Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

ANALÝZA: Boj o Kreml a zvláštní trojúhelník Putin-Sobčaková-Navalnyj. Jak Rusko hledá prezidenta

ANALÝZA: Boj o Kreml a zvláštní trojúhelník Putin-Sobčaková-Navalnyj. Jak Rusko hledá prezidenta

Vladimir Putin na své tradiční bilanční tiskové konferenci minulý čtvrtek (14.12.) oznámil, že se bude v březnových volbách o svůj další prezidentský mandát ucházet jako nezávislý kandidát, tedy ne jako kandidát vládní strany Jednotné Rusko, která jej nominovala minule. To mj. znamená, že bude muset pro svou kandidaturu nashromáždit 300 tisíc podpisů, ovšem je-li v Rusku nějaká osoba, pro kterou takový administrativní úkon skutečně nepředstavuje sebemenší problém, pak je to právě Putin.

Z Jednotného Ruska se stala v pravém slova smyslu státostrana jen z jeho vůle, on sám do této partaje (kterou Michail Gorbačov vcelku trefně označil za horší kopii Komunistické strany Sovětského svazu) ale nikdy nevstoupil, byť jistou dobu vystupoval jako její lídr. Ke svému znovuzvolení ji ale nepochybně nepotřebuje, naopak by pro něj asi její nominace mohla představovat zátěž, neboť pro spoustu lidí je dnes „JedRo“ symbolem úřední zvůle, korupce a dalších nešvarů spojených se stávajícím režimem. Důsledná nadstranickost tedy Putinovi v očích voličů jistě jen prospěje.

Sobčaková versus Putin

Letos trvala zmiňovaná Putinova výroční tiskovka 3 hodiny 40 minut (za rekordem tedy zaostala o celou hodinu) a padlo na ní celkem 55 dotazů. Jeden z nich prezidentovi zadávala Ksenija Sobčaková, která v říjnu sama oznámila úmysl kandidovat na prezidentku. Na tiskovou konferenci ale přišla jako reportérka nezávislé televize Dožď, pro kterou už šest let pracuje. Když se jí pak ostatní novináři ptali, čím si vysvětluje, že se na ní dostalo na rozdíl od spousty jiných novinářů, kteří se mohli umávat k smrti, ale slovo od mluvčího Kremlu nedostali, odpověděla, že to možná bylo díky jejím křiklavě červeným šatům.

A i když ji mnoho lidí považuje za kandidáta nastrčeného Kremlem k vytvoření zdání skutečně konkurenčního boje, její otázka a především téměř dvouminutové prohlášení, které samotnému dotazu předcházelo, Putinovi sotva mohly konvenovat. „Opoziční kandidáti nejsou připouštěni k volbám,“ zahájila Sobčaková svou litanii. „Je tu kandidát Alexej Navalnyj, který už rok vede předvolební kampaň, ale musel se potýkat s vymyšleným trestním stíháním. A na problémy narážím i já,“ pokračovala.

„Od chvíle, co jsem oznámila kandidaturu, mám problémy si pronajmout kdekoli v zemi sál, lidé se mnou nechtějí spolupracovat dokonce ani na komerční bázi, velmi složitě se mi vede agitace. A vše to má spojitost se strachem. Lidé chápou, že být v Rusku opozičníkem znamená, že tě buď zabijou, zavřou nebo něco v podobném duchu. Proč to tak je? To se stávající moc tolik bojí konkurence?“

Konfrontace Ksenie Sobčakové a Vladimira Putina na jeho bilanční tiskové konferenci:

Putin tvrzení své soupeřky rázně odmítl. Řekl, že konkurence v politice má být a bude, ale že opozice musí přijít s pozitivním programem, který bude lidem srozumitelný. „Vy ale kandidujete pod heslem ‚Proti všem‘. Copak to je nějaký pozitivní program? Co navrhujete k řešení problémů, o kterých se tu bavíme?“ přešel Putin do protiútoku vůči Sobčakové i jí zmiňovanému Navalnému, jehož jméno ovšem, jak má ve zvyku, z úst nevypustil, zato ho přirovnal k jinému svému rivalovi z doby rusko-gruzínské války před téměř deseti lety: „To chcete, aby u nás běhaly po náměstích desítky Saakašviliů? Vždyť ten, o kterém jste mluvila, je právě takový Saakašvili, jen v ruském provedení. Chcete, aby takoví lidé destabilizovali situaci v zemi? Abychom se tu potáceli od jednoho Majdanu k druhému, aby tu byly snahy o státní převrat? Já jsem přesvědčen, že naprosto drtivá většina občanů Ruské federace si to nepřeje a také to nedopustí.“

Navalnyj versus Sobčaková

Sobčaková si za svůj dotaz na Putina vysloužila na sociálních sítích chválu, ale rozptýlit pochybnosti o tom, že nápad s její kandidaturou se mnohem spíše zrodil v Kremlu než v její hlavě, se jí nepodařilo a podařit ani nemohlo. K Putinovi má totiž blízko už od dob, kdy její otec v první polovině 90.let působil na radnici v jejich společném rodišti Petrohradu (Leningradu) jako první demokraticky zvolený starosta. Byl to právě Anatolij Sobčak, kdo Putinovi po jeho odchodu ze služeb KGB hodil laso do politiky, a ten se mu později odvděčil, když využil svého sílícího vlivu v bezpečnostně-mocenském aparátu a nechal zastavit Sobčakovo trestní stíhání pro korupci, což exstarostovi umožnilo se z vynuceného exilu v Paříži vrátit do Ruska.

Ksenija tou dobou byla ještě studentka, celebritou se stala až po smrti svého otce, a to jako příležitostná herečka, zpěvačka a hlavně televizní moderátorka několika reality show. Putin už byl tou dobou prezident, mladou Sobčakovou ale politika vesměs nezajímala, žila typický život zlaté mládeže a svými skandálky potvrzovala status osoby, která je známá hlavně tím, že je známá. Pak ale přišly volby do Státní dumy v prosinci roku 2011, které provázely masivní podvody ve prospěch strany Jednotné Rusko a následná vlna pouličních protestů za čestné volby. Jednou z jejich tváří se stal právě bloger a bojovník proti korupci Alexej Navalnyj, který vládní stranu přejmenoval na Stranu podvodníků a zlodějů, což se v řadách městské liberální inteligence a tzv. kreativní třídy neskutečně ujalo.

Navalného charismatu a vůbec kouzlu „moskevského jara“, které na okamžik vytrhlo ruskou společnost z politické letargie, zjevně propadla i Ksenija Sobčaková, která se proměnila v angažovanou, ke státní moci kritickou novinářku nezávislé televize Dožď, jíž zůstává do těchto dní. Za svou hlavní přednost označuje nebojácnost a připravenost konfrontovat politický systém v Rusku, jak také opakovaně zdůraznila na konci listopadu v pořadu HARDtalk na BBC. Když jí Stephen Sackur, který ve svém pořadu pogriloval už nejednoho světového politika, předhazoval, že v jejím krátkém životopisu nevidí nic, co by alespoň vzdáleně vypadalo jako kvalifikace pro výkon postu hlavy státu, hájila se tím, že má za sebou „obrovský kus práce v jediné nezávislé televizi v Rusku a na kontě spoustu senzačních reportáží a rozhovorů nejen v kontextu ruské, ale i světové žurnalistiky“.

Prezidentské volby v Rusku
• první (a zřejmě jediné) kolo se koná 18. března 2018 • konečnou podobu seznamu kandidátů potvrdí v únoru Ústřední volební komise: • Vladimir Putin (65 let), bezpartijní, bude kandidovat počtvrté, všechny předchozí volby vyhrál už v prvním kole • Ksenija Sobčaková (36 let), bezpartijní, ve hře je její kandidatura za stranu Občanská platforma (má jediného poslance ve 450členné Stání dumě), která by ji zbavila povinnosti sbírat podpisy pod svou kandidaturu mezi voliči • Alexej Navalnyj (41 let), lídr Strany pokroku, která není úředně zaregistrována • Vladimir Žirinovskij (71 let), předseda Liberálně demokratické strany Ruské federace, kandiduje pošesté • Grigorij Javlinskij (65 let), předseda liberální strany Jabloko, kandiduje počtvrté • Gennadij Zjuganov (73 let), předseda Komunistické strany Ruské federace, kandiduje popáté, naposledy (2012) skončil druhý se ziskem 17 %

„Já jsem novinář už třicet let a nejsem si jist, že mě to kvalifikuje k tomu stát se britským premiérem,“ opáčil jí Sackur a připomněl jí Navalného počáteční reakci, když se dozvěděl o jejím záměru kandidovat – jde prý o vtip a taktiku Kremlu, jak rozdělit a znevěrohodnit opozici. Navíc podle něj nemá šanci nasbírat potřebné podpisy, protože na rozdíl od něj nemá v regionech vytvořeny štáby podporovatelů. Sobčaková se ale s Navalným nechce hádat. Prý si jeho práce váží a považuje ho v mnoha ohledech za hrdinu. Pokud ho volební komise zaregistruje jako kandidáta, je připravena svou kandidaturu stáhnout a dát se plně do jeho služeb. Jenže této variantě podle svých slov nevěří.

Navalnyj versus Putin

Existují dobré důvody si myslet, že v tomto ohledu se Sobčaková nemýlí. Ze strany úřadů opakovaně zaznělo, že Navalnyj nemůže kandidovat, protože byl podmínečně odsouzen za zpronevěru. Navalnyj a jeho stoupenci – Sobčakovou nevyjímaje – daná trestní stíhání a soudní procesy považují za fikci, která vznikla na politickou objednávku.

Navalnyj je široko daleko nejvýraznější postava ruské opozice (i když i o něm se jednu dobu mluvilo jako o kremelském projektu) a o jeho schopnosti mobilizovat davy svědčí nejen jeho pravidelné výjezdy do měst po celém Rusku, kam na jeho mítinky chodí tisíce lidí, ale také jeho účast ve volbách moskevského starosty v roce 2013, kde skončil s velmi solidním ziskem více než 27 procent hlasů na druhém místě za úřadujícím starostou Sergejem Sobjaninem.

Svou prezidentskou kampaň zahájil už před rokem a tvrdě na ní pracuje. On i jeho spolupracovníci jsou přitom neustálým terčem úřední šikany. Zdá se však, jako by každé další příkoří jen posilovalo Navalného odhodlání o Kreml bojovat až do poslední chvíle. Pokud však prý nebude do voleb zaregistrován, hodlá burcovat za jejich bojkot. V tom se ale se Sobčakovou neshodne: „Žádná země se nezměnila tím, že lidi zůstali sedět doma,“ říká. 

„Vážený Vladimire Vladimiroviči, jmenuji se Navalnyj“ 

Všichni proti všem

Sobčaková zároveň věří, že nejužitečnější by bylo, kdyby se opozice sjednotila za jediným kandidátem. S takovou výzvou přišla v říjnu i opoziční Strana národní svobody známá pod zkratkou PARNAS, jejímž spolupředsedou byl až do své násilné smrti v únoru 2015 Boris Němcov. O víkendu pak oznámila, že vzhledem k tomu, že se kýžené jednoty nepodařilo dosáhnout, nebude do voleb vysílat vlastního kandidáta, bude se ale domáhat toho, aby Ústřední volební komise zaregistrovala Navalného, Sobčakovou i Grigorije Javlinského, předsedu liberální strany Jabloko, který už se o prezidentskou funkci ucházel čtyřikrát, naposledy - v roce 2012 - ho ale komise z boje o Kreml vyřadila kvůli údajně nadměrnému počtu neregulérních podpisů pod jeho kandidaturou.

PARNAS zároveň ve svém prohlášení konstatoval, že nejednota opozice může mít za následek to, že mezi voliči zavládne „pesimismus, rozčarování a neochota se jakkoli politicky angažovat“. Do voleb zbývá ještě čtvrt roku. Zdá se ale, že karty jsou už rozdány a partie bude mít obvyklý průběh, na jaký si za bezmála dvě dekády Putinovy řízené demokracie v Rusku už všichni víceméně zvykli.