Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Nechtěl jsem udělat depresivní knihu,“ říká autor Humans of Prague Tomáš Princ

„Nechtěl jsem udělat depresivní knihu,“ říká autor Humans of Prague Tomáš Princ

370 stran portrétů „hříšných lidí města pražského“ – taková je základní koncepce publikace Tomáše Prince Humans of Prague. Grafickou stránku obou jazykových variant – české a anglické – dostal na starost tandem úspěšných mladých designerů Matějě Hanauera a Petry Roubalové a výsledkem je luxusně působící, bezmála kilo a půl vážící celobarevná kniha, představující jakési „best of“ stejnojmenného blogu Tomáše Prince, na němž se do dnešního dne objevilo více než 1400 příběhů lidí „z ulice“.  S autorem knihy jsem se setkala v jedné pražské kavárně – právě proti „pražské kavárně“ v jejím aktuálním symbolickém významu však Tomáš Princ staví svoji práci, když tvrdí, že nechtěl vytvořit knihu pro elity, ale dát hlas širokému společenskému spektru lidí a zároveň se vymknout vlastní sociální bublině. 

Vznikaly příběhy Humans of Prague spíše jako dialog? Nebo jste dal „zadání“, a dostal zpátky příběh?

Souvisle vyprávět zvládne málokdo. Příběhy, které mi někdo odvyprávěl „v jednom bloku“ jsou v knize asi jen dva, většina vznikla tak, že jsem kladl doplňující, stimulační otázky. Často jsem se třeba na úvod zeptal „o čem teď hodně přemýšlíte?“, a dostával hodně obecné odpovědi, jako „o mezilidských vztazích“, „o práci“ a podobně. Až posléze jsem v tom našel zajímavou linku, na kterou jsem se pak zaměřil konkrétněji.

Příběhy „obyčejných lidí“ jsou vděčné téma. V době sociálních sítí se ostatně o ten svůj dělí každý druhý aktivní uživatel a někdy to může působit až otravně. Měl jste dojem, že je ten správný čas vydat další soubor individuálních příběhů?

Sebeprezentaci na sociálních sítích vnímám jinak. Mně například každý týden chodí žádost, jestli bych někoho nevyfotil a nenahrál, případně se mě lidé ptají, kam mají svůj příběh poslat. Je ale rozdíl dát prostor někomu, kdo se chce sám prezentovat, nebo mít k dispozici druhou osobu, která se ptá a může si z příběhu vybrat to, co ji zajímá, někam ten dialog směřovat a ještě text nakonec editovat.

Ten rozdíl je tedy jen v osobě tazatele?

Stylizujeme se a upravujeme obraz svého života samozřejmě i v běžném životě, na sociálních sítích je to možná jen víc viditelné. Když ale naše zkušenost projde filtrem druhého člověka, je tam přítomná i jistá intuice tazatele a jeho kontrola. Nešlo mi samozřejmě o kontrolu té „objektivní“ pravdy, spíš o žitou pravdu těch lidí. Nebojím se respondentům položit třeba i konfrontační otázky, případně se doptat, pokud je v jejich výpovědi nějaký rozpor. Stává se, že když mám pocit, že se mnou někdo nemluví upřímně, příspěvek k publikaci nakonec ani nevznikne.

Během studií na FHS jste se zaměřoval na antropologii. Ta zná i koncept „zúčastněného pozorování“. Vnímal jste během nahrávání vliv své přítomnosti na respondenty? Říkáte, že autenticita je pro vás důležitá; do jaké míry je výsek, který jste od nich získal, autentický?

V předmluvě ke knize jsem se snažil zmínit, že prezentované příběhy nejsou sebrané „ze vzduchu“, že jsem to byl právě já, kdo stál za fotoaparátem a kladl otázky. Do těch příběhů se tedy každopádně promítám i já. Na projektech stejného konceptu Humans of… se mi líbí, že se do výstupů vždycky promítají lidé, co je pořizují. Ale jak konkrétně, to by musel analyzovat jiný, já jsem k tomu příliš blízko.

O autorovi
Tomáš Princ (*1985) je fotograf a filmař z Prahy. Absolvoval VOŠ publicistiky a Fakultu humanitních studií UK. Během studia jej ovlivnila tvorba českého filmového dokumentaristy Jana Špáty a kvalitativní výzkumné metody kulturní a vizuální antropologie. Humans of Praguebyl v roce 2016 oceněn jako nejlepší blog roku v soutěži Magnesia Litera. Název blogu odkazuje na projekt Humans of New York amerického fotografa Brandona Stantona. Jeho nejnovější knihu Humans of Prague, která tvoří výběr toho nejlepšího ze stejnojmenného blogu, vydalo nakladatelství Labyrint.

Dá se nějak zobecnit, po čem jste tedy vlastně nejčastěji „šel“ – co pro vás bylo nejzajímavější?

To bylo různé. Někteří lidé se mě na začátku zeptali, co chci vlastně slyšet. Na to jsem pochopitelně neuměl odpovědět, protože každý, koho jsem potkal, prožíval něco jiného a přemýšlel o tom jiným způsobem.

Nemusel jste ale myslet jen na to, co zajímá vás. Předpokládám, že alespoň v zadním plánu jste měl na paměti i čtenáře a to, aby to bylo zajímavé i pro ně…

Vlastně ani ne. Když mám pocit, že zkušenost, kterou se mnou někdo sdílí, je představitelná a zajímavá pro mě, vím, že se najdou i další, pro které bude zajímavá a uchopitelná. Líbí se mi, že oslovování lidí probíhá nahodile, ačkoli předem vím, že některý z těch příběhů bude populárnější dejme tomu na sociálních sítích – to jsou případy třeba „aktivních seniorů“.

K tomu jsem mířila: hledal jste takové stereotypy, „špeky“, cíleně?

Jak jsem říkal, snažím se oslovovat lidi nahodile, takže mám sice několik příběhů aktivních seniorů, pak mám ale i lidi se špatnou zkušeností a příběhem, který nemá v pravém slova smyslu happy end.

Ano, leckteré z těch příběhů nemají klasický happyend. Přesto jsem měla pocit, že kniha jako celek navozuje dojem jakési „hřejivosti“, že z ní „čiší naděje“. Odpovídá to skutečně tomu, co jste v pražských ulicích viděl? Součástí městského prostředí je přece i ponurost, bída.

Sama jste říkala, že jste si v knize všimla příběhů, které nemají pozitivní vyústění… Ať tak či tak, jisté je, že jsem nechtěl udělat depresivní knihu.

„Systémové vady dneška dokáže pregnantně popsat málokdo.“

Nechtěl jste knihu s kritickým pohledem na současnost nebo sociálně kritickou, ale…?

Knihu primárně ne, na mém blogu je těch příběhů mnohem víc. I v knize je ale třeba příběh pána, který prodělal osobní bankrot a žije na ubytovně, nebo jiného, který pracoval ve velké továrně, a počátkem 90. let čelil při přechodu na nový společenský režim velkým problémům. Celkově je tam víc příběhů lidí starší generace, kteří mi vyprávěli události spojené s těžkými časy, které prožili během války nebo éry socialismu. Myslím, že je to i otázka toho, o čem jsou lidé připraveni hovořit, a je možné, že s odstupem desítek let je i díky už zažitému diskurzu mluvit vlastně lehčí. Systémové vady dneška dokáže pregnantně popsat málokdo.

Říkal jste, že oslovování chodců probíhalo nahodile, já jsem ale pocit jisté účelovosti měla. Nešlo si nevšimnout třeba úsilí o diverzitu, zapojení různých společenských vrstev.

O nahodilosti jsem mluvil v souvislosti s každodenní prací na blogu, za knihou koncept byl. Zatímco na blogu jsou příběhy řazeny podle toho, jak jednotlivé lidi potkávám, u knihy jsem stál o to, aby měla jasný začátek a konec. Nejsou sice graficky zdůrazněné, ale v knize jsou dvě základní linky: historická, odehrávající se v dobách minulých, a „životní“, která představuje člověka od dětství až do stáří. To byl klíč, podle kterého jsem knihu sestavoval. A poukázání na rozmanitost je základní myšlenka, se kterou ke své práci přistupuji.

"Poukázání na rozmanitost je základní myšlenka, se kterou ke své práci přistupuji."

V knize se objevují příběhy v Praze žijících cizinců všemožných národností a barev pleti, lidí z vietnamské komunity, další lidé tematizují svou sexuální orientaci, myslím ale, že tam vlastně chybí Romové?

Mám tam jednoho romského pána, který pracuje jako kuchař na Náplavce.

Jeho romství ale zřetelněji nevystupuje, měla jsem při čtení pocit, jako by v Praze Romové vlastně vůbec nežili, nebyli její součástí.

Netvrdím, že kniha či blog jsou reprezentativním obrazem společnosti. U Romů mě samotného mrzí, že se v knize moc nevyskytli, ale šlo spíš o to, že jsem vybíral příběhy, které se mi zdály silné. Shodou náhod došlo k tomu, že zrovna konkrétní příběhy romských respondentů se mezi ně nedostaly. Na blogu mám ale třeba příběh romské babičky s vnoučaty, která mluví i o tom, jaké to je, žít v Praze jako Romka.

Neměla jsem pochopitelně na mysli, že by pro knihu měla existovat jakási kvóta na Romy. Uvažovala jsem spíš, že pokud se kniha dostane nějakému Romovi do ruky, pročte si ji a řekne si, „aha, tohle se jmenuje Humans of Prague, my tam nejsme?“

Ale najde tam toho pána z Náplavky.

Dobře. Líbilo se mi, že jste za některé lidi, kteří se, předpokládám, nechtěli nechat fotit, nechal „mluvit“ jen jejich části – máte třeba jen fotku jejich ruky nebo zad. Byl to váš nápad, nebo jste se někým inspiroval?

To se stávalo u lidí, kteří na začátku svolili k focení, později se ale rozpovídali o věcech, které pro ně byly natolik citlivé, že už nechtěli s výpovědí spojit svou identitu. Brandon Stanton z Humans of New York to dělá myslím stejným způsobem.

Kdo je vlastně ideálním čtenářem vaší knihy? Komu jste ji adresoval?

Prvotně asi lidem, kteří už si projekt našli na internetu. Podle facebookových statistik jsou to hlavně mladé ženy, což je asi tím, že jsou obecně empatičtější a více vyhledávají životní příběhy. Ale kniha vyšla i v anglické verzi, a to kvůli lidem, kteří do Prahy přijíždějí, nebo tu delší dobu žijí a chtějí se seznámit s českou společností a příběhy lidí, kteří žijí okolo nich.

Říkáte s „českou společností“, kniha je ale omezená pouze na metropoli. Řekl byste, že je Praha, potažmo „homo pragensis“ něčím specifický? Našel jste u svých respondentů nějaký společný rys?

Velké množství mých respondentů nebylo původem z Prahy, kniha má tedy širší záběr. Zatím jsem fotil jenom v Praze, takže nemám srovnání. Ale máte pravdu, možná zbytečně zobecňuji a měl bych říkat: „pražskou společností“. Nechtěl bych ale, aby to bylo spojováno s termínem „pražské kavárny“. Na té práci mám rád hlavně to, že se díky ní neustále dostávám ze své sociální bubliny. Snažím se potkávat se s lidmi napříč společností.

A bude vaše kniha i dostupná lidem napříč společností?

Všem, nebo skoro všem, je dostupný můj blog. Kniha nejspíš ne, ale s tím mnoho nenadělám.

Neštvalo vás, že Humans of… je vlastně jakási franšíza? Nechtěl jste udělat něco osobnějšího?

Trošku mě zpočátku mrzelo, že jsem něco podobného nezačal dělat o dva roky dřív, když jsem končil školu. Jde ale o univerzální žánr, a newyorský blog získal ohromnou popularitu zaslouženě. Prvky, které využil jeho zakladatel Brandon Stanton, taky nejsou stoprocentně originální. Asi rok a půl předtím měly NY Times ceněný projekt 1 in 8 million, založený na podobném principu. Takže jsem rád, že někdo tuhle formu vůbec zpopularizoval. Že jsem to nebyl zrovna já, je vedlejší.

Nepřišel vám nápad vytáhnout tzv. obyčejného člověka a demonstrovat na něm, že každý má svůj jedinečný příběh příliš banální? I s vědomím, že člověk sám o sobě samozřejmě banální není.

Je pravda, že pocit, že každý má svůj příběh, si asi čtenáři blogu odvozují. Sám termín „příběh“ je dost vágní a zejména poslední dobou hojně nadužívaný, takže vlastně už ztrácí obsah. Na druhou stranu je příběh cosi univerzálního, co lidi provází od prvopočátku. Patrné je to i v dnešní politice: ti nejúspěšnější, jako je třeba Donald Trump, jsou často právě „vypravěči příběhů“. Ne každý je ale ochotný a schopný odvyprávět svůj příběh zrovna formou mluvené řeči. Někdo mluví všedně, nezajímavě, způsobem, který vlastně více skrývá, než odhaluje. Najít lidi, kteří svůj život umí popsat unikátně a jinak, mi banální nepřijde.

 

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek