Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

ANALÝZA: Ukrajinou to jen začalo. „Zdvořilí lidé“ z Ruska se při hybridní válce neptají

ANALÝZA: Ukrajinou to jen začalo. „Zdvořilí lidé“ z Ruska se při hybridní válce neptají

Ukrajinou před čtyřmi lety otřásaly masivní protesty proti prourskému prezidentovi a země se následně stala první obětí ruské hybridní války. Nemusí být ale zdaleka poslední – cíle Moskvy jdou mnohem dál. Navíc hrozí, že se od Rusů inspiruje například Čína, která má k mezinárodnímu právu podobně přezíravý přístup.

Válka na Ukrajině brzy načne pátý rok trvání a nic nenasvědčuje tomu, že by měla brzy skončit. Jestli nás, Evropany zpočátku právem pobuřovala, s její vleklostí a stabilně nevelkou intenzitou se dostavila ztráta pozornosti a smíření se s tímto rychle zamrzlým konfliktem. I když se tato slova snadněji píšou, než říkají do očí obyvatelům měst lemujících „linii dotyku“.

Válka na Ukrajině
Trvá od konce února (anexe Krymu), respektive března roku 2014 (začátek ozbrojených nepokojů na Donbase). Počet obětí na ukrajinské straně dosáhl podle údajů OSN 10 300 lidí, z toho je nejméně 2500 civilistů. Válečné operace probíhají především na 400 km dlouhé frontové „linii dotyku“ mezi Mariupolem a Luhanskem, obě separatistické lidové republiky zabírají necelých 5 procent rozlohy Ukrajiny. Ve zbytku země se válka téměř neprojevuje.

Od února 2015 existuje podepsané příměří (tzv. Minsk 2), v terénu se ale příliš neprojevuje. „Po více než třech a půl letech jsme bohužel od řešení tohoto konfliktu dále než kdykoli předtím,“ řekl minulý měsíc novinářům v Kyjevě Alexander Hug, zástupce šéfa pozorovatelské mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), která má mandát dodržování příměří monitorovat. „Vidíme víc násilností a menší vůli naplňovat dohody z Minsku. Konec je v nedohlednu,“ dodal.

Rusko nadále popírá, že má s vojenskými aktivitami na východě Ukrajiny cokoli společného. Málokdo ale věří tomu, že ostře proruské samozvané lidové republiky v Doněcku i Luhansku a jejich „domobrany“ jsou skutečně tím, za co se vydávají. Zejména Washingtonu začíná docházet trpělivost. Americké ministerstvo zahraničí proto na konci prosince vyzvalo Rusy, ať přestanou s dělostřeleckou palbou a raketovými útoky na ukrajinské civilní cíle za „linií dotyku“.

A ani šéf americké diplomacie Rex Tillerson, který v Rusku dlouhé roky dělal byznys jako představitel těžařské společnosti Exxon a v roce 2013 za to převzal z rukou Vladimira Putina dokonce Řád přátelství, se na prosincové schůzce ministrů zahraničí členských zemí OBSE ve Vídni nerozpakoval ukázat na Moskvu prstem. „Měli bychom jasně říct, odkud se toto násilí bere. Rusko vyzbrojuje, vede a cvičí protivládní síly, po jejichž boku samo bojuje,“ dodal Tillerson s tím, že je to právě pokračující válka na Ukrajině, která stojí v cestě zlepšení rusko-amerických vztahů.

Americký diplomat: Východ Ukrajiny má stoprocentně ruské velení

Podobně promluvil už o měsíc dřív zkušený americký diplomat Kurt Volker, kterého Tillerson loni v červenci učinil svým zvláštním zmocněncem pro Ukrajinu. Po jedné z mnoha cest do regionu totiž Volker na washingtonském briefingu zcela zazdil zpravodaje ruské agentury TASS. Ten se ho ptal, proč nemluví víc o povstalcích v separatistických republikách a tváří se, „jako by šlo o konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem, když jde přece o vnitřní konflikt“. – „Nesouhlasím s vaší premisou,“ opáčil Volker. „Nejde o žádný vnitřní, etnický, domácí konflikt. Na východní straně Ukrajiny máte stoprocentně ruské velení, které rozhoduje o všem. Samozřejmě tam najdete lidi, kteří jsou najatí, aby pracovali v civilní administrativě těch tzv. lidových republik v Luhansku a Doněcku, ale celé je to řízeno Rusy, a proto je namístě se obracet právě na Rusko.“

Západ – tedy USA i EU – také doposud pravidelně prodlužoval platnost sankcí, které byly na Rusko po anexi Krymu uvaleny. A to i přesto, že zmiňovaný Rex Tillerson patří k těm, kteří je v minulosti kritizovali stejně jako jeho šéf Donald Trump. Mezi západními politiky totiž přibývá těch, kteří v Rusku vidí skutečnou hrozbu pro stabilitu mezinárodního řádu.

Ukrajinou to totiž před čtyřmi lety jen začalo, záběr ruské hybridní války je mnohem širší a směřuje k podrytí Západu jako celku, tvrdí dnes nejeden odborník včetně amerického generála ve výslužbě Jacka Keana, který je předsedou správní rady Institutu pro studium války ve Washingtonu. „Rusko je zjevně nebezpečné, velmi schopné a má významné geopolitické ambice, které se dostávají do kolize s mezinárodním řádem, který jsme tu měli déle než 70 let. Sledujeme frontovou linii úplně nového typu války,“ cituje Keana americký týdeník Newsweek.

„Zdvořilí lidé“ aneb dezinformace jako zbraň

Jestliže dříve propaganda hrála ve válečném úsilí jen sekundární roli, dnes se dostává do popředí a stále častěji se mluví o (dez)informační válce, či kyber-válčení. Součástí hybridní války ale může být například i odepření klíčové informace v podobě absence výložek na uniformách invazních jednotek. Tak tomu bylo i u pověstných „zelených mužíčků“, jak média pojmenovala neoznačené ruské vojáky, kteří na přelomu února a března 2014 obsadili Krym. Rusko se zprvu tvářilo, že jde o místní domobranu, až po delší době Putin přiznal, že šlo o ruské speciální jednotky.

Dnes stojí v centru krymského Simferopolu na jejich počest bronzové sousoší, kterému se oficiálně přezdívá „památník zdvořilých lidí“. Zpodobňuje ruského výsadkáře s kalašnikovem přes rameno, k němuž vděčně vzhlíží děvčátko s kyticí a o nohu se mu otírá kocour. Celé to má symbolizovat ohleduplnost intervenčních jednotek k civilistům, jejichž životy, které mělo bezprostředně ohrožovat „řádění banderovců z Majdanu“, přišly chránit.

Jsme zdvořilí lidé, píše Sergej Lavrov

Spojení „zdvořilí lidé“, neboli vježlivyje ljudi vztažené na Rusko je jedním z oblíbených obratů šéfdiplomata Sergeje Lavrova. Ten Moskvu reprezentuje ve světě už téměř čtvrt století: nejprve jako velvyslanec při OSN a od roku 2004 jako ministr zahraničí. „Jsme zdvořilí lidé – necpeme se nikam, kam nás nezvou,“ odpovídal například novinářům na otázku, zda Rusko plánuje zahájit údery proti tzv. Islámskému státu v Iráku (poté, co se začalo vojensky angažovat v Sýrii). Nepřekvapí proto, že se na sklonku loňského roku objevil v ruských knihkupectvích svazek jeho projevů právě pod tímto názvem.

A co si zdvořilosti Rusů myslí například jejich sousedé v Pobaltí? O tom asi nejlépe vypovídá skutečnost, že výdaje na obranu se zde od roku 2014, kdy se „zelení mužíčci“ objevili na scéně, více než zdvojnásobily. A jak řekl serveru Daily Signal vojenský analytik Craig Caffrey z IHS Jane’s, celý východoevropský region by měl i letos růst celosvětově nejvyšším tempem… tedy, pokud jde o náklady na zbrojení. Většina výdajů má směřovat na modernizaci armád a jejich připravenost.

Lví podíl na tom má samozřejmě samotná Ukrajina, která už loni vydávala na obranu 6 % HDP. Tedy trojnásobek toho, co se – zpravidla marně (viz ČR, ale i naprostá většina dalších) – očekává od členských zemí NATO.

Je ruská asertivita inspirací pro Čínu?

Je tu ale ještě jeden možný efekt ruské hybridní války na Ukrajině. Mohl by vyvolat choutky na podobná dobrodružství u další východní mocnosti – Číny.

V Evropě si jí všímáme především kvůli jejímu investičnímu, případně průmyslově špionážnímu apetitu, například země jihovýchodní Asie z ní ale mají těžkou hlavu kvůli něčemu úplně jinému. Stále asertivněji se prosazuje v oblasti Jihočínského moře, kde obsazuje ostrůvky, na které si činí nárok i jiné země. Obsazená území pak uměle rozšiřuje a buduje na nich rozličnou infrastrukturu včetně té vojensky využitelné.

Jednou z takto dotčených zemí jsou i Filipíny, které se kvůli tomu před časem obrátily na Stálý rozhodčí soud v Haagu a se svou stížností na postup Číny uspěly. Jenže mezitím se v Manile vystřídali prezidenti a ten současný – Rodrigo Duterte – zvolil místo hájení teritoriální suverenity vstřícnost k Pekingu. Ve zjevné naději, že to jeho zemi pomůže. Že Číňané podle dostupných informací loni umístili radar na ostrov ležící podle úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS) ve filipínské exkluzivní ekonomické zóně, se mu sice taky nelíbí, ale nechce prý dráždit hada bosou nohou, protože v případném válečném konfliktu by Filipíny neměly šanci.

Donald Trump na Filipínách

Proč Duterte za této situace raději nekultivuje tradiční vztahy s USA, s nimiž má Manila uzavřenou smlouvu o vzájemné obraně, je stěží pochopitelné. Pravděpodobně za to může jeho antiamerikanismus. Ten mu sice nezabránil pohostit loni v listopadu v Manile Donalda Trumpa (k němuž bývá mimochodem často přirovnáván), sám se prý ale do USA rozhodně nechystá. Zato už během svého prvního roku ve funkci stihl dvě návštěvy Pekingu a jednu cestu do Moskvy, kde se setkal s Vladimirem Putinem. Toho navíc předtím označil za svůj idol.

Duterte se také nechal slyšet, že se Filipíny s Ruskem a Čínou mohou postavit celému světu. To ostatně dokázaly, když se v prosinci na Valném shromáždění OSN hlasovalo o rezoluci, která odsuzovala Rusko za nedodržování lidských práv na okupovaném Krymu. Manila hlasovala s Moskvou i Pekingem proti, rezoluce byla i přesto schválena. Na koho se Filipínci obrátí, až se jednou na některém z jejich ostrovů začnou „zdvořile“ vyloďovat zelení mužíčci v uniformách s odpáranými výložkami Čínské lidové armády, je ovšem ve hvězdách.

Exkluzivní videa INFO.CZ z Ukrajiny najdete ZDE

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek