Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Psí život: příběhy ze slumu, kde jsou lidé součástí smečky. Někdo je na ulici kvůli svému psovi, říkají dobrodinci

Psí život: příběhy ze slumu, kde jsou lidé součástí smečky. Někdo je na ulici kvůli svému psovi, říkají dobrodinci

Přivítat se nás vydá jen černý kocour Čert, zbylých dvanáct koček, které u své chatrče chová pan Honza, se poschovává v křoví. Taky nevezeme žádné pamlsky, jen přípravek proti parazitům. Lesní slum na pomezí Motola a Stodůlek je jedním z míst, kde lidem bez domova a jejich zvířatům, pomáhá pražská neziskovka Psí život. Neřeší jenom psy, mnohem větším problémem jsou v hlavním městě právě nekontrolovaně se rozrůstající smečky toulavých koček.

„Furt se množily, a kdybychom to vloni nezačali řešit, bylo by jich tu teď snad padesát,“ vypráví padesátník Honza, který v provizorním přístřešku slátaném z planěk, rákosových rohoží a krycích plachet bydlí už jedenáct let. On i jeho manželka mají v současné době zaměstnání, a tak si kvůli naší návštěvě musel vzít den volna. Řešením, které zmiňuje, byla postupná kastrace části smečky – všech koček a alespoň jednoho kocoura. „Ostatní se nám nepodařilo pochytat, zřejmě vytušili, co je čeká,“ směje se.

Podle Jarmily Pávkové, která před čtyřmi lety neziskovou organizaci Psí život založila, jsou v Praze toulavé kočky velkým problémem. „Smečky psů, jaké vídáme při našich pracovních výjezdech do slovenských romských osad, u nás nepotkáte. Ale kočky, to je peklo,“ upozorňuje Pávková. Kolik jich na území hlavního města může žít? Žádné přesně statistiky neexistují, podle Pávkové jsou zvířat určitě tisíce, klidně to ale mohou být i desetitisíce. Kočky se stahují k lidem bez domova, protože tu většinou dostanou najíst.

Jedním z řešení je kastrace zvířat, na tu ale Češi zatím u psů ani u koček příliš neslyší. Platí to jak pro lidi bez domova, tak pro ostatní chovatele. Feny žijící v bezdomoveckých komunitách běžně rodí i dvakrát ročně, smečka se zvětšuje nebo se zvířaty plní útulky. „Snažíme se kastraci více propagovat, ale pro lidi je to stále velmi nepopulární krok. Často se třeba setkáváme s argumentem, že by fena měla mít alespoň jednou za život štěňata. Je to nesmysl a my navíc až moc často vidíme důsledky takového uvažování. Fena je strhaná a štěňata mnohdy umírají.“ A pravděpodobnost, že se ta, která přežijí, podaří udat k adopci, není vysoká. Většinou se totiž jedná o pouliční směsku bojových plemen nebo o křížence německého ovčáka. Bezdomovci mívají zvířata hlavně na ochranu, sebe i svého majetku. Gaučové psíky ve squattech a slumech příliš často nepotkáte.

Na rozdíl od slovenských romských osad, kde je kastrace zvířat pořád tabu, na pražské ulici se daří pozvolna prolamovat ledy. Psí život jen za červen, červenec a srpen letošního roku v Praze zorganizoval 34 kastrací zvířat lidí bez domova, zdarma nabízí organizace také očkování proti vzteklině, odčervení a odblešení, psům částečně hradí i základní zdravotní péči. Za tři roky, co projekt běží, se Pávková setkala i s negativními reakcemi typu: Úřady by měly zvířata lidem z ulice odebírat a ne podporovat jejich léčbu! K odebrání ale v naprosté většině případů není zákonný důvod. Psi na tom často bývají lépe než jejich majitelé. „Je to zajímavé, ale snad ani jednou jsme v Praze u bezdomovců nenarazili na podvyživené zvíře,“ říká Pávková. V terénu se dokonce setkává s lidmi, kteří zůstávají na ulici právě kvůli svému psovi nebo kočce, protože na azylový dům, na ubytovnu nebo do nemocnice by si je vzít nemohli.

Také na týraná zvířata se v hlavním městě narazí jen výjimečně. „Spíš je to tak, že ten člověk si myslí, že se dobře stará, že zvířeti dává všechno, co potřebuje, ale ono by potřebovalo víc. V jedné lokalitě jsme například řešili případ feny, která opakovaně rodila, a lidé ji nechávali venku uvázanou na provazu. Majitelé byli z východního Slovenska, kde to zřejmě bylo obvyklé. Tak jsme feně alespoň koupili boudu,“ vzpomíná Pávková. V případě kočičích smeček je tu ještě jeden dobrý argument proti jejich odebírání majitelům. Pokud jsou zvířata kastrovaná, drží se víc v okolí slumu a brání si teritorium. „Kdyby se kočky jednorázově odebraly, stáhnou se do komunit lidí bez domova okamžitě nová, neočkovaná a nekastrovaná zvířata. A my můžeme začít nanovo,“ upozorňuje Pávková.

Honzovy kočky své úkryty evidentně neplánují opustit, a tak se s pánem domu loučíme a po pěšince zpevněné vysloužilými koberečky se vracíme k autu. Čeká nás krátký přejezd směr Zličín. Po smečce kočičí tentokrát přichází smečka psí, kterou nad Rozvadovskou spojkou chová pan Jirka. Tady u rušné výpadovky žije už tři roky, jak tvrdí, po dohodě s majitelem pozemku. Má pár snů: Jednou by chtěl udusaný plácek oplotit, aby psy nemusel držet na řetězu, otevřít si vlastní cvičák a taky přestavět svůj přístřešek, aby on a jeho přítelkyně nemuseli v zimě spát v jedné místnosti s celou smečkou. „To musí být něco, trochu se jim to vymklo kontrole a jeden čas tu měli 21 psů,“ vypráví Pávková, když se na místo blížíme.

Psi jsou slyšet už zdálky, tady to na žádný úprk do křoví nevypadá. „Musí to být celkem nebezpečná práce, ne?“ zajímá mě. „Ani ne, za celou dobu se mi nestalo, že by mě nějaké zvíře pokousalo. Hlavní nebezpečí spočívá v tom, že si od klientů přinesete domů něco na botě,“ žertuje Pávková. Zvířata stálých klientů už mají ji a její kolegyni Petru Botkovou očuchané a za těmi novými nikdy nechodí napoprvé samy. Většinou je na místo zavedou terénní pracovníci Armády spásy a Naděje nebo veterinární správa, někdy se ozvou samotní bezdomovci. „Už o nás většinou vědí, dvakrát ročně míváme na dvoře Armády spásy v Holešovicích očkovací den, který je u lidí bez domova hodně populární.“

Na budoucího provozovatele cvičiště Jirku upozornila Psí život Státní veterinární správa. Městská policie po ní chtěla, aby mu zvířata odebrala – nebyla očkovaná proti vzteklině a na Jirku chodily stížnosti, že nechává psy běhat na volno. Teď už očkovaná jsou. Jirka také souhlasil s kastrací a postupně dostává svou smečku, do které patří vedle psů i několik koček, pod kontrolu. „Já zvířata prostě miluju. Bez nich bych si život ve městě nedokázal představit. Komu to může vadit?! Tady u dálnice,“ shrnuje Jirka lakonicky, proč i v drsných podmínkách dobrovolně živí dalších deset patnáct hladových krků. Jak se ho podařilo přesvědčit, aby dal zvířata kastrovat? Určitě sehrál roli fakt, že Psí život přispívá na lékařskou péči pouze psům kastrovaným, Pávková je navíc jako vystudovaná psycholožka velice dobrou vyjednávačkou. „Ano, moje vzdělání se při téhle práci hodí.“

Jiřímu jsme přivezli očkovací průkazy a tašku starých obojků, ze kterých si vybere ty, které jeho psům nejlépe padnou. A taky pár konzerv psího žrádla, to ale Psí život rozdává pouze výjimečně, pokud ho dostane přímo od výrobců nebo ho přinesou drobní dárci. Člověk bez domova musí své zvíře uživit stejně tak jako každý jiný chovatel. „To klientům jasně říkáme: Pokud na zvíře nemáte, raději byste si ho neměli vůbec pořizovat,“ upozorňuje Pávková. Od dárců a sponzorů pochází devadesát procent peněz, se kterými organizace pracuje, zbytek jsou dotace od pražského magistrátu. Když je potřeba, uspořádá Psí život sbírku na pomoc konkrétnímu zvířeti. Velký ohlas vzbudil třeba případ psa, kterého v Košířích vloni o Vánocích postřelil městský strážník.

Pro nechtěná nebo opuštěná zvířata hledá Psí život místa v útulcích, nové majitele i dobrovolníky na dočasnou péči. „Letos například umřela jedna paní ve stanu a my museli řešit, co s jejím psem. Nakonec se nám ho podařilo udat novým majitelům, nemusel ani do útulku,“ těší Pávkovou, která jde sama příkladem. Před rokem a půl si z pracovního výjezdu na Moravu přivezla na zadní nohy ochrnutého voříška Brita. Srazilo ho auto a jeho majitel bezdomovec neměl dost peněz na veterináře. Brit si zažil skutečný psí život, teď si užívá už jen Psího života s velkým P.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek