Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Afričtí vůdci mají pro rok 2018 velké plány. Překazit je může Čína i občanské války

Afričtí vůdci mají pro rok 2018 velké plány. Překazit je může Čína i občanské války

Na konci ledna se v Addis Abebě sejdou vrcholní představitelé států sdružených v Africké unii, aby probrali, co „černý kontinent“ v roce 2018 čeká a nemine. Heslo zní „Kupředu k rostoucí, mírumilovné a sjednocené Africe.“ Skutečnost tak zářivá nebude.

Ty části Afriky, které se mají dobře už nyní, se budou mít stále lépe. Jejich ekonomika poroste, komfort obyvatel se bude zvyšovat, poroste sebevědomí státníků. Na druhé straně ty státy Afriky, které se už nyní potácejí v obtížích, do nich zabřednou ještě víc. Afrika roku 2018 i dalších let heslo, které si vytyčili státníci před cestou na konferenci Africké unie, nenaplní. Naopak, kontinent zažije období prohlubování rozdílů mezi bohatými a chudými, konstatuje analýza deníku The Guardian.

Světlé zítřky před sebou má například Ghana, která je podle odhadu Světové banky skutečným africkým ekonomickým tygrem. Vysoký ekonomický růst čeká také Etiopii a Tanzanii. „To je ale zhruba tak všechno,“ konstatuje analytik britského think tanku Chatham House Alex Vines. „Mnoho zemí bude muset tvrdě bojovat, aby udrželo svou stabilitu. Až pokud se to podaří, můžeme mluvit o pokusech o mírumilovnost.“

JAR: Boj o udržení

Typickým příkladem země, která se bude muset snažit, aby se příliš nerozkolísala, je Jihoafrická republika. Ústavní soud JAR na samém konci roku 2017 rozhodl, že parlament musí připravit půdu pro odvolávací řízení proti prezidentu Jacobu Zumovi. Soudci tímto rozhodnutím odpověděli na žalobu opozice v souvislosti se zaplacením renovace Zumova venkovského sídla v hodnotě milionů dolarů ze státních peněz. Parlament podle soudu nesplnil povinnost danou ústavou, když dosud prezidenta nehnal k zodpovědnosti.

Pro Zumu to je další ze série nepříznivých verdiktů justice poté, co mu soud v polovině prosince nařídil zaplatit výlohy za proces, kterým se prezident snažil zabránit protikorupčnímu úřadu ve vyšetřování korupce v jeho administrativě. Velká část jihoafrické veřejnosti žádá odstoupení hlavy státu zapletené do celé řady skandálů ještě před volbami, které se uskuteční v roce 2019. Z obecně politického hlediska jsou události v JAR jasně rizikovým faktorem. Země byla dlouho považována za stabilizující prvek celého regionu, jehož oslabení by mohlo mít nepříjemné následky už proto, že by mohlo dojít k omezení provozu v klíčových jihoafrických přístavech jako je Durban, Kapské město nebo Freetown.

JAR je navíc ekonomicky nejvýznamnější zemí Afriky. Připadá na ni 23 procent kontinentálního HDP a 21,2 procent afrického exportu, přestože zaujímá pouze čtyři procenta plochy a tvoří šest procent populace kontinentu. Velmi významnou roli hraje i finanční sektor, který je velmi silný a např. Johannesburská burza cenných papírů (JSE) patří mezi 20 největších burz na světě.

Jak naložit s diktátory

Hned tři země z Africké unie budou muset vyřešit otázku jak se buď zbavit diktátorského režimu nebo jaký režim vlastně nastolit. Zápas o budoucnost čeká Demokratickou republiku Kongo. Zimbabwe a Angola mají stejný problém: co vlastně dál. V Angole se povedlo po čtyřech desetiletích od moci odstavit prezidenta José Edouarda dos Santose, není ale jasné, kudy se vývoj v zemi bude ubírat dále.

Podobná situace je v Zimbabwe, kde se v rukavičkách vedenému armádnímu puči povedlo sesadit stařičkého, ale co se moci týče stále nenasytného Roberta Mugabeho. Otázka je, jestli Mugabeho nástupce Emmerson Mnangagwa dokáže najít recept na krizi, ve které se země nachází. Mugabe zanechal Zimbabwe s rozvrácenou ekonomikou, kterou sužuje vysoká nezaměstnanost, hyperinflace i nedostatek potravin. Bez práce je v zemi podle největší zimbabwské odborářské organizace až 90 procent lidí v produktivním věku a extrémní chudoba postihuje asi pětinu populace.

Zcela specifická situace potom panuje ve výbušném prostředí Demokratické republiky Kongo. Zemi už šestnáct let vládne prezident Joseph Kabila. Ten je ve svém paláci v Kinshase obklopený luxusem, ale z faktické moci mu už dlouho zůstávají jen drobty. Prezidentem stále zůstává jen proto, že mocní vůdcové nedokáží dohodnout, kým ho nahradit. Na první pohled to vypadá celkem zábavně, ale analytik Alex Vines z londýnského thinktanku Chatham House upozorňuje na to, že Kabila, byť slabý, je zárukou aspoň nějaké stability. Jakmile nebude u moci, mezi jeho dědici může dojít ke střetům vedoucím k občanské válce.

Za oponou číhá Čína

Jakýkoliv projev neklidu či slabosti v afrických zemích bohatých na suroviny navíc bedlivě sleduje Čína. Ta si v Africe systematicky vytváří pátou kolonu. Na začátku jednadvacátého století Čína zahájila program pro zahraniční studenty orientované na politickou aktivitu. V roce 2003 jich v Číně takto studovalo necelých sto tisíc, o deset let později už to bylo čtyřikrát víc. Současný počet politických studentů v Číně atakuje půlmilionovou hranici. Osm z deseti přitom pochází z Afriky.

Tento výběr přesně kopíruje pragmatickou linii čínské velmocenské politiky. Ta je založená na vyplnění mocenského vakua, které vzniká zejména v Africe poté, co zde výrazně oslabuje pozice Spojených států a někdejších evropských koloniálních mocností. Všude tam, kde je v Africe rozkolísaná nebo oslabená vládní moc, se objevuje čínský vliv.

Princip je jednoduchý. Z pohledu Číny nadějní političtí vůdci dostávají veškerou možnou podporu. Když se potom dostanou k moci nebo na ní získají alespoň podíl, zůstávají ke svým čínským učitelům, spojencům, zastáncům a financiérům v moderní verzi ryze vazalského poměru. Do země vzápětí začíná proudit čínský kapitál a závislost na velmoci se postupně prohlubuje. Současně Čína takto získané země geopoliticky přitahuje na svou stranu tak dlouho, až není cesty zpět, aniž by to nevedlo k drastickým mocenským otřesům. A když už k nim dojde, je tu Čína, aby je zase utišila.

Typickým příkladem může být Jižní Súdán. Když situace v této zemi dospěla na hranici občanské války, byl to zásah Pekingu, který situaci vyřešil. „Samozřejmě netrváme na tom, aby tato země přesně napodobila náš systém,“ řekl Quartu Čang I, čínský ekonomický atašé v Džubě. „Máme ale některé společné zájmy a v těch si umíme pomáhat.“

Otázka je, nakolik jsou členové Africké unie ochotní tento druh pomoci akceptovat – a nakolik mají možnost ji odmítnout.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek