Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Tři nutné kroky proti českým spojencům Putina. Komentář Jakuba Jandy

Tři nutné kroky proti českým spojencům Putina. Komentář Jakuba Jandy

Nastává čas pokusit se vytlačit vliv Kremlu z české politiky. Měli bychom zřídit sněmovní vyšetřovací komisi o ruském vlivu na Hradě, rozjet novinářské investigace na české konspirační scéně a vyhodit spoluhráče Moskvy z citlivých parlamentních komisí.

Před necelými dvěma lety se Česká republika rozhodla čelit vlivu autoritářských států uvnitř Česka, zejména aktivitám putinovského Ruska a jeho českých spoluhráčů. Na podzim 2015 z rozhodnutí vlády odstartoval Audit národní bezpečnosti, který mezi deset nejvýznamnějších hrozeb pro vnitřní bezpečnost Česka označil „působení cizí moci“, jinými slovy špionáž, vlivové operace nebo dezinformační kampaně, které jsou v české kotlině prováděné primárně Ruskem, následně Čínou nebo Íránem.

Stát se rozhodl zhodnotit vážnost každé z deseti hlavních hrozeb (jako je dále například extremismus, kybernetické aktivity nebo terorismus), vnitřně si ověřit, na co je a není připraven. V prosinci 2016 vládní kabinet schválil analytickou část Auditu, která má v odtajněné verzi 142 stran. Během roku 2017 probíhá neveřejná druhá etapa, kdy se schválené kroky uvádějí v praxi. Podle dostupných informací jde převážně o technická a administrativní opatření, kterými stát jemně přenastavuje svůj bezpečnostní aparát, aby byl co nejlépe připraven na Auditem popsané hrozby. 

Před nepřátelskými aktivitami zejména Ruska pravidelně a důrazně varují čeští zpravodajci ve svých výročních zprávách. Kreml je minimálně od roku 2014 velmi aktivní v masivní výrobě dezinformací a snaze zmást a vnitřně rozkládat západní státy, aby mu nekladly takový odpor v invazích a okupacích území sousedících s Ruskem – Ukrajiny a Gruzie. Obvyklá otázka zní – jaký je rozdíl mezi americkými a ruskými aktivitami v Česku? Každý stát má své zájmy – ty české bezpečnostní jsou jasně vyjádřeny v Bezpečnostní strategii ČR, kterou vláda přijala v reakci na ruskou agresi a zhoršující se situaci v Evropě v roce 2015.

Při hodnocení aktivit cizích států vůči České republice stačí jednoduché cvičení – ohrožují americké kulturní aktivity některý z českých národních bezpečnostních zájmů? Ne, tudíž nejsou hodnoceny jako nepřátelské. Ohrožují ruské snahy zpravodajsky infiltrovat české politické a bezpečnostní instituce nějaký český zájem? Ano, například jeden z životně důležitých – „politickou nezávislost“. Napadají kremelské a pro-kremelské dezinformační aktivity vytvářející masu lží o českém členství v EU nebo o Ukrajině některý z národních zájmů našeho státu? Ano, českými strategickými zájmy jsou například „posilování soudržnosti a efektivnosti NATO a EU“ nebo „bezpečnost a stabilita, především v euroatlantickém prostoru“. Toto zdánlivě filosofické cvičení umožňuje určit, co český stát považuje za nepřátelské chování – tedy nepřátelský zahraniční vliv. Pokud někdo (jako právě Rusko) například podporuje české extremistické skupiny chovající se nepřátelsky k českému demokratickému zřízení, tak se z povahy věci nejedná o vlídný akt. 

Česko se díky téměř dvouletému procesu bezpečnostního auditu v mnohém posunulo vpřed, byť to z různých důvodu, ať už se jedná o utajení, citlivosti, či prosté mediální nezajímavosti řady kroků, nebylo tolik vidět. Počet specialistů věnujících se tématu primárně ruského nepřátelského vlivu vzrostl v zainteresovaných institucích o několik desítek, nastavila se řada procesů, na které nikdo před dvěma lety ani nepomýšlel. Kromě těchto techničtějších kroků došlo k zásadnímu posunu – Česká republika rozhodnutím své vlády uznala tento problém za hrozbu pro národní bezpečnost státu, přičemž za tímto politickým krokem následovala mravenčí práce desítek stránek dokumentů, které rozhodnutí kabinetu zavádějí v bezpečnostních institucích. Kromě školení politických stran o kybernetické bezpečnosti se například rozjel tréninkový program pro úředníky o rozpoznávání a čelení ovlivňování cizími zpravodajci.

Ruský vliv už není jen prací kontrarozvědky, stalo se z něj významné téma minimálně pro tři silová ministerstva – obrany, zahraničí a vnitra. Když se podíváme na evropskou mapu, tak jsme se připojili do skupiny bdělých států čelících této hrozbě, kde jsou baltští spojenci, Finsko či Švédsko. Naopak jsme o výrazný krok napřed oproti státním institucím Německa, Francie, Slovenska či Nizozemska, které teprve nyní podobné procesy připravují. Není tak divu, že do Prahy v posledním roce směřovaly desítky delegací vládních specialistů, které zajímal tento český „policy shift“ – změna či nastavení úplně nového typu přístupu k relativně nové hrozbě a série techničtějších kroků, které veřejnost sice nezajímají, ale státní bezpečnostní instituce bez nich nemůžou mnoho reálného dělat.

Český přístup není dokonalý, pořád veřejně chybí například detailní rozkrytí financování některých dezinformačních webů a i kybernetické zabezpečení většiny českých politických stran (podobně jako téměř všude po Evropě) je žalostné. Nicméně můžeme konstatovat, že bezpečnostní instituce udělaly na strategické i taktické úrovni bezprecedentní posun za poslední čtvrtstoletí. Nyní je jen otázkou, jak si na základě baltské a finské zkušenosti operativně „sedne“ v současnosti dotvářený systém koordinace strategické komunikace (tedy například i reakcí na významné dezinformační incidenty) mezi jednotlivými rezorty. 

Tři nutné kroky 

Na úrovni bezpečnostních institucí k hlavním a nutně potřebným změnám právě dochází, nicméně když se podíváme právě na zkušenost našich spojenců z baltského regionu, tak vidíme, že reakce „pouze“ bezpečnostních institucí státu nestačí. Pro skutečný protitlak vůči zástupcům zájmů Ruské federace u nás tu jsou minimálně tři kroky, které by se měly rovněž začít uskutečňovat. 

Zaprvé, jde o problém trojských koní, kteří sedí uvnitř systému. Prezident Zeman, systematicky veřejně hájící zájmy Kremlu, ve své kanceláři udržuje například „poradce“ Martina Nejedlého, který byl loňský podzim vykoupen z dluhu moskevskou centrálou na Kreml úzce napojené společnosti Lukoil. S těmito zástupci ruských zájmů mnoho bezpečnostní instituce nesvedou, pokud se členové vlády nerozhodnou s infiltrací Moskvy do českých ústavních institucí něco udělat. Vzhledem k Zemanovu neformálnímu vlivu na sociální demokracii a jeho silné pomstychtivosti se však kabinet k přímému střetu s hlavou státu ohledně kolaborace s ruskými zájmy nepustil, pokud si odmyslíme menší vládní tlak na Zemana před cestou do Moskvy v květnu 2015, aby se nezúčastnil vojenské přehlídky ruské techniky, která vraždila na Ukrajině. 

Pokud nejedná vláda, svou roli může sehrát parlament. Pokud se například podíváme na probíhající vyšetřování jednotlivých výborů amerického Kongresu, které formálně nemají o moc víc pravomocí než česká Sněmovna, tak jejich vyšetřování vede k jasnému veřejnému tlaku a dalším odhalením. Proč nic takového zatím neprobíhá na půdě české Sněmovny, například ustanovením vyšetřovací komise pro vliv Ruské federace na české ústavní instituce? Toto selhání a alibismus lze přičíst obavám ze Zemanovy politické odvety, případně jinému typu výmluv, proč se zákonodárci nesnaží čelit evidentní penetraci nejvyšší ústavní instituce ČR vlivem nepřátelské mocnosti. Pokud by k tomu poslanci našli odvahu, zde je prvních pět otázek, na které by veřejnost měla znát odpověď ještě před lednovými prezidentskými volbami: 

1) Odkud přesně pochází příjem Martina Nejedlého, když ne z rozpočtu Kanceláře prezidenta republiky?

2) Byl a je Martin Nejedlý v kontaktu s ruskými zpravodajskými službami, například pomocí ilegálů (tedy třeba osob tvářících se jako podnikatelé)?

3) Kolik času týdně tráví Martin Nejedlý s prezidentem ČR a na které všechny akce kromě těch s V. Putinem ho demonstrativně vodí?

4) Co přesně musí Martin Nejedlý dodat Moskvě za protislužbu, když ho moskevská centrála vykoupila z dluhu ve výši 1,1 milionu euro minulý podzim?

5) S kterými osobami z Ruské federace se od roku 2013 ve své funkci zastupující český stát Martin Nejedlý setkal a o čem jednali? Jinými slovy - kdy a jak využíval úřad prezidenta ČR ke svým soukromým účelům?

Druhým krokem by měla být větší emancipace novinářské obce proti těm, kteří se snaží slušnou žurnalistiku likvidovat. Mainstreamová česká média jsou docela odolná proti otiskování ruských lží, vznikla slušná specializovaná média jako je HlídacíPes.org, a v řadě redakcí konečně najdeme novináře specializující se na téma ruského vlivu a dezinformací, nicméně pořád tu máme výrazné slepé místo, které žurnalistická obec víceméně ignoruje. Když ředitel významné veřejnoprávní instituce plnou vahou své funkce a společenské role šéfa Českého rozhlasu legitimizuje skupinu nejhrubších konspirátorů, čeští novináři reagují krátkými informativními zprávami a několika statusy na Facebooku. 

Když se to stalo na jaře 2016 poprvé, jako výmluva stačilo, že asi nevěděl, do čeho jde. Když v červnu 2017 zopakoval svou přímou podporu dokonce tím, že na vyhlašování pseudonovinářských cen organizací konspirátorů poslal šéfa kanceláře generálního ředitele Českého rozhlasu, čeští novináři o tom opět mlčeli. Pokud by šéf profesní asociace právníků opakovaně veřejně podporoval vraha, nebo šéf lékařské komory veřejně doporučoval služby konspirátora zpochybňujícího vědecké poznání o rakovině, příslušníci dané profese by si to asi těžko nechali líbit.

U novinářské obce však skoro nic takového nenastává. Nevidíme žádné bouření slušných novinářů, žádný protitlak proti zneužívání významné a normotvorné veřejnoprávní instituce. Podporovatelé konspirátorů a jiných prokremelských extremistů si to mohou vyložit tak, že tyto kroky jsou společensky přijatelné a práce konspiračních webů jako je NWOO.org a Českého rozhlasu se od sebe zas tolik neliší. Řešení je jen na novinářích samotných, nicméně lepší dar, než jejich pasivitu si konspirátoři nemohou přát. Logickým krokem by byly rozsáhlé investigace do fungování české konspirační scény, která poskytuje rozsáhlé podhoubí extremistům a trojským koním Ruska. Prozatím se jim věnuje jen několik málo novinářů z pár redakcí. 

Zatřetí, v Poslanecké sněmovně zasedají výbory a komise, které projednávají citlivé bezpečnostní a obranné materiály našeho státu. Během posledních let se jasně ukázalo, kteří poslanci otevřeně pracují pro zájmy Ruské federace. Jezdí na Ruskem okupovaná území ať už poskytovat legitimitu místním pseudovolbám a takzvaným referendům vedeným pod okupační silou ruských pušek, nebo jen podporovat místní extremisty vyzbrojené a řízené Moskvou.

Poslanci jako je komunista Zdeněk Ondráček pak následně přímo podporují extremistické skupiny v Česku (například takzvanou Národní domobranu, paramilitární hnutí poskytující podporu zájmům Moskvy) – například otevřením takzvaného konzulátu samozvané Doněcké lidové republiky (což je loutkový okupační útvar Ruska na území Ukrajiny). Ten samý poslanec Ondráček například zasedá ve sněmovní komisi pro kontrolu české kontrarozvědky, přičemž osobně provádí aktivity, před kterými BIS veřejně varuje. K čemu taková kontrola českých zpravodajských služeb asi může být? Skutečně je dobré, aby tento typ trojských koní získával citlivé informace o bezpečnosti a obraně České republiky? 

Logickým tahem by bylo, kdyby se demokratické strany dohodly a tyto kolaboranty s ruskými zájmy do citlivých pozic v parlamentu od nového volebního období nevolily. Dnešní protiargument zní, že by vyhození poslance Ondráčka a jemu podobných narušilo mezistranickou dohodu o poměrech ve výborech a komisích. Ta se bude v nové Poslanecké sněmovně tvořit znova, což umožňuje zástupcům putinovských zájmů místa citlivá pro bezpečnost Česka neposkytnout. Nikdo nezpochybňuje jejich právo být demokraticky zvoleni, nicméně dobrovolné nominování těchto ruských trojských koní na bezpečnostně citlivé pozice by bylo obrovskou nezodpovědností demokratických stran, které by toto rozhodnutí učinily.

Autor je zástupcem ředitele think-tanku Evropské hodnoty a vedoucím projektu Kremlin Watch, který rozkrývá a monitoruje ruskou dezinformaci a vlivové kampaně v Česku.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek