Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Pražská divočina: Nádraží obsadili černí pasažéři. Exotické kytky se sem svezly s bavlnou a obilím

Pražská divočina: Nádraží obsadili černí pasažéři. Exotické kytky se sem svezly s bavlnou a obilím

První dvě koleje za stadionem Slavie jsou důkladně promořeny herbicidem, ze sterilního štěrku nekouká ani stéblo. Hned na dalším „nástupišti“ ale začíná psychedelická lesostep táhnoucí se na východ až k Zahradnímu Městu. Právě tady, na dnes opuštěném vršovickém seřaďovacím nádraží, kytky uprchlé na nákladních lodích a vagonech ze Severní Ameriky, Afriky nebo Austrálie testovaly, jak se jim bude dařit v české kotlině. Ty, které se zvládly adaptovat, dnes v kolejišti válčí s původními druhy i uprchlíky z okolních zahrádek. Z Edenu vyrážíme na další vycházku do ne tak známé městské divočiny.

Tři roky jsem kousek nad Edenem bydlel, a tak se považuji se za protřelého Vršovičáka. Navíc po trati kolem stadionu jsem za svůj život vlakem projížděl snad stokrát, takže jsem vůbec nechápal, jakou že divočinou mě chce botanik Jan Albert Šturma zrovna tady, v mém rajonu, ohromit. Když jsme o hodinu později mezi haldami porostlými obří lebedou narazili na mělké jezero, na jehož březích by se vyjímala stáda žíznivých zeber a pakoňů, musel jsem se mu v duchu omluvit.

Vršovické seřaďovací nádraží bylo uvedeno do provozu v roce 1919, vyrostlo tehdy zčásti na navážce suti vzniklé při bourání pražských hradeb. Fungovalo do let devadesátých, pak byly koleje vytrhány nebo je pohltila náletová zeleň. Pokud by se prostor nechal dalších pár set let bez dozoru, časem by tu vyrostl menší bratříček Krčského lesa. To se ale nestane. Brownfield se má proměnit v obytnou čtvrť rozříznutou vedví novou železniční tratí, která zrychlí cestování mezi Vršovicemi a Hostivaří.

Dnes se tato lokalita vyznačuje výskytem velkého množstvím nepůvodních druhů rostlin. Na nádraží se dostaly mnoha různými způsoby. Dřív sem pronikali hlavně 'černí pasažéři' nákladních vlaků, teď podle Šturrmy mají navrch 'uprchlíci' z vršovických a strašnických květinových záhonků. Do druhé skupiny patří třeba halucinogenní durman obsypaný charakteristickými ostnatými tobolkami, na jehož výstavní exempláře v kolejišti narážíme.

Člověk nemusí být zrovna archeolog, aby vydedukoval, že se právě promenádujeme po dříve vzorně udržované zahrádce zbouraného drážního domku. Zplanělé růže, konvalinky, psí hrobeček s křížem… A taky durman, zřejmě k ukrácení dlouhých podzimních večerů. „No, jo, jak se říká, učňáková droga. Když nemáš na nic jiného, dej si durman,“ směje se Šturma.

Naopak typickým zástupcem železničních světoběžníků je žlutokvětý starček úzkolistý. Tahle drobná invazivní květina se na cestu do Prahy vydala z Jižní Afriky, v Evropě byla poprvé spatřena koncem 19. století v severním Německu v blízkosti továren na zpracování jihoafrické vlny, v Československu pak až v roce 1972. „Starček se šíří právě po železnici nebo podél silnic, ve velkém k nám začal pronikat až v posledních letech. Takový Berlín, kde jsou velké brownfieldy – například v místech bývalé Berlínské zdi –, je jimi ale úplně zaplaven,“ vypráví Šturma. Hned vedle roste postrach alergiků, ambrozie. Její semena do Evropy přicestovala ze Severní Ameriky spolu se zásilkami sóji, obilí a osiva jetelovin.

Kolik exotických druhů rostlin můžeme na pozemcích bývalého seřaďovacího nádraží najít? „V současné době se bavíme o jednotkách druhů, nicméně historicky jich byly desítky. Ne všechny ale zvládly první fázi adaptace, je spoust kytek, které přežijí léto, ale pak přijdou první mrazíky a je po nich,“ vysvětluje Šturma. S čím dalším se semena mohla z Asie, Ameriky, Austrálie nebo Afriky do Prahy dostat? Krom zásilek vlny, bavlny nebo obilí se ukrývala také v zahradnickém substrátu, který se do Čech dovážel a dováží z různých koutů světa. „Takový bal zeminy přivezený s kytkou odněkud ze Středomoří může fungovat jako opravdová semenná bomba,“ uvažuje botanik. Rostliny podle něj mohly přicestovat i volně zachycené na nákladních vagonech. Tímto způsobem ale spíš pouze na kratší vzdálenosti, například z Českého krasu. Na stepní stráni pod fotbalovým hřištěm Unionu Strašnice dokonce zjara povlávají „vousy svatého Ivana“, ochmýřené květy chráněného kavylu Ivanova. Nemusíte šplhat po kopcích nad Svatým Janem pod Skalou, abyste tuhle ohroženou trávu spatřili na vlastní oči.

Zlehka se blíží se Dušičky, a tak mi kus dál padne do oka koule nafialovělých kvítků podobných listopadkám. „Astřička novobelgická. Pěkná kytka, na hrob by určitě použít šla. Takhle nějak to teď kvete někde na okraji New Yorku,“ říká Šturma. Z východního pobřeží USA byla astřička dovezena v 18. století jako okrasná květina, ze zahrad se ale větrem, oddenky i spolu s rostlinným odpadem rozšířila do volné přírody. „Lidé to stále berou tak, že se s invazivními rostlinami potýkáme jenom my Evropané. Je to ale takový výměnný obchod, i my za oceán čas od času pošleme nějakou časovanou bombu.“

Kolejiště je pro květiny ideálním revírem – je tu dost otevřených ploch, které nikdy zcela nezarostou. Štěrkovitý substrát stromům nesvědčí, v místech, kde se přeci jen uchytí, zasáhnou železničáři pilami nebo herbicidem. V zadní části, kde jsou koleje vytrhané úplně, se vrší nové a nové haldy odpadního materiálu. Stromy nemají šanci, lesostep přechází ve slanisko a na svazích největší z hald krajina dokonce připomíná polopoušť kdesi v Austrálii. Vysokou lebedou se prosekáváme na vrchol. Na vrchol, který by měl povinně ztéci každý sběratel neobvyklých výhledů na Prahu. Napravo žižkovský vysílač, před námi Petřín a úplně vlevo vrcholky pankráckých věžáků. Přitom my stojíme uprostřed divočiny, ztraceni v lebedovém pralese. Psychedelický zážitek. A to prosím bez durmanu.

Jan Albert Šturma ( *1981 v Praze)
Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK, obor geobotanika. Věnuje se brownfieldům a městské krajině, krajinné diverzitě, mezioborovému výzkumu, environmentálnímu umění, exkurzím a workshopům na botanická témata. Je spoluautorem knihy Divoká příroda Prahy a jejího okolí. Její podtitul zní: „Průvodce tou částí krajiny, o kterou se nikdo nestará, málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád“.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek