Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Pražská divočina: Hromada odpadu mezi paneláky se samovolně proměnila v unikátní savanu

Pražská divočina: Hromada odpadu mezi paneláky se samovolně proměnila v unikátní savanu

„Je to jediný pražský brownfield, který dostal jméno. To je důkaz, že ho místní přijali za plnohodnotnou součást krajiny,“ říká na úpatí haldy zvané Makču Pikču botanik Jan Albert Šturma. Jsme uprostřed sídliště Jihozápadní Město, stačí ale pár kroků a ocitáme se na postmoderní savaně, ve kterou se hora navršená ze stavebního odpadu živelně proměnila. Opravdová městská divočina – protiváha ke krotkým parčíkům s perfektně zastřiženým trávníkem. Města se podobných těžko uchopitelných zákoutí snaží zbavit, prozkoumejme je, než bude pozdě. Právě o to se budeme snažit v seriálu INFO.CZ pojemnovaném Pražská divočina, jehož první díl právě teď čtete.

Když do polí mezi Jinonicemi a Stodůlkami začaly první tatrovky svážet zeminu vybagrovanou při stavbě sídliště, nikdo nepočítal s tím, že tu jednou vyroste třicet metrů vysoká hora. Neplánovali ji ani architekti, nízkou navážku chtěli zarovnat a postavit na ní fotbalové hřiště. Stavební odpad se sem ale načerno vozil z celého levého břehu Vltavy, a tak původně plánovaných 100 tisíc kubíků zeminy nabobtnalo na patnáctinásobek. Místo sportovního areálu vznikl ukázkový brownfield, splněný sen botaniků, kteří v laboratoři pod širým nebem mohou sledovat, jak rostliny postupně kolonizují měsíční krajinu. Člověk ji stvořil a nechal ležet ladem.

Brownfield jako cíl nedělního výletu? Pro většinu lidí je to protimluv, biologové ale věc vidí trochu jinak. „U nás stále převládá takový ten postromantický přístup ke krajině – cenné jsou jenom lesy, skály a louky – tedy to, co by nejspíš ocenil třeba Karel Hynek Mácha, zbytek není důležitý. Lidi mají navíc představu, že je venkovská krajina bohatší než ta městská a že město je ve srovnání s venkovem méněcenné. To je ale nesmysl,“ upozorňuje botanik Štrurma. Kupříkladu v opuštěném kolejišti smíchovského nádraží se dají najít stovky druhů rostlin, je jich minimálně pětkrát víc než na běžné louce stejné rozlohy někde za Prahou.

Ale zpátky na Makču Pikču. Právě konec léta je – vedle brzkého jara – tou nejpříhodnější dobou k botanickým toulkám po pražských brownfieldech. Vládkyní zdejší vegetace je ikonická „sídlištní“ tráva, třtina křovištní (Calamagrostis epigejos). Když se nekosí nebo ji nespásá dobytek, dokáže krajinu zcela zarůst, a plochy, které si vyhlédla, deset nebo patnáct let blokovat. Je to sice tráva, ale díky klonalitě může být starší než okolní stromy. Až metr a půl vysoké třtině na pražských brownfieldech během babího léta obvykle sekunduje zlatobýl kanadský (Solidago canadensis), vetřelec, který se do Evropy dostal v době třicetileté války jako okrasná květina. Milují ho včelaři, protože je vedle břečťanu jednou z mála rostlin, která kvete na podzim. „Je to ideální strategie, vyprdnout se na časné jaro, když kvetou všechny ostatní kytky, a počkat si na podzim, kdy hladoví opylovači berou cokoliv.“ popisuje Šturma.

Jak je ale možné, že agresivní rostliny neovládnou haldu celou? Zaprvé, jsou silné pouze v první fázi kolonizace brownfieldů, pak je převálcují keře a stromy. A zadruhé, jejich konkurentům na postmoderní sídlištní savaně stále mimoděk pomáhá člověk. Stačí třeba pár pohozených odpadků a podmínky v konkrétním místě se zcela promění. „Zrovna tady na tom koberečku je to dobře vidět. Tím, že ho tu někdo nechal, vznikla příhodná konstelace pro mechy, které v relativně krátkém horizontu zvládnou osídlit i tento typ substrátu. Proti agresivní třtině by jinak neměly šanci, ale na ploše rozpadajícího se koberce mají naopak konkurenční výhodu,“ řešíme se Šturmou u miniaturní skládky na jedné z teras haldy.

Staré matrace nebo koberce do sebe navíc nasáknou vláhu a udržují ji i během léta, takže v jejich okolí může vzniknout společenstvo vlhkomilných rostlin, časem klidně i jezírko. Drobné mokřady obrostlé rákosem ostatně na svazích Makču Pikču potkáváme už teď. Halda neustále pracuje a její svahy se trhají a sesouvají, čímž vznikají jílové „lavory“ na dešťovou vodu. Krajinu podobnou té z haldy v Praze 13 najdeme například v přírodním parku Džbán ležícím západně od hlavního města mezi Rakovníkem a Louny. „Je tam rozšířený typ krajiny zvaný bílé stráně, kde dochází k častým sesuvům opukových a jílovcových svahů. Stromy se tím pádem prakticky nemohou uchytit, daří se tam jen určitým druhům kytek.“ Jsou tu však ještě další garanti druhové diverzity haldy, jeden z nich právě projel těsně kolem nás. Ano, bikeři nebo pejskaři v postmoderní krajině suplují funkci dobytka, který dřív svými kopyty udusával hlínu a vytvářel životní prostor pro nízké odolné rostliny, které by ve stínu jiných neměly šanci.

Pokud by bylo Makču Pikču ponecháno svému osudu, možná už za sto let by na něm podle Šturmova odhadu mohl růst řídký dubový les. To však nelze očekávat, místní sice haldu přijali za součást svého domova, rok co rok se ale vynořují další a další plány na její nové využití. V minulosti už proběhl jeden nesmělý pokus o její rekultivaci, z té doby se tu zachovaly chřadnoucí listnáčové bonsaje a keříky tavolníků a rakytníků, oblíbeného to sídlištního materiálu ke „stavbě“ živých plotů. Jejich semena se sem – například v ptačím trusu – dostávají z okolních sídlišť i živelně, stejně tak jako semena rostlin z nedalekého krasového Prokopského údolí.

Pokud by chtěl v budoucnu někdo divokou sídlištní krajinu zkrotit, nikdo se kvůli tomu nejspíš ke stromům připoutávat nebude. Na rozdíl od jiných pražských brownfieldů není na Makču Pikču zas tak pestrá druhová skladba. „Fascinující ale je, že halda ani sídliště jako takové vůbec nenavazují na původní, úplně vydeletovanou, zemědělskou krajinu. Makču Pikču nasává úlomky zcela nového sídlištního okolí a my botanici to můžeme jen zpovzdálí sledovat,“ říká Šturma, podle něhož se Praha ke svým brownfieldům obyvkle chová macešsky.

Rohanský ostrov, kolejiště smíchovského nádraží nebo nádraží v Bubnech. Brownfieldy mizí a na jejich místo nastupují nové čtvrti se sterilními trávníčky. „Je to vlastně dost hloupé mazání paměti města vždycky je zajímavé takovým místům ponechat alespoň část jejich identity – brownfieldy mohou být se svou zdánlivou neuspořádaností a nekonvenční estetikou organickou součástí genia loci prakticky každé městské krajiny,“ přemýšlí Šturma a přidává příklad odlišného přístupu – berlínský park na místě kolejiště bývalého nákladového nádraží Gleisdreieck. „Tam jsem úplně nadšeně pobíhal, je to místo, kam by městští plánovači měli povinně jezdit na exkurze,“ říká Šturma. „V části areálu nechali spontánně zarostlé koleje, takže brownfield tak, jak byl. Na nové plochy nasypali štěrk, čímž vlastně vznikl brownfield nový – estetika brownfieldů je tam tedy zjevně vnímána jako pozitivní, cenná.“

Co ale zachovat z přerostlé haldy uprostřed sídliště? Když už nic jiného, tak alespoň její poetické jméno. „Vítejte v multifunkčním volnočasovém centru Makču Pikču.“

Jan Albert Šturma
Narodil se v roce 1981 v Praze. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK, obor geobotanika Věnuje se brownfieldům a městské krajině, krajinné diverzitě, mezioborovému výzkumu, environmentálnímu umění, exkurzím a workshopům na botanická témata. Spoluautor knihy Divoká příroda Prahy a jejího okolí. Její podtitul zní: Průvodce tou částí krajiny, o kterou se nikdo nestará, málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek