Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Zrušme státní svátky. Můžeme slavit, místo toho si dopřáváme národní waterboarding. Komentář P. Holce

Zrušme státní svátky. Můžeme slavit, místo toho si dopřáváme národní waterboarding. Komentář P. Holce

Už se z toho stala hezká česká tradice. Ze 17. listopadu jsme udělali státní svátek Dne boje za svobodu a demokracii, takže si právě v tento den dopřáváme velkorysou lázeň ve frustraci ze svobody a demokracie. Letošní 17. listopad byl o to horší, že se trefil mezi sněmovní a prezidentské volby. Málokdo byl proto tak plný svobody a demokracie jako prezidentští kandidáti.

Třeba Marek Hilšer, jestli ho znáte, zpochybnil polistopadový demokratický vývoj, zatímco Michala Horáčka demokraticky vyloučili z Festivalu svobody na Václaváku, protože má prý na volební kampaň dost vlastních peněz. A plný demokracie i našeho nejznámějšího demokrata Václava Havla byl najednou i Mirek Topolánek, z nějž „experti“ hned udělali favorita voleb. Takže mu poslední průzkum TNS Kantar a Medianu pro Českou televizi přisoudil čtyři procenta podpory.

Za demokracii se ale 17. listopadu nebili jen prezidentští kandidáti. K další demokratické revoluci zavelel i obvyklý podezřelý Michael Kocáb, zatímco si liberecký primátor Tibor Batthyány bystře všiml, že se místopředsedou sněmovny může „28 let po sametové revoluci“ stát komunista. Těžko říct, co Batthyány dělal posledních 28 let, kdy komunisti nejen nonstop sedí ve Sněmovně, ale s krátkými pauzami i v jejím vedení. Copak nikdy neslyšel o Vojtěchu Filipovi, šéfovi KSČM a bývalém nadšeném spolupracovníkovi StB?

PREZIDENTSKÉ VOLBY. Komplexní zpravodajství ve speciálu INFO.CZ >>>

Sledovat 17. listopad v televizi bylo jako ocitnout se náhle v nějaké zlé TV reality show. Za svobodu a demokracii v ní pochodovali náckové i anarchisti a obojí zde s vážnou tváří hájil i šéf Senátu Milan Štěch, člen normalizační KSČ. Ani se nedivím, že i jeho projev zněl podezřele normalizačně; nejspíš v něm slova jako socialismus jen vyměnil za demokracii. Ještěže letošní 17. listopad oslavil „tichem“ aspoň prezident Miloš Zeman, který nám jinak s gustem slibuje terorismus.

Ostatně právě určitá forma duševního terorismu se na náš Den boje za svobodu a demokracii asi hodí nejlíp, když za svobodu a demokracii nejvíc bojujeme jejich negací. Přitom jsme se nikdy neměli líp než právě nyní: Česko ekonomicky téměř rekordně roste, zaměstnance musíme dovážet a platy se nám zvyšují tak rychle, že se znovu zadlužujeme, jako bychom si peníze tiskli doma. Proč se tedy zrovna 17. listopadu, který kdysi tohle všechno umožnil, trestáme takovým mentálním waterboardingem?

Fakt jen proto, že přes deset procent voličů, kteří k volbám přišli, hodilo hlas Tomiu Okamurovi, vítězné hnutí ANO má víc mandátů než tradiční politické strany dohromady a na Hradě diktuje nemocný prezident Miloš Zeman s „viceprezidentem“ Jiřím Ovčáčkem? To se v demokraciích občas stává. A nejčastěji poté, co nemálo lidí nabude dojem, že demokracii ohrožují jiní a je proto třeba v rámci očisty pustit žilou. To samé se děje i v zavedenějších demokraciích, nakonec podívejte na Rakousko a Francii.

Francouzský prezident Emmanuel Macron řídí své mladé politické hnutí jako vlastní firmu a v Rakousku, kde prezidentské volby nedávno málem vyhrál tamní rakousky kultivovanější Okamura, zřejmě usedne i Svobodná strana, partaj založená i pravověrnými nácky. A vidíte snad Rakušany nebo Francouze, že by se na státní svátky trýznili jako my? Vůbec ne, protože vědí, že i to občas patří k demokracii. Z Macrona je dokonce celoevropský zachránce demokracie.

Ne že by samozřejmě demokracii nešlo zničit demokratickými volbami. Nic takového se ale u nás neděje: prostě jen v rámci demokracie zažíváme výměnu politických generací. Možná by nám proto prospělo, kdybychom politické státní svátky dočasně zrušili. 17. listopadu by pak naši demokracii plamenně nezachraňovali bývalí komunisti a 28. října by se na Hradě nedekorovali někdejší estébáci. Zavládl by klid a mír, jak to má Milan Štěch určitě napsané v jiném svém normalizačním projevu, které dokola tahá z kapes. A my, obyčejní lidé, bychom běžnou prací oslavili, že se máme tak dobře.