Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Atmosféra strachu ruku v ruce s deziluzí. Vykročí Egypt šest let po arabském jaru „správnou cestou“?

Atmosféra strachu ruku v ruce s deziluzí. Vykročí Egypt šest let po arabském jaru „správnou cestou“?

Je to šest let, kdy se začal bortit režim jednoho z nejdéle sloužících diktátorů na světě. Šest let od chvíle, kdy se z káhirského náměstí Tahrír stal pojem a synonymum pro arabskou naději na demokracii. Šest let od tzv. arabského jara vypadá a funguje Egypt více méně stejně jako za Mubáraka. Kam země pod vládou pevné ruky míří?

Nejlidnatější arabské zemi stále vládne armáda, i když místo Mubáraka nyní stojí v čele státu generál, pardon, prezident Abdul Fattáh Sísí. Demokratické hnutí je roztříštěné a rozhádané, o svobodné politické soutěži si můžou všichni nechat maximálně zdát a represe dosahuje úrovně ze „zlatých“ Mubárakových časů.

Přitom je na tom Egypt stále ještě celkem dobře. Na rozdíl od jiných států, kde se začátkem roku 2011 mohutně demonstrovalo za svobodu a demokracii, se totiž neponořil do občanské války.

Tunisko, kde se lavina povstání, jež se posléze rozšířila do dalších arabských zemí, utrhla poprvé, má za sebou demokratické parlamentní a prezidentské volby. Nutno zdůraznit, že ze všech zemí dotčených arabským jarem, je jediné. Přesto má situace do idyly daleko a země je stále vystavena hrozbě militantního extremismu. Mimo jiné proto, že na jedné straně sousedí s věčně nestabilním Alžírskem a na druhé s Libyí, která po svržení Muammara Kaddáfího zabředla do vleklé občanské války.

Snad ještě hůř je na tom Jemen, kde si kromě samotných Jemenců – byť to oficiálně nikdo nepřizná – v zástupném konfliktu vyřizují účty Saúdští Arabové s Íránci. Když ne jinak, tak přinejmenším financováním a dodávkami zbraní oběma stranám konfliktu. Sýrie je zcela samostatný případ. Jakékoli rozumné řešení je tam skoro nedosažitelné.

A zapomenout bychom neměli ani na Bahrajn, kde vládnoucí sunnitská monarchie nemilosrdně rozprášila protesty většinových šíitů.

Děláme to dobře

Ale zpátky k Egyptu. Kam se poděli ti, kteří si vynutili změnu režimu a zabránili vzniku dědičné Mubárakovské dynastie? Měla vůbec demokracie v Egyptě šanci? A stojí o ni dnes ještě někdo, nebo jsou všichni vlastně rádi, že je země v podstatě řízená vojenskou juntou alespoň stabilní?

Prezident Sísí má jasno. V televizním projevu u příležitosti šestého výročí „objektivně zhodnotil“ vývoj v zemi za poslední roky a dospěl k nepřekvapivému závěru, že se pod jeho vedením země vydala „správnou cestou“. Příliš to nerozváděl, ale zjevně měl na mysli, že svržením legitimně zvoleného prezidenta Muhammada Mursího a následným tvrdým zásahem proti celému Muslimskému bratrstvu zabránil občanské válce. V jiných ohledech si ale o moc lépe nevede.

Egyptské hospodářství skomírá a v atmosféře strachu se stále nedaří ani jeho klíčové části – turistickému ruchu. I proto si musel Sísí loni půjčit 12 miliard dolarů od Mezinárodního měnového fondu. Ten však nepůjčuje jen tak, takže egyptská vláda bude muset dodržovat jasně daný plán na zlepšení stavu státních financí, jehož součástí je neodmyslitelně eliminace korupce a konec rozdělování funkcí mezi příbuzné. A to bude pro vládnoucí vojáky celkem oříšek, jelikož dlouhodobě kontrolují klíčové podniky v zemi.

Ovšem ekonomické oživení si Sísí představuje trochu podobně jako novopečený americký prezident Donald Trump – investovat se bude hlavně do infrastruktury. Což mimo jiné znamená, že žně bude mít armáda, která stále častěji supluje stavební firmy, případně že na tom vydělají velké stavební společnosti z Emirátů, odkud do Egypta v posledních letech přitékají nemalé finanční injekce.

Těžká volba

Prezident Sísí apeloval na mladé lidi, kteří před šesti lety 18 dní okupovali náměstí Tahrír, aby se zapojili do rozvoje země. Soudě podle nedávných zpráv, však už mnozí z nich buď odešli ze země, nebo na jakoukoli aktivitu rezignovali. „Nesejde na tom, co se rozhodneš udělat, nebo jaké přineseš oběti. Nakonec si můžeš vybrat jenom mezi armádou a Muslimským bratrstvem,“ cituje The Media Online čtyřiadvacetiletého inženýra Umara Chidra. Mimochodem, Chidr je jako mnoho jeho vrstevníků nezaměstnaný, což nesmírně zvyšuje pnutí ve společnosti.

Rozčarování celkem věrně vystihuje jiný mladý Egypťan, 29letý Walíd Abú Hadíd, který prodává peněženky a opasky kousek od slavné káhirské univerzity al-Azhar. „Před šesti lety jsem očekával, že budu žít ve svobodě a že se sociální rovnost skutečně stane součástí vládní politiky,“ říká Abú Hadíd. „Mubárak je pryč, ale nic se nezměnilo.“

Tomuto dojmu nahrává i uspořádání na egyptské politické scéně. Na konci roku 2015 sice proběhly relativně férové parlamentní volby, ovšem téměř všechny islamistické strany – včetně zakázaného Muslimského bratrstva – je bojkotovaly. Kandidovala pouze salafistická an-Núr, která ovšem nemá s de facto vojenskou vládou země problém. Podle toho pak vypadá složení 596členého zákonodárného sboru, v němž zasedají výlučně partaje, které podporují Sísího politiku. Nemluvě o tom, že cíleným nastavením volebního systému, kdy pouze pětina poslanců je volena ze stranických kandidátek a zbytek je „nezávislý“, nahrává výrazné roztříštěnosti parlamentu.

Jednotlivé strany, které se hlásí k odkazu Tahríru, spolu téměř nepřetržitě bojují a balancují na hraně zániku. Nejsilnější pozici si ve volbách vydobyli liberální Svobodní Egypťané, ale když se pokusili v parlamentu profilovat jako silná opozice, narazili. Několik jejich poslanců se jednoduše vzbouřilo a odmítlo přijmout roli opozičníků.

Deník al-Arab v této souvislosti citoval Mustafu Alwího, profesora politologie z káhirské univerzity. Podle něj jsou to všechno důsledky nezkušenosti egyptských politických stran s reálným politickým prostředím. A také efekt personální vyprázdněnosti jednotlivých partají – za celou dobu od revoluce se podle něj na politické scéně neobjevila jediná významnější osobnost, která by se mohla stát hlasem změny.

Šest let po revolučních událostech tedy neměli Egypťané mnoho důvodů k jásání. Slavit mohli snad jen ti, kteří si 25. ledna připomínali už dávno před Tahrírem. Na stejný den jako výročí Arabského jara totiž v Egyptě připadá den policie. Při zběžném pohledu do ulic Káhiry bylo celkem jasné, kdo má navrch.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek