Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Neplivat, nezpívat a nevykřikovat! Jak před sto lety Praha stávkovala za mír, svobodu a mouku

Neplivat, nezpívat a nevykřikovat! Jak před sto lety Praha stávkovala za mír, svobodu a mouku
 

V úterý 22. ledna 1918 se Praha probouzela do podivného rána. Jindy rušné ulice byly jako vymetené – nikde žádné nákladní vozy, nikdo nespěchal do práce, začínala jednodenní generální stávka. Po míru a svobodě národa volali dělníci, prodavači, úředníci i personál divadel. Kdo si chtěl druhý den o protestu přečíst v novinách, musel si počkat až na večerní vydání, stávkovali totiž také zaměstnanci největších českých deníků.

První světová válka se vlekla už tři a půl roku, přídělový systém kolaboval a životní podmínky těch nejchudších se neustále zhoršovaly. Poslední kapkou bylo vládní rozhodnutí ještě víc osekat už tak malé příděly mouky a obilí. Stávkovat se začalo ve Vídni, s týdenním zpožděním se socialisté rozhodli vyhlásit generální stávku také v Praze a dalších českých městech. Okamžitý mír a zlepšení sociální situace, to byly hlavní dva požadavky vídeňských stávkujících. V Čechách se pak přidal ještě třetí: právo na sebeurčení národa.

O požadavku na „spojení s bratrskou větví slovenskou v samostatný život politický, hospodářský a kulturní ve vlastním samostatném státě československém“ hovořila už deklarace, na jejímž znění se dohodli čeští poslanci v Obecním domě na Tři krále 1918. I když se české elity dušovaly, že je „samostatným státem“ míněn pouze útvar v rámci decentralizovaného Rakouska-Uherska, ve Vídni stoupala nervozita. Tím spíš, že se o nezávislosti začínalo nahlas mluvit i na náměstích. Výjimkou nebyly ani pražské demonstrace z 22. ledna.

Bezpochyby se našli i stávkující, kteří den volna využili po svém, většina ale vyslyšela výzvu socialistických stran a zúčastnila se buď přímo dělnického průvodu městem, nebo alespoň následné manifestace na Staroměstském náměstí. Podle historika Ivana Šedivého ulicemi Prahy pochodovalo na padesát tisíc lidí, deník Národní listy odhadoval, že jich bylo ještě o dvacet tisíc víc. Obrovskou masu lidí z Prahy, předměstí i obcí vzdálenějších bylo nutné perfektně zorganizovat, akce navíc neměla ochromit chod válkou už tak dost zkoušeného města. Stávkovat například neměli zaměstnanci „provozu železničního, podniků nutných k opatřování potravin, nutného osvětlení a topiva, zejména pro ústavy humanitní, jako nemocnice, útulky nebo veřejné kuchyně.“

Průvod měl vyrazit v jedenáct dopoledne z Vrchlického sadů, u Národního muzea zatočit dolu na Václavské náměstí a pokračovat po Národní, tehdy Ferdinandově, třídě k řece. Pak měly desetitisíce účastníků projít po nábřeží a Kaprovou ulicí zahnout do cíle, na Staroměstské náměstí. Aby se předešlo chaosu, byl přesně určen pořádek průvodu podle místní příslušnosti, lidé se už v devět ráno scházeli na předem určených místech, jako byla Palmovka, Strossmayerovo náměstí nebo náměstí Malostranské, v lednu 1918 stále ještě pojmenované po maršálu Radeckém. Odtud ve spořádaných šicích pochodovali na Muzeum.

Kompletní zpravodajství k prezidentským volbám 2018 najdete zde>>>

Městem se šlo v osmistupu, pořadatelé průvodu byli označeni bílými páskami. Akce měla působit důstojně, a tak byli dělníci nabádáni, aby za pochodu nekouřili, nezpívali a nevykřikovali. „Kdo chceš manifestovati pro mír, jdi s průvodem, nebuď jen divákem v ulicích,“ apelovalo se na dělníky. První vlna průvodu dorazila na Staroměstské náměstí kolem půl jedné, tam už čekaly další Pražané a také poslanci, kteří předtím vedli deputace k českému místodržiteli a pražskému primátorovi Grošovi.

Během táboru lidu promluvil za sociální demokracii poslanec Antonín Němec, za národní sociály poslanec Jiří Stříbrný a za české ženy spisovatelka Marie Majerová. Protivídeňsky laděný byl hlavně Stříbrného projev, z něhož cenzura povolila v novinách uveřejnit pouze první věty. Zbytek byl zabaven a v novinách vyšlo jen bílé místo. Stejně jako všude tam, kde se řečníci zmínili o právu na sebeurčení národa. Manifestaci zakončil hromadný zpěv písně Kde domov můj a první sloky hymny proletářů, Rudá vlajka. „Ženy usedavě plakaly, mužové stírali slzy ze svých tváří,“ popsaly pohnutou chvíli Národní listy. Tábor lidu byl rozpuštěn, dál se debatovalo na Václavském náměstí a skupina radikálu se přesunula do ulice V Jámě pod okna bytu primátora Groše, kterého vypískali za přílišnou servilitu vůči Vídni.

Jednodenní generální stávka skončila, vůbec ale neobměkčila úřady a nevyřešila zásobovací krizi, která lavinu stávek strhla. Už v pátek v Praze a na předměstích vypukly moučné nepokoje. Horko bylo hlavně pekařům, dav obléhal jejich krámy a došlo i na rabování. Například v Karlíně demonstrovalo na dvě stě žen, které požadovaly příděly mouky v původní výši, na Staroměstském náměstí musela srocení žen rozhánět policie. Nejdramatičtější byla ale situace na Královských Vinohradech. Už dopoledne si hladový dav svévolně rozebral dodávku chleba do obchodu v Národním domě, tři ženy byly zatčeny. To byl ale teprve začátek, celkově bylo na Vinohradech vytlučeno 19 obchodů, hostinců a kaváren.

„Proti opětovným takovýmto činům jako i každé výtržnosti i každému shluknutí bude zakročeno bez předchozí výstrahy, s největší přísností a všemi prostředky. Rozvážné kruhy obyvatelstva se tímto vybízejí, aby v zájmu vlastní bezpečnosti osobní se nezúčastnili ani jako diváci shluknutí,“ stálo ve vyhlášce, jejímž vydáním reagovalo policejní ředitelství. Všechny hostince a kavárny měly být nově zavírány do devíti do večera, obchody raději už v šest.

Rakousko-Uhersko mělo před sebou posledních osm měsíců života.