Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Zeman mluví o sviních, hulvátství už neskrývá. Co by tomu řekl jeho oblíbený Masaryk?

Zeman mluví o sviních, hulvátství už neskrývá. Co by tomu řekl jeho oblíbený Masaryk?

Každý pečuje o sebe a své okolí po svém. Třeba včera jsme se od prezidenta Miloše Zemana dozvěděli, že se premiér české vlády chová jako svině. Už nějaký čas je to věcí rozumové evidence: Zeman nad sebou ztrácí kontrolu, jeho poklesky a hulvátství jsou už těžko skrývané, propad, jehož jsme svědky, je doslova sešupem a nikdo netuší, kde se zastaví. Že by po něm bylo možné požadovat alespoň elementární odpovědnost za úřad, který reprezentuje, je bláhové. Jediné, co člověku s péčí o paměť zbývá, je rozvzpomenout se také na jiné kulturní tradice českého prezidentství, než na které již zcela otevřeně Miloš Zeman navazuje. Našim prezidentem totiž nebyl pouze Gottwald, Zápotocký nebo Husák, ale také Beneš, Havel nebo Tomáš Masaryk.

„Ve všem, co jsem konal, jsem musel uvažovat, jaké se tím utváří praeiudicium (významná věc, pozn. redakce) nebo zvyk; a byly to často oříšky tvrdé. Musela se vědomě tvořit tradice. Máte například nevyhnutelný ceremoniál: hleděl jsem, aby i v něm se vyjadřovala demokratičnost, jaká odpovídá době a povaze našeho národa,“ praví Masaryk v Hovorech z Lán s Karlem Čapkem a pokračuje: „To se rozumí, mnoho starostí mně dělaly politické a administrační otázky denní. Jen si vzpomeňte na začátky republiky, na valutní rozvrat kolem nás, na občanské boje a puče ve všech skoro sousedních státech; už skoro zapomínáme, co v které chvíli bylo nebezpečnější, zda hospodářská zbědovanost či vlna komunismu nebo desperátní převratové pokusy poražených vrstev starého režimu.“

Masaryk vzpomínal také na to, kterak tehdy míval několikrát týdně schůzky se všemi klíčovými aktéry tehdejší politické scény. „Se Švehlou, Tusarem, Rašínem a jinými. Beneš býval za hranicemi, tož obšírná korespondence. Co to bylo porad, společných obědů, tj. zase porad v jiné formě, procházek a šprochů! Vzpomínám na ty doby rád; uvědomil jsem si jasně a in concreto cenu osobnosti v politice a ve státě. Dobrý program je dobrá věc; ale krom toho musí na něj být čestný, statečný a moudrý člověk, který má odvahu k odpovědnosti.“

Přiznal také, že budeme potřebovat ještě třicet let klidného, rozumného a dělného vývoje. „A pak je náš stát zajištěn; ale po těch třicet let počítám na prstech ty opravdu vůdčí, vyzkoušené a silné lidí,“ zdůraznil. Těch třicet let – jak víme – našemu státu dáno nebylo a o tom, jak by Masaryk komentoval kvalitu naši současné politické reprezentace, se můžeme pouze dohadovat. Už tehdy ale nepochyboval, že se musíme ještě mnohému učit. „Na prvém místě umění kriticky oceňovat poslance, politiky, žurnalisty a úředníky vyšším měřítkem státnictví.“ Podle jeho slov není státníkem ten, kdo nevidí aspoň kus cesty dopředu a nepřipravuje vývoj budoucích let. „Snad není pro politiku, ale i pro život tak důležité jako poznávat lidi. Poznat ty pravé a povolané, ale také prokouknout ty nesprávné a neprávem se deroucí na veřejnost.“

O kus dále se Masaryk pouští do osobního bilancování: „Mám-li říci, v čem se můj život vyvrcholil, tedy ne v tom, že jsem se stal prezidentem a že mohu nést tuto stejně velkou čest jako těžkou povinnost. Má osobní satisfakce, smím-li to tak nazvat, je hlubší: že jsem ani jako hlava státu nic podstatného nevyškrtl z toho, več jsem věřil a co jsem miloval jako chudý študent, jako učitel mládeže, jako nepohodlný kritik, jako reformní politik; že stoje v moci, nenacházím pro sebe nižádného jiného mravního zákona ani jiného vztahu k bližním, k národu a k světu, než jaké mne řídily předtím. Smím říci, že se mi potvrzuje a naplňuje vše, več jsem věříval, takže jsem nemusel změnit nic na své víře v humanitu a demokracii, na svém hledání pravdy, ani na nejvyšším mravním a náboženském příkazu lásky k člověku.

Masaryk zdůrazňuje, že není jiné morálky, jiného etického řádu pro státy a národy a jejich správce než pro jednotlivce. „Není to osobité uspokojení z toho, že jsem po celý svůj život, tak podivně a složitě utvářený, zůstal sám sebou; důležitější je, že v tolika zkouškách zůstaly a ověřily se ty lidské a obecné ideály, které jsem vyznával. Říkám si, že v tom neustálém zápase o lepší příští národa a lidstva stál jsem na straně dobré. To vědomí stačí, aby život člověka byl krásný, a jak se říká, šťastný.“

Dneska se to jeví jako slova z jiného vesmíru, ale jednu z tradic českého prezidentství ztělesňují i takto povznášející úvahy. A pokud nechceme podlehnout všeobecnému úpadku současné hlavy státu, není od věci si to aspoň tu a tam připomínat. V opačném případě by to tady bylo totiž skoro k nevydržení.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek