Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Měl by mít prezident právo navrhovat zákony? Komentář Karla Havlíčka

Měl by mít prezident právo navrhovat zákony? Komentář Karla Havlíčka

„Jsem pro přímou volbu starostů,pravil prezident Miloš Zeman. Řekl to opakovaně – například před pěti lety při vystoupení na sněmu hnutí STAN, kde podpořil legislativní návrh tohoto politického subjektu podporující přímou volbu starostů v malých obcích a menších městech. Prezident by k tomu přidal ještě hejtmany. Před několika dny po vyhlášení výsledků prezidentské volby zazněla z prezidentových úst podobná slova a nedlouho předtím je použil i na sněmu jiného hnutí (SPD), kde k tomu mimo jiné podotkl, že by se v tomto směru staral sám, ale že bohužel prezident nemá zákonodárnou iniciativu, neboť ta byla v roce 1993 hlavě státu odňata. „Sebrala se Václavu Havlovi,“ formuloval to pan prezident.

V zásadě – domnívám se – plynou z toho tři závěry. Především je jasné, že přímá volba starostů (dodejme: primátorů, hejtmanů) je významné politické téma, které po relativně dlouhou dobu rezonuje politickým prostorem.

Za druhé: Je celkem lhostejné, kdo je v té či oné chvíli nejvýraznějším nositelem tohoto názoru a pod jakou ideologickou nálepkou. Zdá se, že to není projekt levicový ani pravicový, liberální, konzervativní ani socialistický, není to představa krajní, nýbrž sdílená přinejmenším určitou částí politického mainstreamu; důležité je, zda to je projekt dobrý.

Za třetí: Lehce se tu odkrývá ten pověstný koberec, pod který se v každé společnosti a v každé historické době leccos mete, a pod ním nesměle vystrkuje růžek celkem zapomenutý lísteček s poznámkou: zákonodárná iniciativa hlavy státu.

Na první závěr podle mne snadná záplata. Podíváme-li se na historii (a v mnoha případech i na současnost) tuzemských politických stran a hnutí, zjistíme, že prakticky všichni zúčastnění byli nebo jsou (chtělo by se říci: nebo budou) pro.

Rozhlédneme-li se po zahraničí (a rozhlížejme se jen po tom „chvályhodném“), najdeme spousty příkladů, které svědčí o tom, že na principu přímo volených „obecních hlav“ není nic nedemokratického (ba ani neparlamentaristického). Není se co divit. „Svého předsedu si dnes volí každý spolek, tak proč by si svého primátora nemohli zvolit Pražané?“ pravil přední pirátský politik Jakub Michálek před krátkým časem. Na všechny námitky, že to nejde, snad ani nemá smysl odpovídat jinak než rovněž citací, navíc mnohem populárnější a přinejmenším stejně vyargumentovanou: „nejde – neexistuje“ (Mirai).

K druhému závěru nutno podotknout, že v politice zkrátka musíme vzít v úvahu, co se říká, ale ještě podstatnějšího významu v postfaktické společnosti nabývá otázka, kdo to říká. V otevřené politice nepochybně platí, že dobrý nápad mohou podpořit všichni. Na rozpolcené politické scéně samozřejmě hrozí nebezpečí, že některé dobré nápady zůstanou na druhé straně propasti, stigmatizovány některými jejich nositeli.

Nálady týkající se prezidenta republiky jsou ve společnosti rozvrstveny enormním způsobem a politologicko-sociologická třída se právě vyžívá v hodinách kreslení. Mapy, které ukazují Českou republiku jako dva zelené ostrovy na východě a západě země, oddělené žlutým průlivem severojižních směrů, jako by chtěly vnucovat představu, že komunikace moravských východních regionů se západními výspami státu nebude brzy možná jinak než formou leteckého mostu. V takovém mumraji samozřejmě Múzy sotva pobroukávají, spíše přímo mlčí. A těch legislativních Múz se to týká nad míru přiměřenou poměrům, byť ovšem v podání značně výběrovém.

Nápadů na novou legislativu nosí totiž všechny politické subjekty po svých poslaneckých klubech plné koše. Jeden by chtěl samostatný spotřebitelský kodex a hlavně zákon o hromadných žalobách, druhý bádá nad parametrickými změnami EET, třetí vyžaduje rozšířit počet svátků, jež je třeba světiti zavřenými prodejnami. Vláda sice vládne jen v demisi, ale Poslanecká sněmovna přetéká iniciativami, až někteří zákonodárci připomínají Medvídka Pú, když s Prasátkem Já kráčí k Oslíčku Ijáčkovi s gratulací. Popravdě řečeno – i výsledek je obdobný: na konci bude prázdná sklenice od medu a prasklý modrý balónek, který lze do nádobky vkládat a zase vyndávat.

Zajisté neradno v této společenské atmosféře nabádat k úvaze o možnosti vybavit přímo voleného prezidenta zákonodárnou iniciativou, jakou hlava státu mívala. Proč však nehledat jiné, nové a smysluplné možnosti, jak tok legislativy inspirovat, aby se odlepil od toho dlouholetého nánosu chaotických kroků vpřed, vzad, vlevo, vpravo a zase v protisměru, který je jedním z katalyzátorů hrozivě škodlivé právní hypertrofie? Proč tedy třeba neposkytnout Legislativní radě vlády podobnou pozici, jakou se již dlouho – a úspěšně – honosí Bankovní rada? Protože pro nás – přes všechny proklamace – vláda práva znamená méně než vláda koruny?

JUDr. Karel Havlíček je zakladatelem Stálé konference českého práva, nakladatelem a bývalým šéfredaktorem časopisu Soudce.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek