Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Souhlas SPD s velkou koalicí je na stole, ale nová vláda pořád v nedohlednu. Komentář Igora Záruby

Souhlas SPD s velkou koalicí je na stole, ale nová vláda pořád v nedohlednu. Komentář Igora Záruby

Škarohlídi utřeli, německá sociální demokracie si na mimořádném sjezdu udělila „propustku” pro odchod do velké koalice s vítězem zářijových voleb, konzervativním blokem CDU/CSU. Tento výstup nicméně neznamená, že se tápající Německo ke kabinetu, složenému z představitelů největších politických stran ve federaci, skutečně dopracuje. Ale vezměme to po pořádku.

Označení „škarohlídi” je na místě hned z několika důvodů. Byla to sama sociální demokracie, konkrétně její předseda Martin Schulz, kdo po zářijovém volebním propadu promptně oznámil, že než velká koalice, to raději opozice. Zda mohl tušit, že to na sklonku listopadu mezi CDU/CSU, liberály z FDP a Zelenými nedopadne a že SPD přijde na řadu, ví jen on sám. Leč stalo se a Schulz musel otočit o 180 stupňů. Skeptických hlasů bylo rázem víc než dost: přece se strana nezaprodá do opakování sestavy, z níž vyšla pokaždé slabší, než do ní vstoupila. A tak podobně.

Podobnou skepsi projevovala některá spřízněná média a trhy. Přimlouvaly se za to, že Německo potřebuje SPD sebevědomou a silnou – méně byly slyšet hlasy, zda ji Spolková republika potřebuje vůbec. Ostatně NE velké koalici, třetí od roku 2005, kdy začala vládnout kancléřka Angela Merkelová, znělo na bonnském shromáždění opakovaně. Místy vehementně, jindy opatrně.

Výsledná 56procentní převaha hlasů „do toho jít” nad kritiky této cesty zrcadlí dilema, k němuž se SPD po dvoutýdenním sondovaní perspektiv svazku s CDU a CSU dopracovala. Buď zůstat věrná původnímu předsevzetí, že opozice má své kouzlo. Ovšem za cenu zřejmě předčasných voleb a posílení Alternativy pro Německo, která vábí a sdružuje všemožně nespokojené občany a setrvale posiluje. Anebo si říci, že opět vládnout by nakonec nemuselo být až tak špatné. Tím spíše, když socialistům spadla tato nabídka takříkajíc do klína.

Sjezd ukázal, že „Bé” je správně. S podmínkou, že je třeba přehodnotit třecí plochy s konzervativci a představy SPD, zejména v oblasti sociální politiky, vylepšit k obrazu svému a voličské základny. Jinými slovy, nenechat se zahnat do kouta jako podvakrát v minulosti.

Koaliční rozhovory, tentokrát navážno, mohou tedy začít. S mandátem 440 tisíc členů sociální demokracie a smělým plánem, že do konce února by mohlo být hotovo. Schulz, jemuž dýchá na krk cílevědomý šéf mladých socialistů Kevin Kühnert (počíná si šikovně, neboť ho na rozdíl od jiných kritizuje, aniž by trval na jeho odchodu), dělá, co musí: slibuje členské základně, že v další dějství se SPD nedá. V zájmu spravedlivých postupů ve zdravotní péči, na pracovním trhu a vůči uprchlíkům, s jejichž přílivem a pobytem má republika problém.

Má to ale háček. CDU/CSU daly ještě před sjezdem najevo, že své programové teze, které se s představami SPD logicky v určitých bodech rozcházejí, měnit nehodlají. Bonnské ANO je proto možnost, ne jistota. Ostatně z tábora CDU zní zatím pouhé poděkování za připravenost „sloužit zájmům země“. Podobné opatrné reakce se dají čekat z EU, která sleduje historicky nevídaný německý pat s nemalými obavami.

V Bonnu zkrátka vyhrály obavy z nechtěného (další volby, menšinová vláda, Schulzův pád) nad tím, co je vlastně ono chtěné. Dílčí výsledek je na stole, konečný však stále někde na obzoru.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek