Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

ANALÝZA Kimova partie: 4 důvody, proč poráží Trumpa – a hrozba, která mu může zlomit vaz

ANALÝZA Kimova partie: 4 důvody, proč poráží Trumpa – a hrozba, která mu může zlomit vaz

Přes všechny sankce a hrozby největší vojenské mocnosti dějin vychází severokorejský režim zatím ze souboje se zbytkem světa jako suverénní vítěz. Přítrž jeho zpupnosti může učinit Čína – i když jinak, než se obvykle tvrdí. 

Je to souboj tak nerovný, že by se snad ani neměl odehrát. Ostatně, FC Blšany taky nevyzývají k utkání fotbalovou Barcelonu.

Jen jedno číslo pro srovnání: Spojené státy vydaly na vývoj bojového letounu F-35 přes 400 miliard dolarů. Celoroční produkci severokorejské ekonomiky by si za to mohly koupit dvacetkrát, a ještě by zbylo na několik Pandurů.

Přesto je to v posledních měsících právě Severní Korea, kdo v diplomatickém duelu s Washingtonem tahá za delší konec provazu. V tomto roce odpálila 23 raket, z nichž jedna přeletěla Japonsko, další by mohla doletět nad kterékoliv severoamerické město a navrch odpálila to, co sama označuje za vodíkovou pumu. A americká reakce?

„Sedněme si ke stolu, ať už kulatému, nebo čtverhrannému, to je jedno, a bavme se klidně o počasí.“ Čerstvá slova amerického ministra zahraničí Rexa Tillersona, která nelze přeložit jinak než jako projev zoufalství, ba přímo žebrání o diplomatické rozhovory. Zjevná narážka na americkou porážku ve Vietnamu těmto slovům dodává korunu trapnosti (rozhovory u „čtverhranného stolu“ požadovali po USA vietnamští komunisté v závěru vietnamské války, za účasti Washingtonu, Severního a Jižního Vietnamu a Vietcongu). Vedle Trumpových vyhrůžek vymazáním z mapy symbolizuje Tillersonův přístup méně viditelnou, ale možná podstatnější tvář americké diplomacie vůči Severní Koreji.  

Jak je možné, že vládce země, ještě před pár lety zmítané hladomorem středověkých rozměrů, vodí USA za nos? Tady jsou některé podstatné důvody.

Největší teroristický útok dějin

„Zapomeňte na vojenské řešení severokorejského problému. Aspoň do té doby, než mi ukážete, jak přitom nepřijde o život deset milionů obyvatel Soulu“.

To není výrok zarytého pacifisty. Naopak. Stojí za ním Stephen Bannon, bývalý Trumpův vlivný poradce, který sám o sobě tvrdí, že miluje válku a jen špatně skrývá, jak se těší na údajný budoucí konflikt Ameriky s Čínou.

Bannon tato slova pronesl poté, co dostal z Bílého domu padáka, s cílem ilustrovat prázdnotu prezidentových hrozeb Severní Koreji. A měl pravdu.

To, že Soul leží na dostřel od severokorejských palebných pozic, je dobře známý fakt. Stejně tak i to, že na megapoli se zhruba 24 miliony obyvatel míří zřejmě víc než deset tisíc hlavní a že severokorejský režim je připraven reagovat na vojenský zásah zvenčí masivním útokem na jihokorejské civilisty. Počet případných obětí je těžké odhadnout. Často udávaných 100 tisíc mrtvých během prvního dne války zřejmě odpovídá spíš údajům severokorejské propagandy. Přesto by tyto okamžiky Jižní Koreu velmi bolely.

A pak jsou tu méně známé důvody, proč chirurgický úder proti Severní Koreji nepřichází v úvahu a místo něj bychom byly svědkem zdlouhavé, zřejmě několikaměsíční krvavé kalvárie.

I.

Terén možného bojiště

„Letěl jsem nad hranicí ve vrtulníku a řekl jsem si: sakra, tohle bude noční můra“. Tak situaci komentuje penzionovaný americký generál, který měl dříve na starosti perimetr americké obrany v Koreji. Možnou bitevní zónu vroubí příkré, žilové svahy. Severokorejské dělostřelectvo mělo několik desítek let na to, aby se v nich ukrylo v síti hlubokých jeskyní. Americké letectvo by jej nakonec zlikvidovalo. Rozhodně ale ne hned a ne dřív, než by stačilo způsobit děsivé škody.

II.

Chemické a biologické zbraně

Kimův režim jich má v arzenálech tisíce tun. O jeho ochotě je nasadit nemůže být pochyb. I kdyby americké letectvo zničilo celé severokorejské letectvo a všechny rakety, nad jihokorejská města by jedy mohly donést drony. I těch si severokorejská armáda vytvořila rozsáhlou zásobu.

III.

Severní Korea také vybudovala tisíce tunelů a umělých jeskyní, a to nejen na ochranu před americkým bombardováním. Už několikrát Jihokorejci objevili tunely pod svými obrannými postaveními, které měly sloužit jako cesta severokorejských vojáků k rychlé ofenzivě. Největší z dosud objevných staveb tohoto druhu měla půldruhého kilometrů a za hodinu jí mohlo proniknout na 30 tisíc vojáků. Ne náhodou se vojáci americké 1. jízdní divize v těchto dnech narychlo cvičí právě v boji pod zemí.

IV.

Vedle milionů špatně živených rezervistů, se kterými Pchjongjang počítá jako s „potravou pro děla“, disponuje i řadou dobře vycvičených a režimu fanaticky oddaných speciálních jednotek. Ty mají být za nepřátelskou linií vysazeny například pomocí miniponorek. Jejich úkol by zřejmě spočíval i v teroristických útocích.

Ve zkratce řečeno: Kim sice vládne jedné z nejchudších zemí na světě. O jeho možnosti vyvolat odplatou za vojenskou intervenci de facto největší teroristický útok v dějinách by ale nemělo být pochyb.

Slabý a slabší

Donald Trump málokdy propásne příležitost znectít údajnou slabost svých prezidentských předchůdců. V případě Severní Koreje mluví o sledu impotentních rezolucích, které k ničemu nevedly.

Má z velké části pravdu. Teď už je ale také jasné i to, že Severní Koreu nezastrašily ani jeho silácké výkřiky.

Trumpovy tweetové salvy znovu a znovu porušují jedno z pravidel diplomacie, jak ho definuje třeba Henry Kissinger: nepoužívejte hrozby, které nemůžete, anebo nechcete realizovat. Každým dalším raketovým testem Kim Čong-un nejenže demonstruje svůj arzenál, ale dělá také z amerického prezidenta papírového tygra, jehož věty není nutné brát vážně.

Toto zdání zdatně umocňuje Trumpův sekundant, ministr zahraničí Rex Tillerson. Místo koordinovaného postupu si tento pár znovu a znovu protiřečí. To, že Tillerson žebrá o přímé rozhovory s Pchjongjangem, zatímco prezident říká, že není čas na diplomacii, je jen nejčerstvější z mnoha podobných případů, které Kimovi a jeho generálům jasně naznačují, že proti sobě mají nezkušené amatéry.

Tillerson si sice vysloužil skvělé renomé ve sféře nejvyššího byznysu, po svém přestupu do diplomatické arény ale působí, navzdory monumentálnímu fyzickému zjevu, jako nevýrazná mátoha. Jeho dosavadním největším počinem je exodus zkušeného personálu z amerického ministerstva zahraničí.

A opět třešinka na dortu: přestože korejský poloostrov balancuje na pokraji války, teprve v těchto dnech se finalizuje výběr amerického velvyslance v Soulu.

Rozkvět v říši hladu

Přes opakované hrozby vojenským řešení používá Trumpova administrativa proti Kimovi především strategii známou z let minulých prezidentů – ekonomické sankce. Už teď je ale zřejmé, že nezabraly. I proto, že severokorejská ekonomika zažila v minulých letech paradoxně bezprecedentní rozkvět.

Přezdívá se mu „Hotel zkázy“. Futuristická pyramida o sto pěti patrech jménem Rjugjong měla být nejvyšším hotelem světa a chloubou severokorejského režimu. Místo toho se na dlouhou dobu stala nejvyšší opuštěnou budovou planety a symbolem ekonomického kolapsu, kterým země prošla v 90. letech. Se stavbou hotelu v centru Pchjongjangu se začalo už v roce 1987, na dokončení megalomanské budovy ale nebyly prostředky, tím méně v době, kdy statisíce obyvatel země umíraly hlady.

Před několika měsíci se ale na staveništi opět objevili dělníci. Jeho znovuzrození odráží proces, který hýbe Severní Koreu, a který narušuje stereotypní představu západního světa o zemi nekonečného strádání.

V Severní Koreji se otevírají obchodní centra. Ve státní televizi se najednou objevují vedle raket třeba také aquaparky. Severokorejci, objevují taje a radosti dosud neznámého životního stylu – konzumu.

Ano, Severní Korea je stále jednou z nejchudších zemí světa. I v hlavním městě fungují dodávky elektřiny zpravidla jen několik hodin denně. Množí se informace o katastrofálním suchu, podle OSN zemí obchází strašidlo hladu a dvě třetiny obyvatel jsou závislé na potravinové pomoci.

Jenže severokorejská ekonomika má ještě jednu tvář. HDP země loni vzrostlo téměř o 4 procenta. V hlavním městě se čile staví, rozšířilo se mezinárodní letiště, vznikají nové bytové komplexy. HDP na hlavu odpovídá Rwandě, která platí za vzorného žáka mezi rozvojovými ekonomikami.

Diktatura se v tichosti odvážila vpustit do země náznaky tržního hospodářství. Kdysi prázdné ulice severokorejských měst jsou místy posety stánky. Přibývá obchodníků, objevuje se střední třída, tolerovaný soukromý sektor podle některých odhadů produkuje už okolo poloviny HDP země.

Černý trh ale není jediným zdrojem hospodářského oživení v bývalém pekle. Země těží z obrovského nerostného bohatství a laciné pracovní síly. Cílem pro obojí je především Čína.

Sankce mohou ekonomický růst bleskově srazit na kolena, pokud budou uplatňovány důsledně. I pak ale může Kimův režim hlad vydávat za produkt zahraniční agrese. A Vladimir Putin má pravdu, když říká, že severokorejské obyvatelstvo bude „radši jíst trávu, než aby se vzdalo jaderných zbraní“. Znalci země svorně tvrdí, že severokorejské propagandě se podařilo z vlastnictví nukleárních hlavic udělat věc národní cti, za kterou stojí za to zemřít.

Šílenec, který se hodí

Vladimir Putin ale svými slovy zřejmě sledoval i jiný cíl.

Jak Moskva, tak Peking se v rétorické rovině přidávají po každém severokorejském raketovém testu ke kritikům Kimova režimu. Připojily se také k poslednímu zostření ekonomických sankcí. A také mají moc prostým přerušením dodávek nafty přivést severokorejský režim na pokraj zhroucení.

Nic takového se ale nestalo. Čínští i ruští stratégové si dobře rozmyslí, než pošlou Kimův režim ke dnu.

Žádná z těchto zemí se nemůže počítat mezi spojence paranoické diktatury, který v nich jistě vzbuzuje i značné obavy. Na druhou stranu, problémový vůdce s legračním účesem v tuto chvíli poutá velkou část pozornosti, energie a vojenských sil americké supervelmoci, se kterou Peking i Moskva soupeří o vliv. Víc pozornosti směrem k Severní Koreji znamená méně pozornosti k východní Ukrajině, nebo pacifickým ostrovům, které Čína tiše anektuje.

Pád Kimova režimu a sjednocení Koreje pod taktovkou Soulu a navíc za přítomnosti amerických jednotek, představuje pro Čínu i Rusko noční můru. Stejně jako proud uprchlíků, který by nevyhnutelně provázel válečný konflikt.

I to jsou důvody, proč pouhé 4 měsíce po novém kole mezinárodních sankcí Moskva zřejmě opět zvýšila své dodávky nafty za severokorejskou hranici.

Čína na vahách

Severní Korea potřebuje Čínu, Čína potřebuje Severní Koreu. Z výše uvedených důvodů platila tahle rovnice dlouhá desetiletí a stále představuje hlavní překážku pro kohokoliv, kdo se chce Kim Čong-unovi dostat na kobylku.

Jenže co když už brzy nebude platit?

Indicií, že Čína začíná mít svého problémového souseda dost, je celá řada. Osobní nevraživost mezi posledním z dynastie Kimů a čínským prezidentem Si Ťin-pchingem je zjevná. A na hrozbu v podobě exodu válečných uprchlíků jsou čínské řádu mnohem lépe připravené než před lety. První instancí by v takovém případě byla čínská vojenská policie. Aktuálně číhá u společné hranice s Koreou na 50 tisíc jejich příslušníků. 

Spolu s nimi vyčkává víc než dvojnásobný počet vojáků. A jak upozorňuje prestižní americký magazín Foreign Affairs, stačilo by, aby postoupili o 60 kilometrů, a obsadili by všechna významná severokorejská jaderná zařízení.

Tahle varianta řady postranních vyjádření generálů Čínské lidové armády už zdaleka není mimo hru, zejména v případě, že by došlo k otevřenému konfliktu mezi Severní Koreou a jejími protivníky. I proto, aby postupujícím jihokorejským jednotkám nepadly za kořist severokorejské jaderné kapacity.

Podle všeho se v této oblasti otevírá prostor pro spolupráci, anebo přinejmenším porozumění mezi Washingtonem a Pekingem. K řešení současné fáze severokorejského problému to má ovšem daleko. Aktuální situaci americké diplomacie možná spíš charakterizuje to, že si o funkci emisara řekl bývalý hvězdný basketbalista a Kim Čong-unův bezuzdný obdivovatel Denis Rodman. Už pouhá skutečnost, že tento alkoholik beze špetky soudnosti cítí svou historickou šanci, zrcadlí současnou bezradnost.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek