Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Štastný a veselý 2018. S chytrou vládou, bez prezidenta a bez jedů na talíři. Komentář P. Holce

Štastný a veselý 2018. S chytrou vládou, bez prezidenta a bez jedů na talíři. Komentář P. Holce

Konec roku svádí k různým poselstvím, jak nám v televizi s téměř sevřenou pěstí ukázal i prezident Miloš Zeman. Přelom roků 2017-18 k nim v Česku svádí o to víc, že máme po přelomových sněmovních volbách a současně těsně před volbou prezidenta. Navíc hned po Novém roce začne shánět sněmovní důvěru pro svou vládu premiér Andrej Babiš. Přinejmenším politicky to proto nebude nejhezčí zima.

Nejen 2018 by přesto mohl být lepší rok. Někdy je samozřejmě lepší nemít vládu, protože vlády mívají tendenci vládnout a vládnutí často produkuje zákony, které by nepomohly ani Zimbabwe. Své o tom vědí nejen v Belgii, kde radši bývají bez vlády i přes rok.

Zrovna Česku by se ale vláda hodila, protože po té předchozí zůstalo dost nedodělané práce. Díky ekonomickému růstu je navíc ideální doba aspoň něco z ní dodělat. Babišovi se nyní k vládnutí přímo či nepřímo hlásí komunisti a ČSSD, jenže s nimi vede cesta spíš do Zimbabwe než do Švýcarska.

Česko potřebuje reformní vládu, která napraví nejen sociální a zdravotní systémy připomínající i díky ČSSD černé díry: hoďte do nich stamiliardy, a vždycky na vás vypadne deficit. Kdysi se o to pokusila vláda ODS a TOP 09, jenže ty se s bolavými reformami, které viditelnými margináliemi zpackaly, nejen trefily do nejhorší možné doby hospodářské recese, ale ještě se během vládnutí úspěšně kanibalizovaly.

Výsledkem je nejen znesvěcení potřebných změn. Dvě pravicové strany, které ještě ve volbách v roce 2010 daly dohromady 37procent hlasů, nyní stěží uplácají 17 procent. To ale neznamená, že Česko zmíněné reformy nepotřebuje. Naopak: třeba doba, kterou v průměru trávíme v placeném důchodu (24 let), se nyní rovná době, kterou trávíme studiem, když za něj neplatíme. Navíc i přibývá důchodců. Taky sice neumíráme na nedostatek zdravotní péče, efektivita našeho veřejného zdravotnictví ale připomíná efektivitu nákupu obrněnců, když ho v restauraci u vína domlouvá Marek Dalík.

Nejen pro zmíněné reformy je právě teď nejlepší doba. Díky hospodářskému boomu se lidé zadlužují a nakupují jak vzteklí, protože věří, že mejdan nikdy neskončí. Málokdo si proto všimne, když vláda například rozhodne, že jednou půjdeme do důchodu později nebo že veřejný zdravotní systém nebude sloužit i k financování politických stran.

Česku by proto nejvíc pomohla vláda kombinující programy ANO, ODS i Pirátů. A to klidně včetně legalizace trávy, protože u nás stejně dávno hulí skoro všichni. Co naopak určitě nepotřebujeme, je prezident. Stále strašidelnější hradní pětiletka Miloše Zemana by měla politiky přesvědčit, že nám úplně stačí vláda a parlament. Zkusili jsme parlamentní volbu prezidenta, a skončilo to rozesíláním nábojnic; zkusili jsme proto přímou volbu, a máme téměř po Ústavě. A podívejte se na bídu současné prezidentské volby: scvrkla se v boj o vstupní rámy na Pražském hradě a ničení nástěnek v TV Barrandov připomínající někdejší Radio Tirana. S Pražským hradem bychom nicméně mohli držet tradici a dál do něj vozit Číňany. Jen místo politiků turisty, kteří za to zaplatí nám a ne my jim.

A ještě jedno přání do roku 2018. Relativně bohaté (ve srovnání s Bulharskem) Česko zůstává rájem nejhoršího jídla. Jsme bohatší než Maďaři i Poláci, jíme ale hůř než oni. Expremiér Bohuslav Sobotka sice vloni problém kvality potravin zvedl, jenže ho – jak už to v případě politiků bývá – chytl za špatný konec. Samozřejmě že je hlavním problémem naše závislost na hypermarketových slevách: jsou vyšší a je jich dvakrát víc než třeba v Německu, s nímž se tak rádi srovnáváme. Hypermarkety samozřejmě mají daleko ke svatým ,masivní slevy ale prostě jen dorovnávají buď zdražením jiného zboží, nebo jeho horší kvalitou.

Čechům (nejvíc ve veřejné sféře, jak už to bývá) rostou příjmy a bez práce je nás tak málo, že musíme pracovní sílu dovážet. Mohli bychom si proto místo předražených bytů nad rušnými křižovatkami (v zeleni) nebo pořád větších televizorů dopřát i lepší jídlo. Nebude to ale zadarmo, jak slibují politici. Nakonec říká se, že jsme to, co jíme.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek