Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Jsou advokáti pokrytci, schizofrenici, nebo jen mívají i vlastní názor? Komentář Daniely Kovářové

Jsou advokáti pokrytci, schizofrenici, nebo jen mívají i vlastní názor? Komentář Daniely Kovářové

Smí mít advokát vlastní názor? Může ho naplno a bez obav sdělit klientovi? Co když chce klient po advokátovi právní pomoc, jež se mu vnitřně příčí, aneb se kterou nesouhlasí? A co když má docela jiný pohled na věc než Česká advokátní komora? Má mlčet, má se ovládnout, působit svému nitru násilí, anebo může jít s pravdou ven a svůj pohled na věc směle zveřejnit?

Možná vám naznačené otázky připadají lehce akademické, ale v praxi advokát velmi často výše zmíněné dilema řeší a na všechny otázky si musí boj se svým nitrem pokaždé znovu a sám vybojovat. Podívejme se na běžné varianty a sledujme úvahy, které se ve vztahu k nim nabízejí.

Příklad č. 1: Klient s šestiletou dcerou se rozvádí a manželka mu v zápalu hádky sdělí, že dcera není jeho. Klient vyhledá advokáta a sdělí mu, že si přeje popřít otcovství, neboť se kdesi doslechl, že dnes platný občanský zákoník umožňuje popření i po uplynutí popěrné lhůty. Advokát celou story vyslechne, jeho optimismus však nesdílí. Text zákona (§ 792 obč. zák.) sice zná, leč pochybuje, že prominutí zmeškání lhůty vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. I kdyby skutečně otcem dcery nebyl, právní otcovství není totéž jako otcovství emocionálně sociální. Odpověď na úvodní otázku je v takovém případě podle mě jednoznačná: advokát jako většina poradců vlastní názor na věc obvykle má na rozdíl od jiných beznázorových jedinců, jež velmi často chodí po naší zemi. Samotná existence názoru souvisí patrně s koncepcí svobodného advokátního povolání, které vyžaduje alespoň minimálně svobodomyslnou duši, jež si zvolí tak nejistou profesi, jakou advokacie byla, je a nejspíš i v době umělé inteligence bude.

Druhá otázka ovšem následuje: má se advokát s opačným názorem či pohledem na řešení klientova problému samotnému klientovi svěřit? Odpověď na tuto otázku na rozdíl od oné úvodní je složitější. Část problému představuje právní hledisko a vyhodnocení, nakolik by mohl být klient úspěšný. Zkušený advokát sice zná judikaturu k pojmu „veřejný pořádek“, v dnešní turbulentní době však obvykle není schopen stoprocentně garantovat, ba leckdy ani odhadnout, jak zvažovaná věc nakonec před soudy vyšších stupňů dopadne. Právně je tedy otázka otevřená a moudrý advokát oba výsledky soudního rozhodnutí klientovi zajisté podrobně vysvětlí. Co však činit, pokud klient na zastupování a žalobě trvá? Eticky se zdá, že je věc jednoduchá: advokát není povinen zastupování klienta převzít a rozhodnutí (převzít či nepřevzít?) závisí výlučně na jeho uvážení. Pokud však maje odlišný názor k zastupování klienta svolí, pak je povinen prosazovat jeho zájmy navzdory skutečnosti, že sám zastává názor opačný.

Daniela Kovářová
JUDr. Daniela Kovářová je pražská advokátka specializující se na právo rodiny, prezidentka Unie rodinných advokátů, předsedkyně redakční rady Rodinných listů, spisovatelka a bývalá ministryně spravedlnosti. Vyučuje na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů Praha a spolupořádá a moderuje akce Stálé konference českého práva.

Osobně soudím, že stejný přístup lze uplatnit také v otázkách komentářových, v odborných článcích a při veřejném vystupování. Bohatá čeština totiž mluvčímu nebo pisateli dobře umožňuje odlišit teorii zastávanou učebnicí, soudní pohled vyslovený v judikátu či převažující soudní praxi od osobního stanoviska advokáta, a to právního i morálního. Možná je tento přístup naopak advokátům nejběžnější, protože často stojí na opačných stranách barikád, a tak se jim v různých případech může hodit odlišná právní, skutková i morální argumentace. Že se tento profesní pohled může neznalým jevit pokryteckým? Inu, tak tomu už v naší branži je. Jistě je navýsost individuální rozhodování, zda má advokát klientovi odlišný názor hlasitě sdělit, či zda si ho má ponechat a klienta by jím spíše neměl obtěžovat. Z vlastních zkušeností soudím, že v průběhu advokátní praxe se pohled na pravdivý přístup ke klientovi vyvíjí. Když je advokát holátkem a teprve začíná, bývá pln odhodlání bojovat za klienta do roztrhání těla a je spíše schopen naladit se na jeho vlnu, pohled, zájem či odhodlání. Čas však přinese více případů obohacených zkušenostmi, doplněných vlastním životním příběhem advokáta, a tento koktejl někdy přinese nadhled a toleranci, tedy hodnoty v mládí obvykle nepřítomné. S dozráváním se také leckdy objeví skepse a nechuť hnát se za klienta do bitev předem prohraných. Anebo je schizofrenie obou názorů a jejich vzájemný konflikt mnohem obtížnější? Kdo ví? V každém případě jde o rozhodování nanejvýše subjektivní a učinit je musí každý sám, i s vědomím, že se opět vrací boj o klienta a náklady na kancelář někdo bude muset zaplatit.

Na závěr jsem si ponechala problém možná pro některé okrajový: zda smí advokát nesouhlasit se stanoviskem České advokátní komory či orgánu Komory, jehož je členem, což lze ilustrovat na příkladu č. 2: Komora veřejně odsoudí výroky premiéra o tom, že v Česku lze objednat trestní stíhání, ale advokát má z vlastní praxe opačné poznatky. Odlišný názor či pohled na věc zajisté nebude ojedinělý ani nereálný, koneckonců odlišný právní názor mívají i přehlasovaní ústavní soudci. Těžko také očekávat, že by se s jedním názorem České advokátní komory ztotožnilo všech třináct tisíc jejích členů. I jim jakožto jednotlivcům Listina základních práv a svobod (čl. 15 a 16 - svoboda myšlení a svědomí a svoboda projevu) dává právo na vlastní názor i na jeho veřejnou prezentaci, zejména pokud jej zastávají ve vší slušnosti a nesnižují důstojnost advokacie. Slušnost a dobré vychování, jež by nám advokátům mělo být vlastní, však současně velí jasně odlišit, že jiný právní názor zastává advokát sám za sebe, nikoliv jako člen kolektivního orgánu. Koneckonců slušně by měl advokát jednat vždy, tedy i tehdy, pokud klientovi či veřejnosti osvětluje svůj pohled na věc, ne?

Co říci na závěr? Znovu si po sobě čtu výše napsané věty a samotnou mě udivuje, čím jsem to popsala téměř tři tiskové strany a co mi z původní úvahy o právu na názor vlastně vyplynulo: že totiž i v advokacii jako všude jinde platí, že slušnost je měna zúčtovatelná ve všech dobách a použitelná pro všechny případy.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek