Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

S nemocemi mocných se má zacházet vkusně. Platí to pro lid i ty mocné. Komentář Karla Steigerwalda

S nemocemi mocných se má zacházet vkusně. Platí to pro lid i ty mocné. Komentář Karla Steigerwalda

Místní politik pan Bartík z Brna vydal o zdraví prezidenta Zemana podrobnou zprávu. Opakovat ji tu nebudu, pan Bartík není lékař a přístup ke zdraví pana prezidenta nepochybně nemá. Má argumenty, že o zdraví hlavy státu máme vše vědět, zejména v době tak demokracii zatěžující, jaká je teď.

Co se zdraví předáků týče, jsou tři přístupy. Orientální, demokratický a něco mezi tím. K Orientu patří, že zdraví velmože je nejvyšším státním tajemstvím. Kdo by něco prozradil, bývá popraven. Velmož se drží zdraví jak štěnice hostitele. Má pocit, že je k vládnutí povolán a že by bez něj, kdyby, nedej bůh něco, nastala katastrofa.

Nemoc je státní tajemství. V lidu se šíří fantastické představy a zaručené informace. Dovedli to k dokonalosti v Rusku, když jeden z carů zesnul náhle a nečekaně. Aby se lid nepoplašil, začali bojaři vydávat postupně stále horší zdravotní zprávy a po půl roce nechali dávno zesnulého cara konečně umřít. I na Brežněvovi každý viděl, že už nežije, ačkoliv chodil a cosi ještě nesrozumitelně mluvil.

Demokracie volí jiný postup. Nemoc je intimní věcí osoby, ať státníka, či člověka z lidu. Ale když začíná být zle a státník vidí, že by jeho zdraví vládní úmysly ohrozilo, svolá konzilium profesorů a to vydá zprávu, že státník odstoupí tehdy a tehdy nebo že ještě nemusí. Je chyba, aby státník sám své zdraví obhajoval, notabene záhadnými výroky, že mu odešla cukrovka. Zdraví a nemoc státníka nejsou zcela soukromá věc, zejména pokud má vztah ke schopnosti vládnout. To právě zjišťují ti profesoři. Do nemocí, jež se vládnutí netýkají, nemá nikdo nos strkat, ani konzilium, je to neslušné, pokud slušnost ještě něco platí.

Protože i státníci jsou lidi, nastávají situace mezi demokracií a Orientem. Demokratický státník se uchyluje k úskokům a kličkám, často dětinským, jak své nemoci zatajit, aby u toho ještě chvilku mohl být. Roli zde hraje faustovské zvolání: „Postůj, chvilko, jsi tak krásná…“ Někdy má to tajení i smysl. Churchillovy infarkty za války. Jindy to tajení smysl nemá. Mitterrandova rakovina v míru, třebas.

Pan brněnský politik Bartík informuje o Zemanově zdraví formou drbu. Jeho záměr je průhledný: nevolte Zemana, nemá na to zdraví. Je to nechutné a žádné výklady veřejného zájmu o zdraví prezidenta to neomluví, i kdyby před námi bylo sto krizí a voleb. Kdo nechce Zemana volit, důvodů má dost i bez nemocí. Zeman na oplátku informuje o svém zdraví sám, jako by byl nejen inženýr, ale i doktor, a žoviálním podáním nám chce namluvit, že nevidíme, co vidíme.

V demokracii, o jaké sním, by si měl pan Bartík z Brna nechat kdovíjaké drby pro sebe, i kdyby třeba byly stokrát pravda. On není kompetentní doktor. A pan prezident by měl žoviální mudrování o vlastním zdraví nahradit seriózní lékařskou zprávou konzilia. Ale nežiju v demokracii, o které sním.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek