Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

ANALÝZA: Íránci (v) sobě. Drahá vejce ani benzin neodstaví ájatolláha a revoluční gardy od moci

ANALÝZA: Íránci (v) sobě. Drahá vejce ani benzin neodstaví ájatolláha a revoluční gardy od moci

Všechno to začalo vajíčky. Ne, to není vtip. Dlouhodobý růst jejich cen a nákladů na ostatní základní potraviny přiměl v íránském Mašhadu mocnou pravicovou dvojici Ebráhíma Raísího (neúspěšného kandidáta na prezidentský post z posledních voleb) a jeho tchána, konzervativního klerika Ahmada Alamolhodu, ke svolání nepočetného protestu. Tím chtěli dát najevo svou nespokojenost s Rouháního vládou, která (samozřejmě nejen) podle Raísího a jeho tchána způsobila onu nesnesitelnou drahotu. Jenže v podstatě komorní protivládní akce zapůsobila jako dobrý nápad balkánského neurotika zapálit si při čekání, než dotankuje nádrž.

Nevyhnutelný požár, který se teď Íránem šíří, neohrožuje jen Rouháního, ale poprvé se obrací proti samotné vládě jinak nedotknutelného ájatolláha. „Demonstrace měla předat politické poselství, jejich organizátoři nečekali, že to nabere takové obrátky,“ komentoval situaci íránský politicky analytik Amír Mohebbiján.

„Protesty jsou vyvrcholením dlouhodobé nespokojenosti s ekonomickou situací v zemi. Lidé si stěžují na trvalé zdražování základních potravin, nedostatek pracovních příležitostí a celkovou sociální nejistotu, která v zemi panuje,“ shrnuje příčiny aktuálních událostí přední česká íránistka Zuzana Kříhová.

Základní kámen současných protestů byl podle deníku al-Arab položen už v roce 2016, kdy vyšly do ulic desetitisíce Íránců, kteří při sérii bankrotů více než 6000 firem přišly o veškeré životní úspory. Vklady do společností vlastněných údajně příslušníky konzervativních kruhů zmizely v nenávratnu a nikdo nebyl pohnán k odpovědnosti. Následné protesty proti íránským multimilionovým finančním společnostem, ale překvapivě nevyvolaly žádnou reakci bezpečnostních sil. Vláda nakonec uhradila dluhy dvou společností, za něž ručila íránská státní banka, což v důsledku vedlo k další vlně nepokojů, protože od zbývajících dluhů ostatních firem dal stát ruce pryč. Jejich splácení by samozřejmě neúměrně zatížilo státní rozpočet, nicméně to bylo těm, kdo přišli o většinu nebo dokonce všechen majetek, srdečně jedno. Spolu s chudými vrstvami společnosti a opozicí tvoří v dnešních dnech většinu protestujících.

Bůh žehnej šáhovi

Nynější protesty se hodně liší od všech předchozích, ať už od těch, k nimž došlo po zfalšování volebních výsledků ve prospěch Mahmúda Ahmedínežáda v roce 2009, nebo těch ještě dřívějších v letech 2001 namířených proti prezidentu Chátamímu či těch, kterých byla země svědkem v letech 1992 a 1994. Dnešní protestující poprvé překročili neviditelnou hranici a jejich kritika není namířena pouze proti umírněné vládě, ale i proti dosud nedotknutelnému kléru. Demonstrující davy mimo jiné skandují „Pryč s diktátorem“ a „Hanba ti, Chameneí… Nech zemi na pokoji“. Ozývají se dokonce i popěvky připomínající někdejší šáhovský režim: „Šáhu Rezo, Bůh ti žehnej!“

A právě ty jsou důvodem, proč se například v arabském tisku objevují názory, podle nichž by mohl být v ohrožení celý íránský režim. Komentátoři připomínají, že přesně takhle vypadal v roce 1977 začátek konce vzpomínaného režimu šáha Rezá Pahlavího. I podle íránské nositelky Nobelovy ceny míru Širín Ebadí jsou aktuální demonstrace „počátkem velkého hnutí“. V nedělním rozhovoru pro italský deník La Republica vyslovila právnička žijící v londýnském exilu naději, že by protesty mohly svým rozsahem přerůst i ty z roku 2009. Naši odborníci jsou ve svých predikcích o umírněnější. „Vzhledem k rozsahu protestů se nedomnívám, že by se nepokoje změnily ve větší organizovanou akci, natož že by mohly vést ke svržení režimu,“ říká Zuzana Kříhová.

Podstatné rozdíly

Současné demonstrace si sice o srovnání s těmi z roku 2009, které vešly ve známost jako Zelená revoluce (nebo také Zelená vlna), vysloveně říkají, ale v tom podstatném se liší. V čele protestů, které následovaly po potvrzení Ahmadínežádova druhého volebního období, stálo hnutí s jasně definovanou politickou vizí a zkušeným vedením, které ovšem velice rychle skončilo za mřížemi a demonstrace byly brutálně potlačeny.

Podle Ahmada Sadriho, profesora sociologie z Lake Forest College nepřestali Íránci vlastně nikdy toužit po demokracii. Reformní hnutí ale nemůže mít šanci skutečně uspět, neboť íránská ústava přiznává tři čtvrtiny moci „Nejvyššímu vůdci“, nevolenému, doživotně dosazenému „náboženskými znalci“. Ájatolláh je nositelem obrovské moci, velí mimo jiné i vojenským složkám, stojí v čele zahraniční politiky, má právo veta nad rozhodnutími jak prezidenta, tak parlamentu, a jeho prodlouženou rukou je moderní reinkarnace pretoriánských gard – ty Íránské revoluční. Jejich vojenskou, polovojenskou, zpravodajskou, soudní a mimosoudní moc může nejvyšší vůdce kdykoliv využít, aby prosadil svou vůli.

Demokraticky zvolený prezident ani parlament (natožpak média nebo dokonce obyčejný lidé) nemají na ájatolláha sebemenší páku. Výsledkem je tak podle Ahmada Sadriho neprůhledný systém slepý vůči vlastní chybám, odolný vůči růstu a neschopný přizpůsobovat se vývoji doma i v zahraničí.

Škodící Trump

Samotný ájatolláh už o vinících současných násilných demonstrací jasno. Nikoho nemohlo překvapit, když ukázal prstem na zahraniční nepřátele Íránu, kteří se podle jeho názoru snaží vnést rozkol do naprosto bezproblémově fungující země – na koalici Spojených států, Izraele a Saúdské Arábie.

Donald Trump nebo-li „americký Ahmadínežád“, jak se mu v Íránu přezdívá, se už na svém twitterovém účtu stihl postavit za protestující, když napsal, že „Írán selhává ve všech směrech a to navzdory příšerné dohodě, kterou s ním uzavřela Obamova administrativa. Úžasný íránský lid je utlačovaný už řadu let. Lační po potravinách a po svobodě. Zároveň s lidskými právy je pleněno i bohatství země. ČAS NA ZMĚNU!“

Jeho odtažitý vztah k Íránu není nic nového, stačí vzpomenout třeba jeho snahu zakázat vydávání víz íránským občanům. Zuzana Kříhová na adresu amerického prezidenta dodává: „Trump svým trvalým podkopáváním jaderné dohody z roku 2015 Rouhánímu hodně uškodil. Sankce sice byly staženy, ale západní firmy se bojí masivněji podnikat v Íránu, aby si to u Spojených států nerozházely.“

Prezident Rouhání po svém zvolení v roce 2013 zaznamenal poměrně zásadní úspěchy, když se mu podařilo zkrotit hyperinflaci a dostat pod kontrolu narůstající nezaměstnanost, navíc dokázal uzavřít dohodu se symbolickým úhlavním nepřítelem. Jenže k tomu, aby dnes lidé na ulici litovali, že Rouháního volili, musí mít přece jen nějaký důvod. Umírněný klerik, který sliboval mezinárodní normalizaci a ekonomickou prosperitu, ustoupil tlaku pravicového křídla už při jmenování relativně konzervativního kabinetu. Tím zklamal velkou část svých voličů, kteří se stali svědky stejného kroku už během druhého volebním období Rouháního předchůdce Chátamího, jenž zastával prezidentský úřad v letech 1997–2005. Trumpova administrativa navíc začíná oficiálně zvažovat vypovězení jaderné dohody, čímž by zašly na úbytě i všechny sliby s ní spojené – včetně perspektivy rychlého zotavení íránské ekonomiky.

Rouhánímu na popularitě nepřidala ani série obřích korupčních skandálů a ani to, že zvýšení daně na pohonné hmoty ospravedlnil tím, že jednoduše musel někde vzít prostředky na pokrytí nadiktovaného masivního rozpočtu plejády náboženských nadací. Místo, aby se před běžnými lidmi obhájil, svezl se jako alibista a slaboch s konzervativními kleriky na vlně všeobecného rozhořčení.

A pak už stačila jen ta vejce a bylo zle. „Problémy jsou to íránské, protesty jsou to íránské a řešení bude také íránské,“ komentoval situaci Reza Marashi, vedoucí výzkumu Národní íránsko-americké rady. To je nepochybně pravda. V Íránu určitě nikdo zasahovat nebude, a dokud se problém nepřelije do okolí, budou všichni jen nečinně přihlížet a kibicovat. A někteří možná i trochu poťouchle tleskat.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek