud takové zvíře odejde, je naprosto nepřijatelné buranství říkat, že to zvíře „chcíplo“. Když odejde kamarád — třeba čtyřnohý —, tak je na místě říkat, že umřel. Chcípají prasata v chlívě, případně slepice v kurníku. Takže, pane doktore — vy jako venkovský veterinář oprávněně chápete zvíře jako dobytek, který chcípne. Odpovídá to mentální úrovni venkovana, pro něhož je zvíře jen zdrojem zisku či potravy. Městským lidem ovšem psi nechcípou, ale umírají.

Další komentáře autora čtěte zde.

Předseda lidovců Bělobrádek se omlouváPředseda lidovců Bělobrádek se omlouváautor: Facebook/KDU-ČSL


 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek