Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

V Nizozemsku to „dopadlo“, rozčarování z Evropy zůstává. Komentář Igora Záruby

V Nizozemsku to „dopadlo“, rozčarování z Evropy zůstává. Komentář Igora Záruby

Ve volebním sále nizozemské vládní strany VVD bylo při sledování konečného součtu hlasů napjaté ticho. Všechny zraky byly upřeny na televizní obrazovku s přímým přenosem stanice NOS. Moderátorka oznamuje jasnou volební výhru, ticho trvá. Po opravě technické chyby propuká v místnosti nadšení. Počet získaný mandátů VVD je menší než v roce 2012, ale pořád o dost vyšší, než předpovídaly průzkumy. A hlavně: poražen je Geert Wilders a jeho PVV. 

Vítězové si padají kolem krku, jásot se nese celou Evropou. Myšleno tou Evropou, založenou na demokratických principech a tradičních západních hodnotách (z nichž berou mnohé postupem času za své). Nicméně ztráta Marka Rutteho je přece jenom dost veliká – a Wilders se už nechal slyšet, že cítí šanci a že si počká. Nebude sám, kdo takto přemýšlí.

Na Nizozemsko, polarizované více než kdy v minulosti, se pozorně díval celý svět. Kontext byl jasný: tamní volby přišly po brexitu a po inauguraci Donalda Trumpa, následovat bude prezidentské klání ve Francii a všeobecné hlasování v Německu. Aby toho nebylo málo, je tu ještě kauza Turecko versus Nizozemsko a Turecko versus EU. To vše je dost na to, aby v případě nížinaté 17milionové země zbystřili také ti, co se o politiku nezajímají.

Úlevné oddechnutí, že to nakonec „dopadlo“, automaticky neznamená, že to „dopadne“ i jinde. Vítězství nad Wildersem je epizodou, třebaže cennou. Populismus se jednou vyhranou bitvou porazit nedá.

Platí, že voliči dali PVV žlutou kartu. Sice ne červenou, aby ji srazili do kolen, jenže i tak to stačí na slušnou ztrátu sebevědomí. Ne na ztrátu frustrace přívrženců PVV z toho, co se v nich a Evropě děje. Ta se přetaví do dalšího rozrývání nizozemské politiky a společnosti. A stejně tak neřeší vyústění nizozemské volební středy nadnárodní problémy, jako je krize společné měny nebo nedůvěra v Evropskou unii.

Bylo by naivní myslet si, že Nizozemci dali zbytku předvolební Evropy recept, jak se má zachovat. Francouzi se zařídí po svém, stejně jako Němci. Očekávání, že by Marine Le Penová a její Národní fronta, potažmo německá AfD, dosáhly na volební triumf, jsou nereálná. Nizozemsko jejich úspěch nevymazalo ani nezatratilo. Pouze podtrhlo naději, že se u moci udrží zavedené pořádky. Vybralo si menší ze dvou zel, ideální stav to není.

Druhé místo Geerta Wilderse se dá z konzervativního pohledu přeložit jako „žádné vítězství“ Geerta Wilderse. Radost a úsměvy mají své opodstatnění, ovšem jen dočasně. Máme co dělat s dílčí stopkou populismu, ne s jeho potřením. Otázku, zda se agresivní nacionalismus, jehož je Wilders ztělesněním, v tomto bodě vyčerpal, zodpoví následující měsíce. Liberální jádro Evropy smí být polichoceno tím, že se vzmohlo na odpor a mocenské ambice PVV aspoň dočasně zařízlo. Ostatně, i kdyby snad Wilders zvítězil, měl by plné ruce práce se sestavením kabinetu, protože by se neobešel bez koaličních partnerů.

Ve Francii jde o více: v sázce je prezidentské křeslo v republice, která stojí na prezidentském systému vládnutí. Jak už bylo řečeno, Le Penová do něj usedne stěží. Wildersovi přesto nelze upřít, že posunul těžiště domácí politiky výrazně doprava, a Le Penová v tomto směru nezaostává. Wilders je teď tam, kam patří – na vedlejší koleji, z níž bude dále provokovat. Znepokojení nad momentálním stavem věcí, strach a nedůvěra k elitám a institucím zůstávají ale tam, kde jsou – v lidských hlavách. Nejen v Nizozemsku.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek