Sametová kontrarevoluce

Sametová kontrarevoluce
 

Když téměř třetina poslanců podpoří podpisem návrh zákona, který je ve zjevném rozporu s ústavou zaručenou svobodou projevu, nejde jen o náhodný výstřelek. Spíše jde o symptom něčeho hlubšího, co se 27 let po změně režimu odehrává ve společnosti. O to znepokojivější, že podobné tendence jsou stále silnější i ve světě, do kterého se lidé demonstrující v roce 1989 chtěli tak dychtivě vrátit. 

Západ ale už není tím, co býval. Liberální demokracie i tam ustupuje na jedné straně strachu z terorismu a chudoby, na druhé straně hněvu stále hlasitější skupiny „opomenutých”. Tedy lidí, kteří se protloukají od výplaty k výplatě anebo od dávky k dávce a blahobyt, kterým se jejich díl světa tak rád pyšní, znají jen z televize.

Americké prezidentské volby i referendum o vystoupení Spojeného království z Velké Británie ukázaly, jak moc tyto vrstvy dychtí po někom, kdo dokáže jejich obavy a problémy pojmenovat a nechat je naplno zaznít. A s vítězstvími roste jejich sebevědomí, někdy doprovázené násilím vůči menšinám nebo politickým protivníkům, jako kdyby se to najednou mohlo. 

Elity, pro které „opomenutí” mají jen hanlivé přívlastky, zděšeně zjišťují, že žijí v úplně jiném světě, než si myslely. Není příliš těžké vystopovat cestu, kterou se do něj dostaly. Západ nejpozději od teroristických útoků z 11. září 2001 bloudí dezorientovaně dějinami a ztrácí kredit. Válka v Iráku i finanční krize vytvořily dojem kolosální nespravedlnosti, kdy ti dole trpí, aniž by se jim někdo pořádně obtěžoval vysvětlit proč. 

Morální převaha, díky níž Západ porazil komunismus, se dále drolila s každou další odhalenou diplomatickou depeší zveřejněnou Julianem Assangem a s každým dalším odhalením Edwarda Snowdena o masivním špehování obyvatel. 

A pak se najednou liberálním demokraciím vysmívá Rusko a nemálo jejich obyvatelům to nepřijde nedůvěryhodné. Před rokem 1989 málo myslitelná věc. 

Komunistická Čína mezitím vybudovala tak brutální kapitalismus, že vedle ní továrny z konce 19. století působí téměř idylicky. A stále více lidí se ptá, zda demokracie je skutečně podmínkou bohatství a prosperity. 

Zatím se zdá, že na obzoru není síla, která by se té stále větší touze po nesvobodě dokázala postavit, anebo jí alespoň nabídnout věrohodnou alternativu. Síla, která by dokázala zastavit  monstra vracející se z hlubin historie. 

Svět podle všeho prochází nejrazantnější změnou od roku 1989. Stejně jako tehdy se většinou obejde bez násilí, a je tak sametová. Dnešní zítřky ale na rozdíl od tehdejších nebudí naději, ale obavy. Zvláště v malé zemi, která vždy byla spíše objektem než subjektem dějin.