Co se stane, až padne Islámský stát? Narodí se nový...

Co se stane, až padne Islámský stát? Narodí se nový...

Koaliční síly dobývají irácký Mosul a syrskou Rakku. Dvě centra samozvaného Islámského státu na Blízkém východě. Málokdo si umí představit, že extremisté obě města udrží. Nikdo ale také nevěří, že s pádem Mosulu, Rakky a posléze snad celého Islámského státu problém zmizí. Naopak.

S tím ostatně souhlasí i sami islamisté. „Budeme poraženými a vy vítězi, pokud se zmocníte Mosulu, Syrty, Rakky nebo všech měst a my se vrátíme tam, kde jsme byli na počátku? Ne, porážkou by bylo, kdybychom ztratili vůli a touhu bojovat,“ vzkázal letos v květnu nepřátelům Mohamed Adnání, mluvčí a stratég Islámského státu. Libyjskou Syrtu mezitím jeho spolubojovníci ztratili a on zemřel při náletu.

Islámský stát možná nepřežije pod tímto jménem a patrně ztratí vedoucí pozici na džihádistickém trhu, jeho lidé ale nekončí. Už proto, že důvodů k boji mají stále dost.

Podobně se vyjádřil i expert z administrativy odcházejícího amerického prezidenta Baracka Obamy. „Zničení Islámského státu je nezbytným krokem, ale lze jej chápat spíše jako konec začátku než začátek konce,“ řekl listu The Wall Street Journal Daniel Benjamin.

Jinými slovy: Islámský stát možná nepřežije pod tímto jménem a patrně ztratí vedoucí pozici na džihádistickém trhu, jeho lidé ale nekončí. Už proto, že důvodů k boji mají stále dost.

Bojovník Islámského státu v iráckém MosuluBojovník Islámského státu v iráckém Mosuluautor: Reuters

Irák: Starý produkt v novém obalu

Islámský stát platí nejen profesionální vojáky, ale i kvalitní marketéry. Ti úspěšně vzbudili dojem, že jde o zcela nový, neopakovatelný, revoluční projekt, který tu nebyl od časů Mohamedových.

Pravda je, že nynější lídři irácké části Islámského státu mají s bojem a terorem letité zkušenosti. Jádro skupiny se zformovalo na konci minulého století. V roce 2004 se přihlásili k síti Al-Káida a nedlouho poté, mezi roky 2005 a 2008, poprvé zkusili vytvořit vlastní stát. Nikoli překvapivě na těch iráckých územích, které obývají sunnitští Arabové. Jejich souvěrci.

Extremisté některé části irácké provincie Anbár opravdu na čas kontrolovali. I proto, že je místní lidé když ne vítali, tak trpěli, jakkoli s jejich postoji nesouhlasili. Po invazi do Iráku (2003) a následných volbách se moci ujali v zemi většinoví šíité, které Američany sesazený sunnitský diktátor Saddám Husajn upřímně nenáviděl. Vládnoucí šíité teď nelásku sunnitům oplácejí, což sunnity staví před nelehkou volbu mezi domácími a přespolními tyrany – sunnitskými extremisty, respektive šíity z jihu Iráku v uniformách bagdádské armády.

Irácký chlapec s bílou vlajkou při odjezdu z MosuluIrácký chlapec s bílou vlajkou při odjezdu z Mosuluautor: Reuters

Když v roce 2008 al-Káidu porazila koalice Američanů a lokálních kmenů, radikálové – hlavně ti iráckého původu – zmizeli v pustých koutech země, odkud přišli. Což po pádu Mosulu zopakují, pokud se nevydají válčit za kolegy do sousední Sýrie. „Experti očekávají, že po pádu Mosulu se Islámský stát uchýlí ke guerillové válce,“ píše Andrew Tilghman pro americký web Military Times.

Co bude pak? „V tuto chvíli není jasné, zda a jak se Amerika zúčastní následné protiteroristické operace,“ dodává suše Andrew Tilhgman. V Iráku je teď oficiálně přes pět tisíc amerických vojáků, o jejichž budoucnosti rozhodne nová administrativa. Je ale zřejmé, že pokud se uvnitř Iráku nezmění poměry, sunnitští radikálové se vrátí, byť třeba pod jiným jménem. Navíc lze očekávat, že Islámský stát v těch městech, která kontroloval, zanechá spící teroristické buňky. V Mosulu je dokonce vytvořil předem, což mu v roce 2014 pomohlo město tak rychle obsadit.

Sýrie: Západ téměř bez spojenců

Ve srovnání se Sýrií vypadá řešení iráckého problému jako hračka. Jistě z amerického pohledu: USA v Sýrii nemají silného a zároveň důvěryhodného spojence, se kterým by to zvládly samy. Při dobývání města Rakká proto chtějí Američané působit více jako vyjednavači než vojáci. „Spojené státy mohou hrát klíčovou roli v dialogu mezi jednotlivými skupinami. „Nevím o jiné zemi, která by se takové úlohy mohla zhostit,“ říká Andrew Tabler z Washingtonského institutu pro blízkovýchodní politiku.

Jen krátké srovnání s Irákem. Ano, irácká šíitská vláda se přátelí s Íránem, který je globálním vůdcem šíitského světa. Vedle armády vybudovala vlastní milice a s demokracií je obecně na štíru. Spolupracuje ale s USA, a pokud dostane od nové administrativy šanci, kurz nezmění ani po pádu Islámského státu. Co se iráckých Kurdů týče, ti jsou a ještě chvíli zůstanou opravdovými miláčky Západu.

To syrská vláda Bašára Asada je na Rusku závislá, což si dobře uvědomuje. Asad proto Západ častuje výroky opsanými z Kremlu. Syrští islamisté různých barev teď USA pragmaticky neodmítají, respektive je nenapadají. To se ale může změnit. Ti umírnění Syřané, kteří bojují, nejsou dost silní. V zásadě jde o síť místních jednotek postavených k obraně jednotlivých čtvrtí a regionů.

Předpokládaný pád Islámského státu v Sýrii navíc přežije jeho bratranec. Mírnější, přesto stále drsný. Skupina Džhabat Fatah aš-Šám proslula jako Fronta an-Nusrá a vznikla jako odnož al-Káidy. Posilující Islámský stát se ji pokusil pohltit, což vedení an-Nusry odmítlo. Výsledkem byl odchod části zahraničních bojovníků k Islámskému státu a nepřátelství, které obě skupiny demonstrovaly i na bitevním poli.

An-Nusrá se letos v létě přejmenovala a zřekla se vazby na al-Káidu, aby spojením neprovokovala Syřany i svět. Hezký vztah jim ale zůstal. Organizace ovládá oblast Idlíbu, kde buduje podobnou utopii jako Islámský stát. Co do ideologie jsou si skupiny podobné, jiné jsou jejich metody. An-Nusrá přijala současnou taktiku al-Káidy a vytváří koalice s méně radikálními islamisty. Připomíná to meziválečnou komunistickou politiku povolených koalic s levicovými stranami.

Islamisté z bývalé an-Nusry mají i proto podporu sunnitských zemí Zálivu. Pokud se totiž něčeho sunnité bojí, je to pás šíitských nebo s Teheránem spolupracujících zemí od Íránu přes Irák do Sýrie a na jih Libanonu. Takový blok by kontroloval území od Perského zálivu ke Středozemnímu moři. Pro vysvětlenou: Jih Iráku řídí zvolení šíité. Sýrie Bašára Asada se opírá o Teherán stejně jako šíitské hnutí Hizballáh na jihu Libanonu.

Konkurenční boj ve vousaté branži

Nemá je rád. Ignorují jeho rady, vůdcovství, jsou zbytečně krutí. A v neposlední řadě jde o tvrdou konkurenci, neboť všichni islámští radikálové usilují o přízeň podobných sponzorů. „Neuznáváme jejich chalífát,“ prohlásil lídr sítě Al-Káida Ajmán Zavahrí na adresu Islámského státu loni v září. Stejně jako zbytek islámského světa tak zřetelně odmítl legitimitu šéfa Islámského světa jako vůdce všech muslimů.

Očekávaný pád Islámského státu vítá al-Káida s nadšením.

Zavahrí pro Islámský stát používá opovržlivé označení  „skupina Ibrahíma Badrího“ podle civilního jména jeho šéfa. Ten mezitím přijal s odkazem na historického chalífu bojové jméno Abú Bakr a přidal Bagdádí, byť se v hlavním iráckém městě nenarodil, jen vystudoval. Jako nový šéf globální islámské obce si přál být jmenován pouze Ibrahím, což Zavahrího zjevně nezajímá.

Očekávaný pád Islámského státu vítá al-Káida s nadšením. Otázkou je, jak se zachovají jeho franšízy. V době prosperity Islámského státu se k němu přihlásily zavedené firmy, kupříkladu nigerijská organizace Boko Haram. V jejím případě je pikantní, že k Islámskému státu přeběhla... od al-Káidy. A až se jí přestane vyplácet být spojován s Ibrahímovým chalífátem? „Některé z těchto skupin mohou odvrhnout značku Islámského státu se stejnou lehkostí, s jakou ji přijali,“ píše agentura Stratfor.

Islámský stát přestává být atraktivní i pro radikalizované jedince. „Ztráta území pro tuto organizaci představuje zásadní problém. Islámský stát odvozoval svoji legitimitu právě z faktu, že dobyl a kontroluje lány země,“ říká Stéphane Lacroix z pařížské Sciences Po.

Pokud tedy Islámský stát časem zanikne, nebo bude živořit na okraji zájmu, nestane se tak jen pod tlakem nepřátel, ale i po prohře s konkurencí. Branže jako celek ale nezemře. „Máloco nyní připoutá světovou pozornost  spolehlivěji než černá vlajka s arabským nápisem,“ nechal se pro Military Times slyšet David Ucko z washingtonské Národní univerzity obrany.

Cizinci na těžké cestě domů
Přes pět tisíc lidí se z Evropské unie vydalo k radikálům do Sýrie a Iráku. Tedy nikoli jen k Islámskému státu, i když ten jich zřejmě nasál nejvíce. Uvádí to studie Soufan Group z konce loňského roku, podle které bojovníci odcházeli nejčastěji z Francie, Německa, Británie a Belgie. Teď se Evropa bojí jejich návratu. Otázka je, zda má důvod. „V současné atmosféře se zahraniční bojovníci budou vracet z Iráku domů jen obtížně. Cesta bude logisticky náročná také proto, že mnohé z nich hledají tajné služby jejich domovských států,“ píše Scott Stewart ze zpravodajské agentury Stratfor. Případný konec Islámského státu patrně budou provázet teroristické útoky. Ty budou vzkazem sympatizantům a sponzorům – ještě jsme tady, nekončíme! Nelze vyloučit ani apokalyptické činy těch, kterým by se s Islámským státem zhroutil svět. Jinak ale teror na Západě spíše zeslábne, respektive nezesílí. „Po pádu Mosulu přijde Islámský stát o rozhodující část mužů, zdrojů i příjmů z pašování. Jeho schopnost vyslat, řídit a kontrolovat teroristické buňky v Evropě se proto výrazně sníží,“ dodává Scott Stewart.