Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Svátek demokracie je tu. Dostane polistopadový režim ještě jednu šanci? Komentář V. Dostála

Svátek demokracie je tu. Dostane polistopadový režim ještě jednu šanci? Komentář V. Dostála

„Ano, pokud všichni tady kolem mě ztělesňují politický systém, který u nás vzniknul po listopadu 1989, systém korupce a rozkrádání, jsme antisystémovou stranou. Naším cílem je tento systém zničit.“ Tato slova vyřkl včera v Superdebatě Václava Moravce na ČT24 předseda hnutí ANO Andrej Babiš. Ve zkratce přesně vystihují střet, o němž voliči dnes a zítra rozhodují. Polistopadový režim v něm hraje o přežití.

Voliči dnes a zítra nerozhodují o ničem menším, než o tom, zda přežije politické uspořádání, které se v České republice po roce 1989 postupně zformovalo. Pokud máme brát vážně předvolební průzkumy, je pravděpodobné, že volby završí rozvrat, který započal volbami v roce 2010. Pro předchozí dvacetileté období byly charakteristické dvě základní konstanty: české politice dominoval socioekonomický konflikt, na jehož pozadí se postupně profilovala pravice a levice. Zároveň snad až na minoritní KSČM ani jedna relevantní strana nezpochybňovala základní ústavně-politickou konstrukci zastupitelské demokracie.

Výsledek dnešních a zítřejších voleb obě tyto konstanty podle všech očekávání smete: většinu mandátů nejspíš obdrží strany, které svou expanzi založily na protestu nejen proti levicovým nebo pravicovým politikám, nýbrž proti politice jako takové. Co se bude dít potom, nevíme, jisté ale je, že se jak Babiš a Okamura, tak komunisté, netají svou kritikou celého polistopadového režimu. Nástup protestních hnutí obnažuje krizi zastupitelské demokracie v jejím jádru: většina voličů má pocit, že je v politice nikdo nezastupuje, nikdo nehájí jejich zájmy. Demokratický provoz ztratil v jejich očích legitimitu, neboť jsou z něj vyloučeni. Krize naší politiky je tak především krizí zastupitelské demokracie, politici totiž zapomněli, že suverénem je i tady volič. A ten jim to podle všeho dneska a zítra pěkně zostra připomene.

Pojďme si ve stručnosti připomenout, jakými zákrutami si česká politika předtím, než se dopracovala až k jejímu dnešnímu stavu, prošla. Víkendové sněmovní volby jsou v polistopadové éře celkem devátými. První se konaly v květnu roku 1990, nebyly to ještě ani tak typické demokratické volby, stranický systém se teprve strukturoval, jako spíše plebiscit o předlistopadovém režimu. Volby do Národní rady tehdy vyhrálo Občanské fórum se ziskem 49,50 procent hlasů. S odstupem druhá skončila KSČ (13,24 procent), třetí moravistické Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko (HSD-SMS) se ziskem 10,03 procent hlasů a čtvrtá KDU, kterou volilo 8,42 procent voličů.

„Atmosféra odpoledne po skončení voleb mě fascinuje. Kudy jezdím, kudy chodím – snažím se při svých přesunech pozorovat atmosféru na ulicích mezi nahodilými chodci, mezi lidmi, a zdá se mi výborná. Lidé to berou jako vítězství, přičemž není tolik důležité, kolik procent dostalo Občanské fórum nebo ti nebo oni, berou to jako vítězství svobody, jako vítězství demokracie. Nálada je opravdu radostná, i sem zaznívá hluk jednak z Václavského náměstí, kde hraje kapela, jednak z prostor tohoto domu, kde je shromážděno bezpočet přátel, kteří sledují výsledky voleb, baví se, dohadují. Atmosféra je tedy hlučná, veselá, a je to atmosféra vítězství,“ pravil tehdy prezident Václav Havel v Hovorech z Lán.

Omamné vítězství svobody ale postupně vystřídal klopotný provoz demokratické politiky, její krize a postupný nárůst nespokojenosti voličů. Ale popořádku. Pro následující období byl klíčový rozpad Občanského fóra a vznik ODS a Občanského hnutí. A samozřejmě stále silnější pnutí mezi českou a slovenskou politickou reprezentací. Zatímco pravice v té době těžila z transformačního étosu, se kterým si veřejnost spojovala především ODS a ODA, levice složitě a tápavě hledala novou identitu, která by se v očích voličů věrohodně vyrovnala s pádem komunismu. Rehabilitaci jí umožnila až kontroverzní divoká privatizace a korupční skandály ODS o několik let později. I proto volby v roce 1992 vyhrála s přehledem ODS a sestavila spolu s ODA a KDU-ČSL většinovou vládu, jejímž premiérem byl Václav Klaus.

Politická expanze ČSSD se pojí s nástupem Miloše Zemana do čela strany. Předtím byla sociální demokracie marginálním subjektem, ve volbách v roce 1992 ji volilo pouhých 6,53 procent voličů. V únoru 1993, kdy byl Zeman zvolen předsedou strany na sjezdu v Hradci Králové, byla ČSSD rozdělena do tří proudů, které se lišily především ve vztahu k pojetí opoziční politiky vůči Klausově vládě a zároveň v pojetí politiky vůči tehdy nalevo dominantní KSČM. Pro pozdější vývoj politiky se ukázal jako klíčový také sjezd ČSSD v Bohumíně v roce 1995. Sociální demokraté si zde totiž zakázali spolupráci s extremistickými subjekty, mezi něž tehdy zařadili právě KSČM, SDL, LB či SČK. Mimo jiné to byly právě tyto okolnosti, které spolu s razantní politikou Miloše Zemana umožnili sociálním demokratům nejpozději od roku 1996 zaujmout pozici hlavní síly nalevo od středu.

Zeman si v čele ČSSD postupně osvojil také strategii, která spočívala v integraci malých levicových a levostředových subjektů, případně jejich významných osobností, do ČSSD. Doložit to lze například na Občanském hnutí, jehož mnozí členové po neúspěchu ve volbách v roce 1992 dříve či později v sociální demokracii zakotvili. Tato Zemanova strategie přinesla první výsledky ve sněmovních volbách v roce 1996, které znamenaly posun mocenského těžiště české politiky ke středu, ba doleva. Nic na tom neměnil fakt, že volby vyhrála ODS s 29,62 procenty hlasů. To hlavní totiž bylo, že ODS, ODA a KDU-ČSL tehdy obdržely v součtu pouhých devětadevadesát mandátů, druhá Klausova vlád tak nemohla fungovat bez podmínek, které si mohla klást sociální demokracie.

Po krátkém čase se to sice změnilo a Klausova vláda se stala fakticky většinovou, avšak proměna české politiky po volbách v roce 1996 byla nikoli nahodilá, nýbrž byla znamením počátku nové tendence: nástupu levice, respektive sociální demokracie, která se stala hegemonem české politiky nalevo od středu. Tento trend potvrdily předčasné volby v roce 1998, které vyhrála ČSSD, a díky opoziční smlouvě s ODS sestavila jednobarevný menšinový kabinet. Pro přelom tisíciletí je pak charakteristická nová osa české politiky, jejíž nástup souvisí právě se vznikem aliance občanských a sociálních demokratů.

Volby v roce 2002 nicméně tuto osu ukončily, neboť nástupce Miloše Zemana v čele ČSSD Vladimír Špidla pokračování opoziční smlouvy před volbami rezolutně vyloučil. Jejich výsledek byl pozoruhodný ještě v jednom ohledu: levice v nich poprvé a naposledy získala většinu v Poslanecké sněmovně, ČSSD měla po volbách v součtu s KSČM 111 mandátů. A přestože Špidla čelil po volbách tlaku, aby sestavil jednobarevnou vládu s podporou komunistů, upřednostnil vznik středo-levé koalice složené z ČSSD, Unie svobody a KDU-ČSL.

Zpětně své počínání vysvětloval takto: „Podle mého názoru totiž liberálové nepředstavují opozici vůči sociální demokracii, tu tvoří konzervativci a nacionalisté. Takže liberálové a sociální demokraté jsou po mém soudu dva břehy téže řeky a zároveň jsou opozicí vůči konzervativcům. Ti mohou být nejenom pravicoví, ale i levicoví. V našich podmínkách tedy řadím ke konzervativcům ODS i komunisty.“ Porážka ODS znamenala její novou etapu: z čela strany odstoupil její zakladatel Václav Klaus, kterého nahradil dlouholetý senátor z Ostravy Mirek Topolánek.

A zatímco ČSSD prodělala v letech 2002 až 2006 turbulentní období, během kterého jí vedli celkem tři politici, Topolánek postupně stabilizoval a posiloval svou pozici v ODS a připravoval stranu na volby v roce 2006, které pro ni měly skončit drtivým vítězstvím. Rok předtím, v dubnu 2005 se stal ale po Grossově rezignaci předsedou vlády Jiří Paroubek. A přestože se tou dobou zdálo, že míří ODS k jednoznačnému vítězství, Paroubek vytvořil krizový managment a pustil se s nebývalou energií do nápravy reputace nejsilnější vládní strany. Nakonec sice volby prohrál, avšak jen o fous. Dílem také kvůli tzv. Kubiceho zprávě.

Možná je dobré připomenout, že si předseda ČSSD také ihned po převzetí premiérské funkce začal připravovat půdu pro vytvoření menšinové vlády s podporou komunistů po volbách v roce 2006. Média a pravicoví politici v reakci na to začali na Paroubka pořádat doslova štvanici, veřejnost varovali před návratem komunistů k moci a strašili koncem demokracie. Možná právě tehdy začali zasévat, co dneska sklízíme. ODS nakonec po volbách, které skončily fakticky patem, na druhý pokus sestavila spolu s lidovci a zelenými vládu. Ta se ale neobešla bez dvou přeběhlíků z ČSSD, její legitimita tak stála na do té doby nebývale sporných základech. 

Pro celé období mezi lety 1996 a 2006 platí, že se tu postupně integroval stranický systém. Formát se postupně ustálil na pěti stranách, kromě dvou hlavních pólů napravo a nalevo, tedy ODS a ČSSD, byly součástí české politiky vždy jedna menší pravicová a levicová strana (nalevo komunisté, napravo ODA, Unie svobody, případně Strana zelených) a ve středu lidovci. Integraci české politiky lze také doložit na tom, jak postupně sílily obě největší strany: zatímco v roce 1996 získaly ODS a ČSSD, v součtu 56,06 procenta hlasů, v roce 2006 to bylo dnes zhola nepředstavitelných 67,67 procenta. Tehdy měly v dolní komoře ODS a ČSSD celkem 155 mandátů.

Tento trend vzal za své v roce 2010, pokračoval ve volbách v roce 2013 a letos bude nejspíš proměna charakteru české politiky završena. Prvním náznakem dezintegrace politického provozu byl úspěch populistických Věcí veřejných v roce 2010. Podobně jako později hnutí ANO, i Věci veřejné byly čistě marketingovým produktem, který měl po volbách umožnit pokračování pravicové vlády na nových základech. Jak byly i ony vrátké, má většina z nás ještě v živé paměti. Nečasova vláda byla, pokud jde o oblibu u veřejnosti, vůbec tou po listopadu 1989 nejhorší. Příznačné bylo, že už v roce 2010 ODS a ČSSD ztratily oproti volbám v roce 2006 v součtu pětadvacet procent voličů.

Pokud chce člověk pochopit příčiny jejich úpadku, který potvrdily také volby v roce 2013, kdy už braly toho času dominantní strany české politiky jen něco málo přes 28 procent hlasů, měl by si přečíst poslední knihu politologa Michala Klímy. Na mnoha příkladech v ní ukazuje, kterak ODS a ČSSD ovládly v řadě regionů mimořádně bizarní a bezskrupulózní figury, jež mnohdy neměly typově daleko k předlistopadové parazitické skupině veksláků. Odtud už vede přímá cesta k tomu, aby voliči ztratili pocit, že je tyto mnohdy mafiánské struktury v politice zastupují. Letošní očekávané vítězství hnutí Andreje Babiše a pravděpodobný úspěch Tomia Okamury – oba spoléhají právě na hlasy těchto opuštěných voličů – je tak završením cesty, která započala v roce 1990.

Letos ve volbách uspějí subjekty, jejichž expanze je živena frustrací čím dál větších segmentů společnosti, přiklánějí se k nim lidé, kteří jsou bytostně zklamáni polistopadovým vývojem. Redistribuci bohatství, ke které tu postupně v oněch pětadvaceti letech docházelo, mají za nespravedlivou. Jejich existenciální tíseň a tlaky, jimž čelí v globalizovaném kapitalismu, je vede přímo do náruče protestních a tak či onak antisystémových stran. Naši dnešní situaci nejvýstižněji popsal už před lety spisovatel Ludvík Vaculík: „Když odešli Rusové, kdo to přichází? Přicházejí lidé nepoučení komunismem: aby s využitím demokracie založili nové ostré sociální rozpory? Jsou nepoučení také kapitalismem: proto náchylní opisovat všecky jeho chyby a neúspěchy. Zdá se, že příležitost z roku 1989 začít na čistém poli něco lepšího se málem ztrácí.“

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek