Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Al-Džazíra: milovaná a nenáviděná. Proč leží tolika lidem a státům v žaludku?

Al-Džazíra: milovaná a nenáviděná. Proč leží tolika lidem a státům v žaludku?

Al-Džazíra. Bez ohledu na to, kolik toho o Blízkém východu (ne)víte, je téměř jisté, že tohle jméno jste už někdy slyšeli. A není divu, momentálně totiž tento zpravodajský kanál vysílá do více než 100 zemí světa a počet jeho diváků se odhaduje na 40 milionů. Právě jeho bezpodmínečné uzavření se minulý týden objevilo na třináctibodovém seznamu požadavků, který Kataru předložily Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Bahrajn a Egypt, tedy země, jež téměř před měsíce zahájily jeho blokádu. Čím to, že jim stanice leží v žaludku natolik, aby se z ukončení jejího vysílání musela stát mezinárodní otázka nejvyšší důležitosti?

Kořeny sporu o al-Džazíru bychom museli hledat v polovině 90. let minulého století. Tehdy obvinila katarská vláda Saúdy z podpory nezdařeného státního převratu. Krátce poté věnoval tehdejší emír Hamad bin Chalífa Ál Sání 150 milionů dolarů na vznik televizní stanice. A tak v roce 1996 začala al-Džazíra měnit obraz arabských médií.

Televizi extrémně pomohl zánik arabské mutace BBC (spoluvlastněné saúdskou firmou), které podřízli větev svými censorskými požadavky sami Saúdi. Novináři z arabské BBC se poté přelili do al-Džazíry; lepší dárek do začátku katarské televizi snad ani Saúdi dát nemohli, protože tolik špičkových profesionálů v oboru by jinak asi těžko ulovila. „Al-Džazíra má pořádně hluboké kapsy, a to jí umožňuje zaplatit ty nejlepší zpravodaje, kteří pokrývají všechny kontinenty a všechny národnosti a vytváří tak jakousi miniaturní OSN,“ píše v článku pro Hindustan Times někdejší redaktor na anglického webu al-Džazíry Ruben Banerjee. „V mezinárodní konkurenci má televize ohromnou výhodu, protože se může po celé Africe a na Blízkém východě opřít o hustou síť fyzicky přítomných korespondentů.“

Umlčení by byl zločin

Proč tedy al-Džazíra leží tolika lidem a státům v žaludku? Pochopitelně se jim nelíbí, jak reportuje události, zvlášť ty týkající se Saúdské Arábie. Ale to není tak jednoduché. Problematickým je hlavně výrazný rozdíl mezi arabským vysílání a anglickou verzí, kterou televize spustila v roce 2006 – a odlišné je i složení webového zpravodajství. Anglická verze je uhlazená a sofistikovaná, zatímco ta arabská, která si věhlas získala záhy po svém vzniku především díky exkluzivnímu vysílání videonahrávek s projevy Usámy bin Ládina (což je další věc, kterou jí Saúdi vyčítají), je mnohem přímočařejší.

Hranice mezi zpravodajstvím a aktivismem se u ní často stírají. Očividné to bylo například během egyptského převratu, při němž armáda svrhla prezidenta Muhammada Mursího a odstavila od moci Muslimské bratrstvo. Za ně al-Džazíra údajně kope snad nejaktivněji. Silné emoce také vyvolávají osudy Palestinců – na výplatní pásce al-Džazíry najdete samozřejmě také Katarce, ale mnohem víc je tam Palestinců, Jordánců a Iráčanů. „Citové prožitky jsou člověku vlastní a americkou invazi do Iráku prožívala celá redakce velice intenzivně,“ vzpomíná Banerjee, který pro al-Džazíru pracoval 12 let. „Zahynuly desítky tisíc civilistů, ale jakákoliv zmínka o smrti amerického vojáka vyvolávala v newsroomu nadšení. Není divu, že tajné dokumenty, jež se později objevily na veřejnosti, dokazovaly, že americké špičky – jako Donald Rumsfeld – uvažovaly o tom, že by ústředí televize vybombardovaly.“ Přesto je Banerjee přesvědčený o tom, že „umlčet hlas al-Džazíry, jež se pyšní tím, že je ‚hlasem němých‘, by byl zločin“.

Jako staří básníci

 „Arabská média hrají v současné době úplně stejnou roli jako předislámští kmenoví básníci,“ komentoval situaci na Blízkém východě před časem bývalý šéfredaktor Forbes Arabic Sulajmán al-Hattlán, „jejich úlohou je vychvalovat kmen, ne říkat pravdu.“ Perský záliv, stejně jako drtivá většina arabské světa, není oblastí, kde by se svobodě slova dvakrát dařilo. Své by o tom mohl vyprávět třeba katarský básník Muhammad al-Adžmí, jenž si za svou báseň proti emírovi vysloužil v roce 2011 doživotí. O pět let později byl sice omilostněn, nicméně pět let za mřížemi za básničku, není zrovna málo. O al-Adžmím, stejně jako o čemkoliv, co by vrhalo negativní světlo na dění v zemi, jste se ale neměli v místních médiích – včetně al-Džazíry – šanci dozvědět. Stejně tak se netočily reportáže o jihoafrickém zaměstnanci televize, který byl bez vlastního vědomí v rámci vstupní lékařské prohlídky nezbytné pro získání nabízeného postu redaktora testován na HIV. Poté, co se jeho výsledky ukázaly jako pozitivní, mu byla odepřena víza a následovala deportace ze země bez jediného slůvka vysvětlení.

Oč méně (z logických důvodů) pasou redaktoři al-Džazíry po domácích událostech, o to zuřivěji brojí proti režimům v okolních zemích. A ty, stejně jako ten katarský, stejnou měrou milují chválu a jako nesnášejí kritiku. Kvůli ní také valná většina z nich odebrala televizi vysílací licenci. V týdnu po vypuknutí krize v Zálivu zbavil Rijád al-Džazíru vysílacích práv a obvinil stanici z „propagace teroristických skupin v regionu“. Vzápětí se k Saúdské Arábii připojilo Jordánsko. Odejmutá licence ovšem není pro al-Džazíru ničím novým. Opakovaně o ni přišla v letech 1999, 2002 a 2010 v Kuvajtu, v roce 2011 v Egyptě nebo v roce 2016 v Iráku, kde ji Komise pro komunikaci a média obvinila z „porušováním oficiálních etických kodexů, zásad a zákonných předpisů televizního vysílání“. Aktuálně nemá al-Džazíra vysílací práva (kromě bojkotujících zemí) také v Izraeli.

Televizní stanice se všem nařčením tvrdě brání a katarská vláda se oficiálně staví na její obranu (což tedy příliš nepomáhá obrazu nezávislosti televize). Druhý týden po zahájení blokády se katarský ministr zahraničí Muhammad bin Abdarrahmán Ál Sání o televizní stanici rozhovořil v oficiálním prohlášení, když ji během tiskové konference v Paříži označil za „interní záležitost“. „Nejde tu o Írán nebo al-Džazíru,“ konstatoval, „nemáme ponětí, jaké jsou skutečné důvody… Dauhá odmítá diskutovat o jakýchkoliv otázkách spjatých s televizním kanálem al-Džazíra, který považuje za interní záležitost. A rozhodnutí, jež se týkají katarský vnitřních záležitostí, jsou otázkou katarské suverenity – a nikdo jiný do nich nebude zasahovat.“ V tom ho podpořil i vysoký komisař OSN pro lidská práva jordánský princ Zajd ibn Ra’d al-Husajn. „Je jedno, zda se na ni díváte, máte ji rádi, souhlasíte s ní nebo ne, arabské a anglické vysílání al-Džazíry má své opodstatní a miliony diváků,“ prohlásil tiskový mluvčí prince Zajda Rupert Colville a dodal, že „…požadavek na zavření televizní stanice v jiném státě je mimořádný, bezprecedentní a naprosto bezdůvodný“.

„Jakkoliv neobjektivní může být jejich informování o Kataru, není pochyb o tom, že díky vysílání al-Džazíry se dostalo hlasu lidem, kteří žijí pod vládou těch nejhorších režimů na světě… A navzdory všemu zůstává al-Džazíra majákem v regionu, kde je svoboda slova krajně nedostatkovým zbožím,“ konstatuje její bývalý redaktor Ruben Banerjee.

 

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek