Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Děti jim odrostly, tak půjčují domov migrantům. Na nic se jich neptáme, říkají důchodci z Alp

Děti jim odrostly, tak půjčují domov migrantům. Na nic se jich neptáme, říkají důchodci z Alp

Říkají jim papa Jacques et maman Sylvie. Pár důchodců, bývalý ředitel prázdninového střediska a učitelka plavání, žijící v alpském letovisku Chantemerle se po odchodu pěti dětí rozhodl nabídnout svůj dům znovu k dispozici. Tentokrát africkým migrantům, kteří přicházejí z Itálie. Jejich jména a příběhy si zapisují do sešitu, zatím popsali třicet stran. 

Co vás přimělo k takovému kroku?

O problematiku jsme se začali zajímat na jaře, kdy jsme viděli film Les migrants ne savent pas nager, který popisuje situaci na lodi Aquarius ve Středomoří. Kontaktovali jsme síť Welcome, která ubytovává žadatele o azyl v rodinách. Děti nám odrostli, máme velký dům a čas, tak jsme si řekli, proč to nevyužít.

Uprchlíci v AlpáchUprchlíci v Alpáchautor: Magdaléna Rejžková, Anežka Rozehnalová

Jaké bylo první setkání?

Poprvé to bylo celkem specifické, protože jsme měli dva dospělé Afričany zrovna v době ramadánu. Museli jsme si zvyknout na jejich rytmus. V létě se pak situace zhoršila, z Itálie začalo přicházet čím dál víc nezletilých bez dokladů, tak jsme měli čím dál víc mladých. Většinou tak čtyři až šest najednou.

Stanovili jste nějaká pravidla domu?

Rozhodně společné jídlo. Když pominu ramadán, byli tu někteří, co vyspávali, pak seděli celý den u telefonu. To by nemělo smysl, tak jsme stanovili pravidlo společného jídla, bez telefonu a televize. Díky tomu jsme se mohli navzájem lépe poznat. 

Kolik vás bylo v domě nejvíc najednou?

Migrantů bylo nejvíc šest najednou, ale v létě se navíc jela v Briançonu jedna etapa Tour de France otevřená i veřejnosti. Několik účastníků tohoto závodu jsme taky ubytovali, takže nás v jednu chvíli bylo v domě osmnáct. Musím říct, že to byl celkem zajímavý mix, ale fungovalo to.

Mluvil jste o síti Welcome, migranti se k vám tedy dostávají skrz ni?

Je to různé, přes tuto síť můžete dostat někoho maximálně na měsíc. Tato lhůta se dává proto, aby se rodina nevyčerpala. Jakmile se ale o vás jednou ví, že ubytováváte, tak vám třeba někdo pošle v noci SMSku, že potkal vyčerpanou skupinu, jestli ji může poslat k vám. A někdy nám doslova zaklepou na dveře. Moje žena šla třeba jednou večer hledat naši kočku. Místo ní přivedla dva kluky ze Sierra Lione. Zůstali tu pár dní, aby si odpočinuli, než se vydali znovu na cestu.

V létě se u nás potkávali účastníci Tour de France s migranty – říká Francouz, který u sebe ubytoval třicet AfričanůV létě se u nás potkávali účastníci Tour de France s migranty – říká Francouz, který u sebe ubytoval třicet Afričanůautor: Magdaléna Rejžková

Jak probíhá příjem ve vašem podání? Postel, jídlo, něco víc?

Existují různé úrovně pomoci a každý si může určit tu svou. My se snažíme je brát jako vlastní děti a kromě ubytování a jídla pomoci i s ostatním. Jsou často úplně ztracení, nevědí, jak postupovat v azylové proceduře. Snažíme se jim taky pomoci definovat jejich plán ve Francii. Když od nás odcházejí, mají v ruce papír s kontakty na organizace, které jim můžou pomoct. Moje žena jim také dává hodiny francouzštiny a snažíme se s nimi trávit i volný čas – ukazujeme jim region, a moje žena je třeba učí plavat, což není vždycky snadné. Jeden kluk, co u nás byl, se plavil na lodi, na níž ze 125 pasažerů přežilo 25. Řekl, že do vody už nikdy nepůjde.

Jak s nimi mluvíte o tom, co mají za sebou?

Máme zásadu, že se neptáme a necháváme to na nich. Většinou se rozmluví tak po týdnu. Jsou to neuvěřitelné příběhy. Byli tu ti, které v Libyi prodávali jako otroky, vedl jsem taky několik diskuzí o polygamii a ženské obřízce. Šokuje mě, v kolika zemích je to ještě normální.

Co dalšího vás během této zkušenosti překvapilo?

Osobně jsem přehodnotil pohled na migraci. Dřív jsem bral uprchlíky jako někoho, kdo utíká před válkou a politickým režimem. To pořád trvá. Pak jsou tu ale děti, v současné době hodně z Guineje, Kamerunu nebo Pobřeží slonoviny, které utíkají třeba proto, že se jejich otec znovu oženil a nová rodina je týrá. Anebo je spousta lokálních konfliktů, které nejsou přímo válkou, ale my o nich nemáme ani ponětí. Přece jim nezavřu dveře. Museli jsme se taky naučit spoustu věcí o azylové proceduře, překvapilo mě, jak je složitá. A příjemně mě naopak potěšila výjimečná solidarita v okolí Briançonu.

Udržujete kontakt i po tom, co od vás odejdou?

Snažíme se. Byli tu třeba dva šestnáctiletí kluci, které ve městě Gap neuznali nezletilými, což by znamenalo, že se musejí vrátit do Itálie. Nakonec utekli a podstoupili testy v jiných francouzských městech. A víte, jak to dopadlo? Tam řekli, že jsou nezletilí, takže mají právo na školu. Moc dobře nekončí příběhy těch, kteří se vydají do Paříže. Když tam nemají příbuzné, často končí na ulici.

V době, kdy soudy ve Francii několik lidí za pomoc migrantům potrestali, nemáte strach?

Tuto otázku si samozřejmě pokládáme, zároveň nám nikdo nezabrání pomáhat druhým. Pokud mě chce někdo zadržet, ať mě zadrží. Zároveň máme limity. Pár lidí, co bylo u nás, nás prosilo, ať dojedeme pro jejich známé do Itálie. Tam jsme samozřejmě řekli ne, přes hranice nikoho převážet nebudeme. Zároveň když potkám člověka v nouzi na francouzském území, je mojí povinností mu pomoci. Když je vozíme autem na úřady, často si říkáme, co ještě můžeme a co ne, ale prostě to děláme.

Neměl by vaši roli plnit spíš stát?

Stát by neměl házet klacky pod nohy a nedělat zmiňované soudní procesy za to, že někomu pomáháte. Zároveň úředníci nemůžou dělat všechno a je normální, že dobrovolníci a neziskové organizace jsou součástí společnosti. Nesmíme zapomínat, že naše bohatství má s kolonizací Afriky hodně společného, týká se to nás všech.

Tady mluvíte o Francouzích, nebo o Evropanech?

Myslím, že by Evropa měla být jednotná, nezavírat vnitřní hranice. Frankofonní lidé ať jdou do Francie, anglofonní do Anglie, cílem je přece začlenit je co nejdřív do školního systému a pracovního trhu. Myslím, že je to velká výzva pro lidstvo v dalších desetiletích.

Teď u sebe doma nikoho nemáte, jakto?

Posledních pár měsíců jsme jeli naplno, potřebovali jsme si odpočinout. Měli jsme tu třeba pár lidí s psychickými problémy, to je pak náročné. Nebo stačí běžné každodenní věci, někomu pětkrát řeknete, aby po sobě zhasínal, a on to stejně neudělá. To jsou ale jen detaily. Před novým rokem si dáváme trochu pauzu, na Silvestra jsme alespoň pozvali všechny, co zůstali někde v okolí. Přijmout, podpořit a doprovodit někoho na jeho cestě je největší bohatství, zároveň nesmíte zapomínat ani sami na sebe. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek