Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Bohatí šejkové dostali přes prsty. Saúdská Arábie blokádou Kataru demonstruje, kdo je pánem

Bohatí šejkové dostali přes prsty. Saúdská Arábie blokádou Kataru demonstruje, kdo je pánem

Katar – zemi, jež se ještě předloni pyšnila nejvyšším HDP na obyvatele na světě – náhle zachvátil mocný diplomatický vír. Saúdská Arábie, Bahrajn, Egypt, Libye, Jemen, Maledivy, Spojené Arabské emiráty a Jordánsko – ti všichni zemi obvinili z podpory terorismu a snahy o destabilizaci regionu. Katar se, jak jinak, brání – všechna obvinění jsou podle něj vymyšlená a naprosto nesmyslná. Kam až sahají kořeny téhle zdánlivě nepochopitelné krize, která může srazit na kolena stát, jenž donedávna předváděl menší či větší zázraky (jinak asi nelze popsat například zisk pořadatelství fotbalového mistrovství světa v roce 2022, pokud nechcete operovat s termíny jako korupce)?

Dvacátého pátého června to budou čtyři roky, co šejk Tamím ibn Hamad Ál as-Sání vystřídal v čele katarského emirátu svého otce, Hamada ibn Chalífu Ál as-Sání. Na rozdíl od něj se k moci nemusel dostat státním převratem (Hamad jej provedl v roce 1995 během návštěvy svého otce v Ženevě). Někdejší emír totiž abdikoval ve prospěch svého syna. Spolu s ním odešel z politického života i nejvlivnější muž v zemi, premiér Hamad ibn Džásim Ál as-Sání.

Po nástupu nového emíra k moci nedošlo k žádným zásadním změnám v zahraniční politice země a mladý šejk (v době, kdy se ujímal vlády, mu bylo teprve třicet tři let) se dál držel linie nastavené „dvěma Hamady“. Obzvláště premiér ibn Džásim po sobě zanechal politické dědictví, s nímž se, jak se zdá, Katar nedokázal vypořádat.

Hamad ibn Džásim dnes žije v Londýně a je to muž, o němž bývalý katarský emír prohlásil, že „ačkoliv já zemi řídím, jemu patří“. Sedmapadesátiletý bývalý šéf vlády, který patří mezi nejbohatší lidi na světě, totiž hraje ve stávající situaci důležitou roli – nebo alespoň jeho někdejší činy. Za svého působení ve vládě se postaral o to, aby se z Kataru stal prostředník v mezistátních vyjednáváních. To ovšem nestačilo. A tak se stalo, že země, která do té doby plně spoléhala při zajišťování vlastní bezpečnosti na Spojené státy, začala nečekaně rozšiřovat vliv do větších, nicméně mnohem nestabilnějších arabských států – například nepokoji zmítané Libye a Sýrie nebo do Egypta po arabském jaru.

Už zkraje roku 2014, tedy v prvním roce vlády, musel Tamím ibn Hamad řešit první velvyslaneckou krizi. Tu vyvolala údajná katarská podpora syrské odnože Muslimského bratrstva. Bahrajn, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty tehdy stejně jako tento týden odvolaly své velvyslance z Dauhá. Jako důvod uvedly, že Katar nerespektuje rozhodnutí Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu a Rijádské deklarace. V té se vládci Kataru, Kuvajtu a Saúdské Arábie na podzim 2013 zavázali k zachovávání principu nevměšování se do vnitřních i vnějších záležitostí jakékoliv členské země Rady.

„V době, kdy jsme aktivně vstoupili do dění v Sýrii (tedy v roce 2012, pozn. redakce), jsme dostali od Saúdské Arábie zelenou s tím, že Saúdové v tu dobu nestáli o to být v první linii. Poté došlo ke změně politického postoje, nicméně Saúdská Arábie nás neinformovala, že bychom jim měli uvolnit místo u kormidla. Nakonec jsme spolu začali soupeřit a to nikomu neprospělo,“ nechal se slyšet v rozhovoru pro Financial Times Hamad ibn Džásim. Vyvstává otázka, zda Katar zkrátka nepodlehl v politickém boji mocnějšímu sousedovi.

Faktem je, že katarská zahraniční politika je plná protikladů a podivuhodných rozporů; jako kdyby se v ní trochu pral pragmatismus s emocemi: Na jedné straně Katar podporuje syrskou al-Káidu v boji proti despotickému prezidentovi Bašáru Asadovi a na straně druhé se nedávno ukázaly v novém světle vazby současného emíra Tamíma ibn Hamada na libanonský šíitský Hizballáh, jenž naopak stojí za Asadem. Nejinak je tomu ve vztahu k Izraeli, jehož zájmy na Blízkém východě Katar z obavy před nevolí Washingtonu veřejně podpořil. To ovšem Dauhá nebránilo pomáhat palestinskému Hamásu, který ovládá pásmo Gazy a pravidelně střílí na Izrael rakety.

Před třemi lety trvalo devět měsíců, než se odvolaní velvyslanci zase do Dauhá vrátili, k výrazným změnám v zahraniční politice země však nedošlo. Podle deníku al-Arab jde Katar proti politickému proudu ostatních zemí Zálivu, navíc svým přístupem k Íránu a podporou radikálních islamistů představuje bezpečnostní hrozbu. Vše při starém, chtělo by se říct.

Na začátku tohoto týdne se tedy odvolávali diplomaté znovu. Tentokrát je Katar kromě podpory Muslimského bratrstva viněn také z podpory jemenské al-Káidy. Tím údajně přispěl k tomu, že se organizace mohla stáhnout do pozadí a verbovat nové členy, jimž mohla díky katarským financím zajistit lepší životní standard. Do válkou zmítané země se v důsledku toho rázem začaly hrnout davy džihádistů.

Podstata problému se však bude pravděpodobně nacházet trochu jinde. Mocenský spor Kataru a Saúdské Arábie, jenž se projevil už v Sýrii, se naplno rozhořel právě v Jemenu, kde Katar odmítl na rozdíl od zbývajících členů Arabské aliance podpořit Alího Muhsina Sáliha al-Ahmara a jeho stranu Al-Isláh. Ta představuje protiváhu k jemenské odnoži Muslimského bratrstva. Katar tak údajně způsobil rozklad aliance zevnitř, navíc ignoroval varování Saúdské Arábie a Emirátů před sílícími jemenskými islamisty.

Podle saúdskoarabské státní tiskové agentury se Rijád „rozhodl přerušit veškeré diplomatické styky kvůli ochraně národní bezpečnosti před terorismem a extremismem“. Podobné prohlášení zní ze země, jež dala světu al-Káidu a jejíž státní doktrínou je jeden z nejkonzervativnějších výkladů islámu, v lepším případě zábavně, v tom horším jako čiré pokrytectví, které bude mít k realitě asi tak daleko, jako běžná saúdská žena k zajíčkům z Playboye.

K rozvázání kontaktů s Katarem navíc došlo pouhých patnáct dní po návštěvě amerického prezidenta Donalda Trumpa, jenž vyzval země v regionu, aby bojovaly s větším nasazením proti terorismu. (Přičemž Trumpovi netrvalo ani den, než blokádu Kataru označil v jednom ze svých tweetů za svůj zahraničněpolitický úspěch.)

Odpor saúdskoarabských, či saúdskorabskými petrodolary dotovaných arabských médií ke Kataru je tak upřímný a intenzivní, že spíše než důvěru ve sdělované informace nutí čtenáře povytáhnout obočí a ptát po skutečném důvodu toho všeho. Nabízí se minimálně vysvětlení motivace zemí, které se ke kampani proti Kataru připojily. Ty mají totiž společného jmenovatele – je jím snaha o snížení vlivu Muslimského bratrstva v daných regionech. To je v mnoha arabských zemích považováno za teroristickou organizaci a titul „podporovatele teroristů“ je na světě.

Katar se naopak vehementně brání a tvrdí, že všechna obvinění jsou vyfabulovaná a země se stala obětí komplotu. „Dnešní den je dnem smutku pro Radu spolupráce arabských států v Zálivu,“ hlásá jeden z hlavních titulků na hlavním katarském zpravodajském webu ar-Rája. Země je prý připravena dál spolupracovat v boji proti terorismu. Státní média vyjadřují naději, že se vše brzy uklidní a svět lžím neuvěří a pravda se nakonec ukáže. Zatím to celé působí jako plácnutí přes prsty zemi, která se až příliš emancipovala a myslela si, že může mít tolik vlivu, kolik má peněz.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek