Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Hlad, tma a místo koled píseň o sádle. Před sto lety Praha přežila drsné válečné Vánoce

Hlad, tma a místo koled píseň o sádle. Před sto lety Praha přežila drsné válečné Vánoce

Vánoce 1917, v pořadí už čtvrté válečné svátky, byly všechno jen ne šťastné a veselé. Pražané na ně po letech vzpomínali jako na Vánoce temné a hladové. Město bylo před sto lety na pokraji kolapsu, docházely základní potraviny, advent lidé trávili ve frontách. Těsně před Štědrým dnem se navíc Praha i s předměstími ponořila do tmy. Projděte se s námi Prahou první světové války a přestanete nadávat na nával na poštách.

Je to horší než za Václava IV., to v ulicích svítily alespoň louče, reptali Pražané, když se plynárny rozhodly zhasínat celé město už v devět večer. Chybělo uhlí, ze kterého se svítiplyn vyráběl, a navíc mnoho zaměstnanců bylo na frontě. Radikální krok plynaři udělali jen pár dní před začátkem svátků, poprvé světla zhasla v pátek 21. prosince 1917. „Praha si k Ježíšku vybrala tmu. Odbije sotva devátá a v celé Praze nezablikne nikdež ničeho, jen nějaká ta bludička,“ glosoval to fejetonista deníku Národní politika. Opatření se netýkalo pouze Prahy samotné, ale i pozdější Prahy Velké, tedy Vinohrad, Smíchova, Žižkova a dalších tehdejších předměstí.

Na výpravu nočním městem se hned během prvního temného víkendu vypravil i redaktor konkurenčních Národních listů, Ladislav Tůma. Na Václavském náměstí to ještě šlo, osvětlovaly ho Křižíkovy elektrické obloukové lampy, nahoře za Čelakovského sady (Tůma byl mimochodem vnukem slavného básníka, po němž park dostal své jméno), kde začínalo osvětlení plynové, se už ale člověk musel začít řídit heslem: „Posviť si sám!“ Tůma píšící pod pseudonymem Zevloun humoristicky popsal svou pouť na Královské Vinohrady: V Mezibranské se jako opilec musel přidržovat zábradlí, před Demínkou mu na cestu posvítil oheň u stánku s horkými párky a na dnešní Anglické ulici, tehdy Palackého, narazil do kandelábru.

Jednalo se samozřejmě o nadsázku, nebezpečí spojená se špatným osvětlením ale ve válečných městech skutečně existovala. A nejenom na ulicích. Úřady byly například nejednou upozorňovány na situaci ve vinohradském chrámu svaté Ludmily, v němž panovala „věčná tma“. V rámci úspor uvnitř svítila jediná blikající lampa, která navíc každou chvíli zhasínala, takže věřící v kostele neustále zakopávali.

Tma ale nebyla tím nejhorším. Nad vánočními svátky se vznášel stín války, která byla i v zázemí víc než hmatatelná. V ulicích Pražané potkávali exoticky vyhlížející uprchlíky z východních částí monarchie i válečné invalidy, kteří byli v hlavním městě království na zotavené. Během čtyř let jich sem putovalo na půl milionu, školy nebo sokolovny se měnily na lazarety. Ve městě chyběli práceschopní muži, a tak se například v tramvajích už v roce 1915 objevily první ženy-průvodčí. To, co se pamětníkům první světové vrylo do paměti nejhlouběji, bylo neustálé shánění jídla, čekání ve frontách a vaření z náhražek. Přídělový systém nefungoval tak, jak si jeho architekti představovali, lidé hladověli a také mrzli. Například na Vinohradech sice občané před Vánocemi 1917 dostali poukázky na uhlí, v obchodech, kde je mohli uplatnit, ale žádné nebylo na skladě. Mluvilo se o uhelné kalamitě a vinohradští radní si šli situaci hned po vánočních svátcích vyříkat s místodržitelem.

Nejohroženější skupinou obyvatel byly matky samoživitelky, mnohdy vdovy po vojácích. Právě Vánoce byly obdobím, kdy se na jejich podporu pořádalo největší množství veřejných sbírek. Vybíralo se ale také na válečné invalidy, sirotky nebo vojáky na frontě, například z první válečné zimy se zachovaly fotografie sněhuláků s kasičkami postavených u Národního muzea. V prosinci 1917 bylo nejvíc slyšet o na podzim založené charitativní organizaci České srdce, ve které se aktivně angažovali české elity včetně Aloise Jiráska, Karla Kramáře nebo dcery zakladatele Sokola Renáty Tyršové.

Právě díky Tyršové se zachovalo svědectví o tom, jak tehdejší předvánoční charita vypadala. „Nahoře se zatím sešlo několik dětí z periferie Velké Prahy. Přišly si pro boty. Dívčina zkouší největší číslo z naší zásoby, jaký žal, je jí malé. Chodila do nynějška bosa a nohy jí opuchly,“ popsala příběh se špatným koncem Tyršová. Pro ženu, která své dva týdny staré dítě přinesla zabalené v hadrech, se už pomoc našla. Z kanceláře Českého srdce odcházela s oblečením, které do sbírky věnovali rodiče „malého Ludvíčka“, a navrch s taškou plnou chleba, mouky a brambor.

Těhotné ženy a kojící matky měly za války určité výhody, kupříkladu přednostní právo na příděly mléka. Většina ostatních obyvatel se k mléku za války vůbec nedostala. Při pročítání zpráv z prosince 1917 narazíme i na další zajímavou zmínku o zvýhodnění žen:­ V Karlíně si mohly od třetího měsíce těhotenství až do desátého měsíce věku dítěte zažádat o speciální legitimaci, která je opravňovala předběhnout ostatní ve frontě. Byla to reakce na případy, kdy ženy po mnohahodinovém čekání ve frontách před obchody omdlévaly hladem a únavou. Nelze vyloučit, že se s těmito průkazkami také kšeftovalo, na černém trhu se totiž obchodovalo úplně se vším.

Fronty patřily ke koloritu válečného města – čekalo se v nich na základní potraviny, na pivo, na uhlí i před redakcemi deníků na horké novinky z bojišť. Aprovizační systém určoval konkrétní obchody, ve kterých lidé s platnými chlebenkami, máselenkami, sádelenkami a dalšími poukázkami mohli v předem určených dnech nakupovat. Pokud tedy bylo co. Na poukázky se kupovalo zelí, med, mýdlo i vánoční kapři. První světové válce se přezdívá válka hladová, a jak trefně poznamenal jeden tehdejší humorista, lidé v ní byli nejenom „hubeni, ale i hubení“. V únoru 1917 dokonce místodržitelství vydalo výnos proti „okázalému hodování“ bohatých za okny restaurací, které budilo pohoršení „méně zámožných a mnohdy strádajících“ kolemjdoucích.

Hubeným Čechům zbývala tradiční zbraň: humor. Že mám ošklivou ženu? Nevadí, stejně doma nesvítíme. Včera jsem se sladce usmíval, protože jsem sehnal cukr, dnes jsem ale kyselý, neměli ocet. Většina vtipů, na něž narazíme ve sto let starých Humoristických listech, se točila kolem drahoty, špatného zásobování či výprav lidí z města pro proviant na venkov. I bludiště k ukrácení dlouhé chvíle muselo pracovat s tímto motivem: Jen jeden z hladových Pražanů najde v labyrintu cestu do venkovského stavení plného jídla. Vezměte do ruky tužku a odhalte, který z nich to bude.

Nikdy jindy než za první světové války by nemohla vzniknout ani tato lyrická Píseň o mastnotě:

„Jsem rázem velkým boháčem,

mám slaninu a sádlo.

Když přišla selka s krajáčem,

tu mě až v ústech sládlo.

Že nechal jsem tam za poklad

hned tři čtvrtiny gáže?

Co na tom! Ze srdce jsem rád,

že žena chleba maže.“

Dojem z válkou pokažených svátků mohla napravit jen jediná věc. Ano, fetiš bílých Vánoc není vynálezem moderní doby, už za císaře pána lidé z nížin řešili, jestli budou svátky na blátě, nebo na sněhu. A v roce 1917 se příroda vyznamenala, když Pražanům připravila bílé vánoční překvapení. Přestože byly předpovědi spíš pesimistické, ranní pohled z okna na Boží hod udělal radost jak dětem, tak dospělým.

Někteří v tom viděli znamení blížícího se konce války. „Neměli jsme tak krásných a panensky bílých Vánoc od vypuknutí světové války, neměli jsme jich alespoň v Praze. Chybí-li jim už po tolikáté všecko ostatní, co vnáší do srdcí štěstí a ples, ať aspoň tedy to skvělé vánoční roucho sněhové svým bílým symbolem nám pomáhá vyvolávati představu míru, představu radostného shledání s těmi, na které už marně čekáme počtvrté,“ psala Národní politika. „Kéž nás nezklame  ta symbolická bílá barva míru! Kéž nezklame nás jakožto jednotlivců, kéž nezklame však především našeho drahého národa za všecka jeho přestálá utrpení a za tu vysokou horu žalů, jež musil za poslední těžkou dobu přežít,“ zvolal autor na konci článku. Bílé znamení nezklamalo, už o rok později mohly ty samé noviny psát o „prvních skutečných Vánocích míru a vysvobození“.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek