Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Čína by mohla během deseti let vojensky porazit USA

720p480p360p240p

Pokud by se Spojené státy chtěly pustit do ozbrojeného konfliktu s Čínou, mají na to posledních několik let. Nejpozději v roce 2025 už by asijská velmoc měla být schopná případný útok USA nejen odrazit, ale také Ameriku porazit. Pohled na to, jak se vyvíjí vojenská síla obou zemí, dokazuje, že globální mocenské postavení USA se otřásá v základech. 

Tchaj-wan, ostrovy v Jihočínském moři, okolí Filipín. To všechno jsou místa, kde se střetávají nároky dvou světových supervelmocí. Na jedné straně stojí Spojené státy, disponující stále ještě nejmohutnější vojenskou silou světa, která ale mnohdy působí rozklíženě a nejistě.

Na straně druhé je překotně rostoucí – a také zbrojící – Čína. Na přelomu minulého a letošního roku z nejvyšších vojenských kruhů jasně zaznělo, že se USA a Čína navzájem považují za potenciálního nepřítele číslo jedna. „Čína v posledních letech významně zefektivnila svou schopnost kontrolovat vlastní teritoriální vody a úspěšně staví vojenskou sílu, která je schopná zabránit jakékoliv cizí síle v získání strategické převahy.“ Tato autoritativní slova nepocházejí z kanceláří čínských píáristů, jakkoliv tak působí. Stojí v nedávné zprávě o strategických poměrech na Dálném východě, kterou vydala hodnověrná organizace RAND Corporation.

Ta od roku 1948 monitoruje globální události a její závěry o nich trvale patří mezi ty nejdůvěryhodnější a nejpřesnější. „Pokud by došlo k válce mezi Čínou a Spojenými státy kdykoliv po roce 2025, USA by v ní nemohly počítat s tím, že nakonec zvítězí,“ tvrdí autoři studie. Pro Spojené státy je tato předpověď nepříjemná, ale logická. V novodobé historii se nikdy nestalo, že by jakákoliv země udržela svou převahu déle než jedno století. Vyprávět by o tom mohla třeba Velká Británie. Ještě na počátku dvacátého století dokázala udržovat svůj hlavní potenciál, námořnictvo, silnější, než byla námořnictva dvou dalších velmocí.

Po první světové válce museli v Londýně se skřípěním zubů přistoupit na paritu právě se Spojenými státy. Po roce 1945 se z Albionu stalo to, čemu velký vojenský teoretik a propagátor námořní moci coby klíčového faktoru ve velmocenské politice Alfred Mahan říkal „mocnost druhého řádu.“ Místo Velké Británie převzaly Sovětský svaz a Spojené státy. Po rozpadu SSSR zůstala Amerika v roli supervelmoci osamocená.

„To, že americké ozbrojené síly neměly potenciálního vyzyvatele ve stejné váhové kategorii, vedlo k tomu, že zakrněly,“ napsal v jednom ze svých pověstně břitkých komentářů bývalý velitel amerického válečného námořnictva admirál Jonathan Greenert. Shodou okolností se právě Greenert, jinak zastánce doktríny, která vidí námořní síly především jako strategické a globální, musel dívat na to, jak Kongres ořezává zbrojní rozpočty.

Místo jaderných ponorek a letadlových lodí se USA od začátku jednadvacátého století soustředí hlavně na to, aby dokázaly vést hybridní konflikty. Vyvíjejí malé a relativně levné zbraňové systémy, které nejspíš dovedou nahnat strach somálským pirátům nebo teroristům. „Politici se zamilovali do představy, že Amerika už navždycky bude vést jenom asymetrické války,“ konstatoval ředitel amerického Centra pro strategická a mezinárodní studia Todd Harrison. „Přitom až na pár výjimek zapomněli, že je třeba udržet vojenská námořnictvo a všechny jeho složky včetně letectva a pěchoty ve stavu, kdy budou moct dál hrát svou primární úlohu, totiž prosazovat americké zájmy na globální úrovni,“ tvrdí Harrison.

Důsledkem podle něj je současný stav: čínský zbrojní program dohání ten americký. Čínské námořnictvo si s rozpočtem a politickými debatami nemusí dělat hlavu. V roce 1949 vzniklo s několika rozbitými kocábkami. Dalších několik desetiletí jen kopírovalo zahraniční vzory. „V osmdesátých letech si čínské špičky uvědomily, že pokud se země chce stát skutečnou velmocí, potřebuje k tomu námořnictvo. Za poslední zhruba čtvrt století se námořnictvo Číny stalo silou, kterou by admirálové v NATO měli přestat podceňovat,“ shrnuje Cristina Garafola z RAND Corporation. 

„Námořnictvo lze označit za oblast, která velmi přesvědčivě demonstruje vzestup Číny. Jestliže ještě na přelomu století se o čínské flotile hovořilo pohrdavě jako o pobřežnictvu, které není schopné relevantního působení na světovém oceánu, soudobá situace už je úplně odlišná,“ konstatoval na svém blogu vojenský analytik Lukáš Visingr. Čína se pouští na světové oceány. Její lodě zasahovaly proti pirátům u Afriky. Válečné námořnictvo evakuovalo čínské občany z Libye a Jemenu. Teď se Číně povedlo uvést do aktivní služby původně sovětskou letadlovou loď Liaoning a chystá stavbu čtyř dalších plavidel této třídy. Spekuluje se o tom, že se Čína pokouší vyjednat zapůjčení základen u Seychelských ostrovů. Podtrženo a sečteno se čínské námořnictvo stalo druhým největším po americkém. Zatímco US Navy musí při svém rozvoji počítat s omezenými rozpočty, velitel čínského námořnictva Wu Šeng-li podobné starosti nemá.

Do značné míry za to vděčí tomu, že dokázal najít společnou řeč s politickým komisařem námořnictva Miao Huem. Ještě na začátku této dekády mezi profesionálními admirály a jejich politickým dozorem panovaly napjaté vztahy a nedůvěra. Teď není důvod nevěřit jejich společnému vyjádření: „Naším cílem je námořnictvo, které bude hrdě ukazovat čínskou vlajku na všech mořích světa.“ Mimochodem: Chuang Šchu-Kuang, velitel námořnictva země, která se čínskou expanzí může cítit asi nejohroženější, totiž Tchaj-wanu, se podle drbů, které přinesl web Business Insider, nechal slyšet, že by se jeho země měla soustředit na spojenectví s Japonskem.

Je možné, že s nástupem Donalda Trumpa Spojené státy obnoví a upevní svoje velmocenské postavení. Zatím to ale vypadá, že jen přihlížejí tomu, jak se jejich globální role drolí. 

Jaká by byla válka mezi USA a Čínou?

Konvenční

Obě velmoci si dobře uvědomují, že můžou harašit atomovými zbraněmi, ale použít je nesmí. Skončilo by to katastrofou globálních rozměrů.

Drahá

Spojené státy mají nad Čínou na první pohled převahu. Omezuje je ale nutnost vojenské přítomnosti na mnoha místech po celém světě. Přisunovat bojové síly na vzdálená asijská bojiště by se proměnilo v logisticky a tím i finančně nesmírně nákladnou záležitost. Čína by současně musela americkou materiálovou převahu dorovnávat zvýšenými investicemi do zbrojní výroby. 

Dlouhá

Obrovská materiálová základna obou relativně nezávislých ekonomik by byla zárukou toho, že by případná válka trvala tak dlouho, dokud by se jedna z nich nezačala přehřívat a vyčerpávat. RAND Corporation odhaduje, že by se válčení protáhlo na celé roky. 

Vzdálená

Alespoň od Česka. Krizová místa, kde se střetávají zájmy obou velmocí, leží v okolí Tchajw-anu, Filipín, ale také na přístupech k Rudému moři. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek