Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

ANALÝZA: Nešťastný Jemen. Z bezvýznamnosti ke krvavému saúdsko-íránskému účtování

ANALÝZA: Nešťastný Jemen. Z bezvýznamnosti ke krvavému saúdsko-íránskému účtování

Ve starověku patřilo Jemenu zásadní místo na všech relevantnějších mapách. Kontroloval obchod s tak vzácnými a drahými komoditami jako myrha, kadidlo a asijské koření a býval tak úrodný a bohatý, že jej staří Římané překřtili na Arabia Felix – Šťastnou nebo také Úrodnou Arábii. Dnes se zdá, že štěstí zemi, která mimo jiné začala jako první na světě z obchodních důvodů pěstovat kávu, jaksi došlo. Na indexu lidského rozvoje OSN zaujímá Jemen 168. místo ze 188 zemí, jen o příčku nad totálně zpustošeným Afghánistánem (pro srovnání Česko si drží obstojné 28. místo). Zdá se, že se kdysi vzkvétající Jemen přes celkem dlouhé období letargie propadl do víru událostí, které jej nemilosrdně stahují ke dnu.

Katastrofální předání moci

Kořeny probíhajícího konfliktu bychom našli v listopadu roku 2011, kdy (po nepokojích inspirovaných arabským jarem a atentátu) po 22 letech v úřadu moc tehdejší prezident Alí Abdalláh Sálih svému viceprezidentovi. V zemi panovalo přesvědčení, že nový vůdce, Abdarrabu Mansúr Hádí, přinese zemi větší stabilitu, jenže místo toho se situace novému prezidentovi vymykala čím dál víc z rukou. Nedokázal se vypořádat se sílícím separatistickým hnutím na jihu země, s útoky teroristů z organizace al-Ká’ida, s částí armády, která zůstala loajální jeho předchůdci, ani s korupcí, nezaměstnaností a nedostatkem potravin. Nepomohlo ani to, že celé dva roky v úřadu odkládal termín nových voleb.

Abdarrabovy neschopnosti využilo hnutí húthíjů, představitelů minoritní zajdovské ší’y, kteří se v předchozím desetiletí několikrát vzbouřili proti vládě prezidenta Sáliha. Podařilo se jim získat kontrolu nad severní částí země, provincií Sa’da a okolními oblastmi. Stejně jako Afghánci podporovali v určité fázi Tálibán v naději, že přinese dlouho očekávanou změnu k lepšímu, i Jemenci ve svém zklamání z neúspěšného předání moci podporovali húthíje, neboli členy Hnutí stoupenců Božích (harakatu ansári’lláh). Ti mají na své vlajce kromě provolání o Boží velikosti ještě čtyři slogany: Smrt Americe, Smrt Izraeli, Zatracení židů a Vítězství islámu. Na sklonku roku 2014 vstoupili húthíjové do San’á‘, hlavního města země, a už v lednu se jim podařilo město ovládnout a prezidenta se všemi ministry uvrhnout do domácího vězení. Hádímu se o měsíc později podařilo uprchnout do Adenu na jihu země, odkud byl posléze přinucen húthíji a částí armády loajální bývalému prezidentovi Sálihovi opustit zemi úplně.

720p 360p
Co je Islám? Animace vysvětluje spor mezi sunnity a šíity

Tehdy usoudila sousední Saúdská Arábie, spolu s dalšími osmi (převážně sunnitskými) zeměmi, že za vzestupem húthíjů musí stát Írán. Něco takového, nemohli Saúdové, už tak alergičtí na jakýkoliv náznak sílícího íránského vlivu, připustit. Zvlášť ne hned „za humny“. Proto zahájili letecké útoky na pozice húthíjů ve snaze obnovit Hádího vládu. Koalici sunnitských zemí logisticky a zpravodajsky podpořili Britové, Francouzi a Američané.

Kdo není s námi, je proti nám

Proti sobě tedy stanuly armádní jednotky podporující stále ještě nominálně vládnoucího prezidenta Abdarraba Mansúra Hádího a převáženě sunnitské kmeny žijící z jihu země. Ty podporovala (sunnitská) Saúdská Arábie a ostatní členové její koalice. Ti všichni bojovali proti ší’itským húthíjům a té části armády, která zůstala loajální vypuzenému prezidentovi Alímu Abdalláhovi Sálihovi. A ti mají na své straně (ší’itský) Írán.

V březnu letošního roku odsoudili húthíjové prezidenta Hádího, který se v současnosti zdržuje (překvapivě) v Saúdské Arábii, spolu s dalšími šesti vysokými vládními úředníky v nepřítomnosti k trestu smrti za vlastizradu. „Hádího v Jemenu nechceme,“ řekl televizní stanici al-Džazíra Ahmad aš-Šarábí, čtyřicetiletý učitel matematiky ze San’á‘. „Neměl by se nikdy vracet. Má na svědomí celou řadu zločinů a lidé mu dávají za vinu vysoký počet válečných obětí z řad civilního obyvatelstva.“ Statistika jemenského konfliktu je děsivá. Od března 2015 zahynulo v bojích na deset tisíc lidí a sedm milionů Jemenců trpí podvýživou. Miliony jich nemají přístup k vodě a tím pádem ani k potřebné hygieně, natož k nezbytným zdravotním službám.

„Kdyby Hádí dokázal nemožné a ukončil válku, lidé by ho byli ochotní akceptovat,“ domnívá se Azzubajr Abdalláh Hasan, lékař pečují o pacienty s cholerou ve vesnici al-Džíráf nedaleko hlavního města v rozhovoru pro al-Džazíru. „Lidi teď ale mnohem víc než politika zajímá holé živobytí. Přivítají s otevřenou náručí kohokoliv, kdo je dokáže nasytit a postarat se o ně.“

Podle analytika a profesora Univerzity v San’á‘ Muráda al-Azzáního, jde pokles Hádího popularity ruku v ruce s rostoucí mocí Spojených arabských emirátů na jihu země. „Jeho neschopnost vrátit se do vlasti jen podtrhuje jeho ztrátu autority – a to dokonce i na jihu, jenž nominálně spadá pod jeho administrativu. To, jak polarizovaný je v současnosti Jemen, je jen jeho vina. Navíc bychom neměli zapomínat na jeho nulovou legitimitu,“ říká al-Azzáního.

Jemenský export

V Jemenu, jak se zdá, má kořeny i aktuální saúdsko-libanonská krize. Z jemenského území byly totiž v posledních týdnech odpáleny rakety směřující na Rijád, hlavní město Saúdské Arábie. Ty ropnou monarchii z pochopitelných důvodů velmi znepokojily. Raketa, která 4. listopadu dopadla na Rijád, byla navíc podle celé řady zdrojů včetně těch amerických, íránského původu a její odpálení měl na svědomí Hizballáh a íránské Revoluční gardy. Hizballáh se do bojů v Jemenu aktivně zapojuje a vůdce hnutí Hasan Nasralláh ve svých projevech mnohokrát zdůraznil, že válka v Jemenu je jednou z nejdůležitějších, jichž se Hizballáh v současné době účastní. Saúdská Arábie má podle viceprezidenta Middle East Institute Paula Salema vážné obavy z toho, že Írán zřizuje na území Jemenu raketovou síť obdobnou té, kterou v posledních desítkách let Hizballáh s íránskou podporou vybudoval v jižním Libanonu a jež představuje přímou hrozbu Izraeli.

Hizballáhu se týkalo také nedělní vystoupení libanonského premiéra Sa’ada al-Harírího. Ten se poprvé od své rezignace, k níž došlo ve stejný den, kdy byla odpálena ona raketa, objevil v televizi. V rozhovoru pro stanici Future TV, kterou v roce 1993 založil jeho otec Rafíq, prohlásil, že by se rád vrátil do Libanonu, kde by se chtěl pokusit přesvědčit prezidenta Michela Awna, aby se zasadil u Hizballáhu o okamžité ukončení podobných operací.

Al-Harírí přišel s nabídkou, že v případě, že bude Hizballáh dodržovat vládní nařízení, podle něhož se žádná z libanonských politických stran nesmí zapojovat do regionálních konfliktů (přičemž jasně naznačil, že má na mysli právě Jemen), on sám přehlédne nejen angažovanost Hizballáhu v Sýrii, ale i rakety, které má hnutí rozmístěné na území samotného Libanonu.

Pokud by Hizballáh souhlasil s ukončením operací v Jemenu, mohl by se al-Harírí po návratu do Libanonu nejspíš vrátit do premiérského křesla, případně by byl pověřen sestavením nové vlády, která by se vrátila k jisté koexistenci s Hizballáhem. Podle Paula Salema však Írán s tímto krokem nebude souhlasit, protože by to znamenalo, že se dobrovolně vzdá mocné páky na Saúdskou Arábii, kterou je přítomnost Hizballáhu na jemenském území. Írán má se spoluprací s Hizballáhem v Libanonu velice dobrou zkušenost a není důvod, proč ho nevyužít i v Jemenu, odkud může po Izraeli ohrožovat dalšího úhlavního nepřítele – Saúdskou Arábii. Na jižní část Saúdské Arábii dopadla v minulosti už celá řada střel, útok ze 4. listopadu na hlavní saúdské město nicméně posunul úroveň hrozby o výrazný kus dál.

Možné scénáře

Libanon by se z této situace mohl dostat jedině tak, že by Hizballáh odmítl pokračovat ve své účasti na bojích v Jemenu a vyklidil prostor pro samotné Íránce a jejich Revoluční gardy. Pokud se tak nestane (což není zrovna pravděpodobné), Saúdská Arábie nejspíš začne uplatňovat ekonomický tlak na Libanonu – jen v samotné Saúdské Arábii pracuje v současné době přibližně 160 až 170 tisíc Libanonců, kteří svými výdělky živí početné rodiny doma. Další desítky tisíc jich jsou zaměstnané v zemích Perského zálivu. Pokud by Saúdská Arábie zavedla cokoliv podobného blokádě Kataru, libanonská ekonomika by se prudce propadla, došlo by k devalvaci měny a banky by se ocitly v krizové situaci. Zda by takové „vyhladovění“ Libanonu přimělo Hizballáh, aby hodil přes palubu svého tradičního íránského sponzora a stáhl se z Jemenu, je ovšem krajně nejisté.

Saúdové nemohou v tomto případě spoléhat ani na bezvýhradnou podporu Spojených států. Občanská válka v Libanonu je tím posledním, o co by nyní Američané stáli, zřejmě i proto bezprostředně po al-Harírího vystoupení vydali prohlášení, že má jejich plnou podporu, nadále jej titulovali jako premiéra a výslovně podpořili i libanonskou armádu s tím, že ji považují za zásadního partnera v boji proti teroru. Je tedy zřejmé, že americké ministerstvo obrany ani ministerstvo zahraničí nijak zvlášť nesympatizují s aktuálním postojem Saúdské Arábie. Už od katarské krize však víme, že současný Bílý dům může mít zcela odlišné představy. Během víkendu, kdy al-Harírí podal demisi, zveřejnil prezident Donald Trump na svém twitterovém účtu zprávu, v níž vyjádřil podporu saúdskoarabskému domácímu rozvoji a o Libanonu se vůbec nezmínil. A vzhledem k tomu, že šéf americké diplomacie Rex Tillerson není momentálně největším Trumpovým oblíbencem, není úplně jisté, jak by se v případě vyhrocení situace Američané, respektive jejich prezident zachovali.

Na dění na Blízkém východě je vždy třeba pohlížet v kontextu a v současnosti to platí dvojnásob. Pokud všechno nesouvisí se vším, pak Libanon s Jemenem zcela určitě. Mocenské přetlačování Saúdské Arábie a Íránu změnilo krátký jemenský sen o lepších zítřcích v černočernou noční můru. Miliony Jemenců drtí nemoci a sužuje hladomor. A konec války zůstává v nedohlednu. Arabia Infelix.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek