Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Pustit na olympiádu Rusy byla chyba, říká legenda sportovního práva Gerhardt Bubník

Pustit na olympiádu Rusy byla chyba, říká legenda sportovního práva Gerhardt Bubník

Advokát Gerhardt Bubník, který působil ve vedení Mezinárodní bruslařské federace a z pozice předsedy Rozhodčí komise Českého olympijského výboru nastavoval antidopingová pravidla, kritizuje Mezinárodní olympijský výbor za to, že na zimní olympijské hry v Jižní Koreji pustil ruské sportovce. „Jedině tvrdou sankcí Rusko donutíme, aby s dopingem přestalo, tohle je jen alibistické řešení,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ právník, který kvůli dopingu žaloval i německou rychlobruslařskou hvězdu Claudii Pechsteinovou.

V souvislosti s nadcházejícími olympijskými hrami se mluví o kolektivním vylučování sportovců. Neodporuje něco takového základním zásadám sportovního práva, ale i práva jako takového?

O žádný kolektivní postih sportovců a ani kolektivní vinu nejde. Je to zavádějící. O kolektivní vinu by šlo, kdyby například před OH v Riu Mezinárodní olympijský výbor prohlásil, že se všichni ruští atleti dopustili dopingu a nesmí se kvůli tomu zúčastnit olympiády. Takový verdikt ale nikdy nepadl. Šlo o doping organizovaný ruskou národní atletickou federací, ruskou antidopingovou agenturou, ruským ministerstvem sportu a dalšími. Došlo tak k potrestání ruské národní atletické federace, její členství bylo pozastaveno. A členství obsahuje právo vysílat, nominovat a přihlašovat závodníky na mezinárodní závody. Toto právo bylo suspendováno také. Ruští atleti nemohli na olympiádu proto, že jejich federace hrubě porušovala své povinnosti. A bez federace není možné na olympiádě startovat. Tento princip platí ve sportu více než sto let.

Podobné situace se už odehrály. Například před zrušením apartheidu v Jižní Africe nesměl žádný sportovec z této země startovat na olympiádě, protože jihoafrický olympijský výbor byl suspendován. Šlo o podporu sportovců černé pleti a přitom ani oni nemohli soutěžit. Nikdo tehdy nepřišel s teorií, že jde o kolektivní vinu.

Ruští sportovci, kteří se osobně provinili, byli potrestáni individuálně. Nemožnost startu ostatních ale pramení z toho, že své povinnosti nejhrubším způsobem porušovaly zmíněné ruské organizace. I když byly povinny bojovat proti dopingu, sami se ho dopouštěly a organizovaly jej. Cílem tak bylo donutit všechny tyto organizace, aby opravdu přijaly systémové změny.

Což se ale patrně nestalo a vyvrcholilo to opětovným zákazem Ruska startovat v Jižní Koreji… Jak hodnotíte to, jak byla celá situace vyřešena?

K žádné systémové nápravě nedošlo, naopak byly objeveny ještě horší přestupky. Mezinárodní olympijský výbor sice suspendoval členská práva Ruska, zároveň ale přistoupil k výjimce, která celou tuto sankci téměř zrušila. Ruští sportovci, kteří byli na mezinárodních závodech kontrolováni a nedopovali, mohou startovat, i když každý musel být individuálně schválen. Trestem tak je pouze to, že nesmějí závodit pod ruskou vlajkou a nebude se jim hrát ruská hymna.

Tuto výjimku neschvaluji. Jaký to totiž má důsledek? V Jižní Koreji bude i tak velice početná výprava ruských sportovců, budou zápolit a získávat medaile. Budou označeni jako nezávislí sportovci z Ruska a tak každý bude stejně vědět, že to jsou Rusové. Rusko sice nebude v oficiálním pořadí národů, ale všechna media si pořadí stejně spočítají a budou ho publikovat.

Je to alibismus, který kritizuji. Rusko to příliš neoslabí. Podporoval bych úplný zákaz, podobně jako v případě Jižní Afriky. Jedině tvrdou sankcí Rusko donutíme, aby s organizovaným dopingem přestalo a mohlo se opět zúčastnit dalších olympiád. Chápu, že jde o obrovský byznys spojený s miliardami dolarů, převažují obchodní zájmy, neúčast Rusů by mohla ovlivnit třeba i televizní sledovanost a tím i celkové vyjednávací podmínky Mezinárodního olympijského výboru pro příští roky. Ale byznys by neměl převažovat.

Účast ruských sportovců vám tedy vadí právě kvůli nevytvoření tlaku na Rusko, aby se dopingu zcela zbavilo?

Přesně tak. Jde o řešení proti duchu sportovních předpisů upravujících suspendaci členství. V nich neexistují žádné výjimky, až na odstranění tvrdosti třeba u sportovců z oblastí, kde se válčí. Tady ale o odstranění takové tvrdosti nejde.

Někdy bývá používán i příměr s olympiádami v Moskvě a Los Angeles v době studené války a s tehdejšími neúčastmi, zejména USA a zemí východního bloku. Například i někteří čeští sportovci litovali nemožnosti startovat. Není to přece jen srovnatelné?

To je něco jiného. Tam se neprovinili sportovci ani sportovní federace. Šlo o politické protesty států, olympijské výbory se jim musely podřídit. To bylo rovněž odsouzeníhodné, sportovci tím byli poškozeni. Rozhodly vlády, nikoli sportovní organizace. Dnes jde o důsledek porušování povinností sportovních organizací, kterým je uvedená sankce. I mně je líto těch čistých sportovců, kteří by mohli mít šance na medaili a nemohou na olympiádu jet. Ale trpí za to, co dělaly jejich sportovní organizace.

Od kdy se vlastně doping ve sportu postihuje?

Už v antice se objevovaly různé podpůrné prostředky. Vědělo se, že některé přírodní látky pomáhají sportovnímu výkonu. Ve středověku sport ztratil na významu, organizován začal být vlastně až koncem 19. století, kdy se začaly zakládat mezinárodní federace. Opět se tehdy začaly hledat povzbuzující prostředky. Používán byl například i strychnin. Později se začaly vyrábět syntetické podpůrné látky. V šedesátých letech došlo na dvou soutěžích k úmrtím sportovců a při pitvách se v jejich krvi našel amfetamin a další látky. Sportovní federace se začaly problémem dopingu zabývat, ale rozdrobeně a osamoceně.

Mezinárodní olympijský výbor vydal v roce 1963 první směrnici o zakázaných látkách. První dopingové kontroly proběhly na zimních olympijských hrách v Grenoblu v roce 1968. Vznikla také Světová antidopingová agentura, WADA, a několik let se připravovaly mezinárodní antidopingové předpisy. Na konferenci v Kodani v roce 2003 došlo k podpisu Světového antidopingového kodexu. Všechny mezinárodní sportovní federace a národní olympijské výbory, které se chtějí účastnit olympijských her, jej musely podepsat.

Antidopingový kodex je bohužel velmi dlouhý a složitý právní předpis. Neporozumí mu ani právník, pokud se na oblast sportovní práva přímo nespecializuje. Některé články mají desítky pododstavců. Jsem velkým zastáncem boje proti dopingu a vedl jsem mnoho takovýchto procesů, ale vím, jak jsou ta pravidla složitá a sám to kritizuji. Chtít zejména po menších národních federacích, které nemají kvalifikované právníky, aby procesně správně vedly disciplinární řízení a správně aplikovaly předpisy o důkazech a sankcích, je tak téměř nemožné.

Nelíbí se mi ani vrchnostenský a byrokratický přístup, který WADA někdy uplatňuje. Myslí to asi dobře, snaha vše regulovat je ale přehnaná. Neznamená to však, že bychom měli pod záminkou nedostatků boj proti dopingu zeslabit, nebo dokonce vzdát. To v žádném případě. Je to podobný případ jako s Evropskou unií. Centrálního byrokratismu je moc, neznamená to ale, že máme tento projekt zavrhnout, musíme se jej snažit zlepšit.

Co si tedy myslíte o obhajobě sportovců, kteří právě na složitost pravidel poukazují a tvrdí, že je nejasný mezistupeň mezi povolenou a zakázanou látkou?

S tím nesouhlasím. V žádném z dopingovém případě, které jsem zažil, sportovec nikdy nepřiznal, že dopoval. Nebo mu to alespoň dlouho trvalo. Ty obhajoby byly někdy až směšné, některé líčím ve své knize Život mezi paragrafy, která vyšla loni.

Je povinností sportovce znát antidopingové předpisy. Sportovní vazy musejí sportovce poučovat a vychovávat. Existuje seznam zakázaných látek a na národní úrovni se vydává i seznam zakázaných léků. Zvláště vrcholový sportovec nesmí žádné přípravky a léky vzít bez konzultace se svým nebo týmovým lékařem. I svého praktického lékaře musí informovat, o tom, že může mít některé léky zakázané. Je to přímo jeho povinnost, výslovně stanovená antidopingovým kodexem, sportovec se tedy nijak vymlouvat nemůže.

Zcela konkrétně, článek 2.1.1. kodexu stanoví, že sportovec je odpovědný za to, že se žádná zakázaná látka nedostane do jeho těla. Z toho plyne, že se sportovci v případě nálezu zakázané látky nemusí prokazovat úmysl. Jde o takzvanou striktní odpovědnost, bez ní by boj proti dopingu nebyl vůbec možný. Každý by jen tvrdil, že neví, jak se mu ta látka dostala do těla. Sportovec má dnes odpovědnost i za svůj tým. Už tak není možná ani obhajoba ve stylu, že sportovec za toto jednání nemůže, protože mu zakázané látky podal lékař nebo trenér bez jeho vědomí. Většina lékařů, nebo třeba i rodičů, by pak totiž tento problém vzala na sebe a sportovec by se vyhnul sankci.

Skoro to ale vypadá, že ve chvíli, kdy testy prokážou, že se v moči nebo v krvi zakázaná látka vyskytuje, není už moc co řešit… Opravdu nejsou tato pravidla moc přísná?

Striktní odpovědnost není nic výjimečného, platí i v jiných oblastech práva. Nález zakázané látky je důkazem, že se sportovec provinil, ale sportovec má pak možnost prokazovat, že na tom nemá žádnou vinu, nebo jenom vinu nepatrnou. Musí to ale prokázat, ne jenom tvrdit. Důkazní břemeno se přesouvá na sportovce.

Sportovec je také chráněn tím, že v disciplinárních řízeních musí být dodržována pravidla spravedlivého procesu. Příkladem je poslední rozhodnutí sportovního arbitrážního soudu osvobozující individuálně 28 ruských sportovců. Samozřejmě existují případy, kdy je vina menší a padá pak i nižší trest. Stává se také, a nikoli ojediněle, že dojde k osvobození sportovce. Pravidla jsou opravdu přísná, ale jinak to opravdu nejde.

Koho v případě dopingu nejvíce odsuzujete?

Za sebe mohu říci, že ještě více než dopující sportovce ty lékaře, biochemiky a další odborníky, kteří čistě za peníze, tajně vyvíjejí nové a nové podpůrné prostředky a metody tak, aby se na ně nemohlo přijít. Vždyť takoví lékaři se přímo zpronevěřují svému poslání a porušují svoji přísahu.

Ze sportovců nejvíce odsuzuji Armstronga. Nejen proto, že celá léta dopoval a navenek se vyslovoval proti dopingu, ale že, přestože vědomě dopoval, podal několik žalob pro pomluvu proti těm, kteří ho z dopingu obviňovali a žaloval je o náhradu škody u amerických soudů. To nikdo jiný neudělal. A ať už měl jakékoliv zásluhy, statečně bojoval s rakovinou a podporoval boj proti ní, tak to, co udělal, ani nevím, jak nazvat. Nějakým velmi ošklivým slovem.

Není v případě dopingu ve hře také trestní postih?

Trestní právo začíná pronikat i do této problematiky. Výroba, distribuce a podněcování k užití některých zakázaných látek je v současnosti trestné skoro ve všech státech. To se může týkat zejména trenérů, lékařů a dalších členů doprovodných týmů. O takový trestný čin jde i v případě České republiky. Může také jít o obecný trestný čin ublížení na zdraví, většina těchto látek je totiž zdraví škodlivá.

Ale existují už i země, které považují za trestný čin i jednání sportovce, který zakázanou látku použije a dopustí se tak dopingu. Je to případ Rakouska, Francie či Itálie, částečně také Německa, které dokonce nedávno přijalo přímo zákon proti dopingu.

Ve sportovním právu se v poslední době řeší i problematika testosteronu a jeho přípustnost u žen. Jaký máte na tuto problematiku názor?

Testosteron ve sportu je velice odborná a složitá otázka, lékařsky i eticky, a já se nepovažuji za kompetentního vyslovovat se k této otázce. Testosteron je především mužský hormon a ve sportu se u žen toleruje jen do určité hladiny. Chtěl bych k tomu říci jen tolik, že bychom se pak museli zabývat v obecné rovině otázkou, zda mohou v jednom sportu soutěžit sportovci s velmi rozdílnými fyzickými předpoklady. Příliš vysocí, příliš těžcí. Je správné, aby dvoumetrová žena mohla skákat do výšky a soupeřit s atletkou, která měří jen 175 centimetrů? Je přece také velice zvýhodněna. Máme tedy právo obdobně říct, že ženy měřící přes 199 centimetrů nesmějí závodit ve skoku do výšky? Je to opravdu velmi složité.

Podívejme se ale ještě přímo na vaše významné kauzy. Byl jste právním poradcem Mezinárodní bruslařské federace. Který spor, z těch, co jste musel řešit, byl nejdůležitější?

Za Mezinárodní bruslařskou federaci jsem vedl dvacet sporů a devatenáct jsem jich vyhrál. V tom jednom prohraném ale šlo jen o zrušení varovného dopisu kanadské rozhodčí, to byla úplná maličkost. V letech 2002 a 2003 se přitom federace ocitla ve velké krizi, která mohla špatně skončit. Začalo to skandálem na olympiádě v Salt Lake City, domluvou ruských a francouzských rozhodčích na párové a taneční soutěži, na níž se přišlo. Hned na místě jsem byl jmenován speciálním vyšetřovatelem. Tři dny jsem od rána do večera s pomocí amerického soudního stenografa vyslýchal svědky a rozhodčí. Viníci nakonec byli potrestáni.

Federace pak začala pracovat na novém systému hodnocení, který je na rozdíl od toho předchozího velice objektivní. V Anglii a v Americe se ale proti němu vzedmula vlna odporu. Jejich funkcionáři připravovali tajně šest měsíců založení jiné federace, která měla tu naši stávající nahradit. Chtěli nás znemožnit a celý sport převzít. Ten boj byl opravdu na ostří nože, byli jsme dokonce žalováni v USA za porušení antitrustových zákonů. Vedl jsem arbitráže o platnost kongresového rozhodnutí o novém systému a také o vyloučení „vzbouřenců“. Nakonec se nám vše podařilo vyhrát a naší federaci plně ochránit.

Nepletu se, když řeknu, že vaše druhá nejdůležitější kauza souvisí s dopingovou žalobou na německou bruslařku Claudii Pechsteinovou?

Byla největší sportovní legendou v Německu, v době obvinění byla na scéně už dvacet let, vyhrála mnoho olympijských medailí. V březnu 2009 jsme ale stáli před volbou, zda ji máme na základě krevních testů obvinit z dopingu. Šlo o první světový případ, kde se nenašla konkrétní látka, ale krevní hodnoty měly takové výkyvy, které svědčily o manipulaci s krví, nebo o tom, že musí člověk trpět závažnou krevní chorobou. Třetí možnost neexistuje. Tehdy se totiž již delší dobu prováděly krevní testy a sledoval se krevní profil sportovců. K podobným výsledkům dospěla v některých případech například i Mezinárodní cyklistická unie, ta se ale k žalobám neodhodlala.

Pechsteinová žádnou krevní chorobou netrpěla a ani to netvrdila, a tak jsem žalobu podal. Prošli jsme několika instancemi, mám k tomu asi 50 kilogramů spisů. Nejdříve šlo o arbitráže v Lausanne, později o dvě žaloby k švýcarskému nejvyššímu soudu. Pechsteinová vše prohrála, v roce 2009 až 2011 nesměla závodit, poté se na závodní dráhu vrátila.

Po dalších dvou letech proti nám podala žalobu u mnichovského soudu s tím, že má důkazy, že trpí krevní odchylkou, která výkyvy v krevních hodnotách způsobila. Žádala náhradu škody ve výši čtyři miliony euro. Šlo ale především o to, zda má německý soud vůbec pravomoc tuto věc znovu projednávat. Podle mezinárodních úmluv totiž měl uznat švýcarský rozhodčí nález. Německý soud proto její žalobu zamítl, ale více než 50 stran věnoval v odůvodnění rozsudku přijetí všech jejich dalších námitek proti nám. Pechsteinová se proto znovu odvolala. Německý odvolací soud jejímu odvolání vyhověl a prohlásil, že německý soud může kauzu přezkoumat, mimo jiné proto, že prý Sportovní arbitrážní soud v Lausanne není skutečný nezávislý rozhodčí soud.

Tento rozsudek vyvolal poplach v celém mezinárodním sportovním světě, protože kdyby zůstal v platnosti, zruinovalo by to veškerý boj proti dopingu. Naštěstí, německý nejvyšší soud vyhověl našemu dovolání a rozsudek odvolacího soudu zrušil a veškeré důvody v něm uvedené odmítl. Z hlediska světového sportu šlo o jeden z nejdůležitějších případů.

Až do roku 2016 jsem tak vlastně žil touto kauzou. Nyní je sice skončena, ale Pechsteinová ještě podala stížnost k německému ústavnímu soudu, ta tam leží již rok a půl, a také k Evropskému soudu pro lidská práva, kde leží již sedm let. Ten případ tak ještě může „obživnout“, ale já pevně doufám, že se tak nestane.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek