Miloš Zeman je v koncích. Mysl muže, který tak rád oslňoval intelektem, teď bloudí hřbitovem buněk v prezidentské lebce. Nalézt jiné vysvětlení pro sólo fantasmagorií, kterým český prezident popustil uzdu pro změnu v Radě Evropy, tu totiž skoro nelze. Shovívavý úsměv, jímž společnost obvykle přechází stereotyp samochvály starých mužů od partyzánů přes vrátné až po rybáře s dvojím metrem, tu zamrzl hned po Zemanově první větě. S ocelí v duhovkách prohlásil ruskou anexi ukrajinského Krymu (sic!) za uzavřenou záležitost a tradičně zaryté přímluvy za zrušení protiruských sankcí tu navrch korunoval zdrcujícím nápadem na dohodu Kyjeva s jeho okupanty o kompenzaci anexe ruskými penězi, ropou nebo plynem. Blažený výraz nad vlastním výkonem pak nezmizel hlavě státu ani poté, kdy sál houfně opouštěli členové ukrajinské delegace. Naopak, zářil štěstím, splnil totiž úkol. Z ruské ambasády.
Žalostný zjev prezidenta republiky, jejíž vláda a velvyslanci musí po výletech Miloše Zemana do světa všude vysvětlovat mizivé kompetence Hradu v zahraniční politice, přesto nabízí ještě další vysvětlení prezidentských excesů. Vědomí rychlého úpadku vlastního zdraví a jeho reálná, Hradem nejspíš tajená prognóza, očividně odlišná od heroických mediálních výlevů o náctileté prostatě a křepkých orgánech jinak zdevastované tělesné schránky, Zemanovi zásadně komplikují plány na dalších pět let v prezidentské funkci. Nebere už proto žádné ohledy a říká si, co chce a kde chce.
