Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Exkluzivně z Kurdistánu: Jsme připraveni vzít zbraň. Reportáž z referenda za nezávislost

Exkluzivně z Kurdistánu: Jsme připraveni vzít zbraň. Reportáž z referenda za nezávislost

„Ať žije Kurdistán, svobodu Kurdistánu,” provolává dokola muž v modrém saku a kolemjdoucím rozdává kurdské vlajky. Jeho nadšené počínání sleduje opodál i jeho manželka – Kateřina Barki, původem Češka, která se do Kurdistánu provdala. Dnes se svým manželem prožívá velkou chvíli v životě Kurdů - referendum o nezávislosti. Stejně jako jiné ženy je dnes paní Kateřina ve svých nejlepších šatech – tmavě modrých, dlouhých až na zem, s ozdobným šálem přes hlavu. 

„Sice nemůžu volit, protože nemám občanství, ale prožívám to úplně stejně jako místní, však tady už žiju osm let. Samozřejmě bych hlasovala pro, Kurdům jejich stát moc přeji, vždyť ten národ už tak dlouho trpí,” dodává paní Kateřina. Scházíme se v centru města Arbíl, u hotelu Arabela. Když její manžel strčí poslední vlajku za zvonek malého kluka na kole, vydáváme se společně na dvůr školy, kde pan Salar Barki hodí svůj hlas do volební urny. „Jsem šťastný, to se ani nedá popsat jak, tohle je nejkrásnější den v mém životě,” rozplývá se, když si spolu povídáme v lavici vystěhované na dvůr.

 

Noc před pondělním referendem byla dramatická. Až do půl dvanácté večer se čekalo na vyjádření opozičních stran, zda se k referendu vysloví kladně, či ne. Poslední ano referendu řekla strana Gorran. Došlo tak k jednomu z mála okamžiků v dějinách, kdy byly kurdské strany zajedno. Jestli byl ještě někdo na pochybách, že se kurdské referendum uskuteční, právě v této chvíli padla poslední nejistota.

Ráno se otevřely volební místnosti v Kurdistánu i na sporných územích v Sindžáru, Ninavě i Kirkúku. Arbíl je celý zalitý sluncem, doslova i obrazně. Teploty stále v těchto dnech sahají ke čtyřicítce a k tomu ze všech možných i nemožných míst vykukují kurdské vlajky se zářícím žlutým sluncem uprostřed. Některé dosahují obřích velikostí – zakrývají třeba dvě třetiny výšky věžáků.

Hlasuje se většinou ve školách nebo jiných veřejných budovách, stejně jako kdekoliv na světě. Třídy jsou poměrně ošuntělé, se zastaralými lavicemi a vybavením. Na zdech jsou většinou vidět roztomilé dětské obrázky. Nyní jsou místnosti poloprázdné a pod tabulí stojí urna, vedle za lavicemi členové volební komise. Mají před sebou seznamy voličů – pro referendum se museli všichni ti, kdo chtěli hlasovat, nejprve registrovat. Přijelo i mnoho Kurdů ze zahraničí. „Jedeme z Biškeku, z Kyrgyzstánu, jsme také Kurdi a nenecháme si tuhle příležitost ujít,” říká už v letadle na lince do Arbílu pár středního věku. Další statisíce Kurdů po celém světě mohly hlasovat přes internet.

Žena z komise kontroluje průkazy a to, zda se voliči předem registrovali. Kdo podmínky splní, dostane hlasovací lístek. Ten je velmi jednoduchý, je na něm jen otázka: Jste pro vznik samostatného Kurdistánu? ANO nebo NE. Lístek s odpovědí pak každý hází do průhledné plastové krabice, která je zapečetěna a hlídá ji další žena. Nad urnou se houpe růžový medvídek – výzdoba školní třídy. Lidé přicházejí slavnostně oblečeni, mnozí zahaleni v kurdských vlajkách. Malé holčičky mají na sobě šatičky v národních barvách.

„Je zde krásná atmosféra, žádný problém,” říká šéf volení komise Masúd. Pro jistotu ale každý, kdo jde dovnitř, musí projít bezpečnostní kontrolou. Před každým volebním místem jsou i ozbrojení policisté a vojáci. Dovnitř pustí jen ty, kteří mají potřebné dokumenty.

Ven z volebních místností voliči odcházejí s ukazováčkem namočeným do nesmyvatelného inkoustu- tak se pozná, kdo už volil. „Vydrží to až 20 dní,” vysvětluje Masúd. S obarveným prstem nakonec odchází i paní Kateřina. „Prst jsem si smočit mohla, ale volit samozřejmě ne.”

Daleko menší nadšení však panuje ve městě Kirkúk, které je zhruba tři hodiny jízdy jižně od Arbílu. Zde totiž žije početná skupina Arabů a Turkmenů. A ti rozhodně preferují zůstat součástí Iráku. „Naše menšina se rozhodla referendum bojkotovat, považujeme jej za ilegální. Vláda v Bagdádu je sice také špatná, ale bojíme se, že pokud bude nezávislý Kurdistán, nastane ekonomická krize a státní zaměstnanci nebudou dostávat platy. A samozřejmě se bojíme dalších bojů. Chceme žít v klidu,” říká nám Kásim Kazandží z Fronty iráckých Turkmenů v Kirkúku.

Jeho slova potvrzuje šikování turkmenských milic pod okny kanceláře. Desítky mužů v maskáčích s černými kuklami přes hlavu, po zuby ozbrojení. „Máme plnou pohotovost, budeme bránit turkmenskou komunitu,” říká velitel Ahmad Tahr Ismail.

V pohotovosti jsou i kurdské obranné jednotky pešmergové. Právě oni osvobodili město od Islámského státu. „Očekáváme, že by mohlo dojít ke střetům se šíitskými milicemi Hašd aš- Šaabí, pokud jim to Baghdád rozkáže,” potvrzuje generál Rebor Ali Karim, velitel první brigády pešmergy v Kirkúku.

Kirkúk je město bohaté na ropu. Denně se v jeho okolí vytěží statisíce barelů ropy, zhruba polovina celkové produkce Kurdistánu. „Ve finále jde tady hlavně o ropu a o to, kdo ji bude mít pod kontrolou,” přiznává Kásim Kazandží. A Kirkúk chtějí všichni.

„Kirkúk je historicky kurdské město a Kurdům odedávna patřilo, dokud Saddám Husajn nezačal uplatňovat svoji politiku demografických přesunů,” říká Bederchán Zaza, syrský Kurd, který už několik let žije a pracuje v Arbílu v ropném průmyslu. Zároveň vyjadřuje to, co tvrdí i mnozí vysoce postavení představitelé kurdské autonomie – že nyní všechny další kroky závisí na vůli dvou rozhodujících mocností – USA a Ruska. Rusko bude chtít chránit svoje investice v Turecku a miliardy investované gigantem Rosněfť. 

„Turecko se obává, že by to mohlo rozdmýchat další nepokoje s PKK. Prezident Erdogan i dalších představitelé – ministr zahraničí nebo premiér Jildirim – vyhrožují odvetnými opatřeními, které zahrnují vše od hospodářského embarga až po nejnovější výhrůžku, že přestanou odebírat ropu. To by byl pro Kurdy velký problém, protože přes Turecko vede jediný ropovod, který transportuje ropu z Kurdistánu až do jihotureckého přístavu Ceyhan. Turecko také před referendem pořádalo vojenské cvičení při hranicích s Kurdistánem a vládě v Bagdádu přislíbilo podporu. Ministr obchodu však ale řekl, že obchod s Kurdistánem bude dál pokračovat. Turci jsou v poměrně svízelné situaci. Vztahy s Kurdistánem jsou dobré, funguje export a import a odběr tureckého zboží v Kurdistánu je pro Turecko důležitý,” tvrdí Tomáš Kaválek, doktorand z katedry politologie Masarykovy univerzity. V Arbílu těžko najdete obchod, kde by se neprodávalo turecké zboží.

USA se sice vyjádřily k referendu nejprve odmítavě, ale v posledních dnech svou rétoriku mírní a vyjadřují opatrně podporu kurdské vládě. „Vyzýváme obě strany, Arbíl i Bagdád, aby po referendu začaly konstruktivně jednat, zákaz letů z a do iráckého Kurdistánu nepovažujeme za pozitivní vývoj,” řekla Heather Nauertová, mluvčí úřadu vlády USA.

Další nadějí iráckých Kurdů je myšlenka, že USA nebudou chtít nechat spadnout celý Irák pod vliv Íránu.

Jediný, kdo vyjádřil kurdskému referendu bezvýhradnou podporu, je Izrael. Bílomodrá vlajka s židovskou hvězdou také často vlála na všech veřejných shromážděních, které se v kurdských městech uskutečnily. Lidé se sešli hned po setmění u arbílské citadely a na ulici Eskan, která je nejdůležitější tepnou Arbilu. Možné obavy rozptýlilo všeobecné nadšení a radost. Stejně - když se Kurdů zeptáte, zda se něčeho nebojí, máte dopředu jasnou odpověď – nebojíme se ničeho. Ale neznámých, otázek a citlivých míst je v otázce budoucí kurdské samostatnosti hodně.

“Nikdo dnes neví, jak se Turecko opravdu zachová. Pokud by se mělo zachovat rozumně, bylo by pro ně velmi problematické dělat ekonomickou blokádu. Ale je to tak citlivá otázka, že se nedá s jistotou říct, že Turecko a jeho představitelé racionální rovinu udrží. Erdogan si nemůže dovolit na referendum nereagovat, protože kurdská otázka v Turecku, nebo v Sýrii a Iráku spolu souvisí. Nějak se k tomu postavit musí a v tomhle diskurzu nemůže otevřeně tolerovat referendum v Kurdistánu, byť vztahy s Barzáním má doteď dobré. Bude zásadní, jestli Kurdové podniknou nějaké kroky směrem k nezávislosti. Vsadil bych na to, že rétorika bude tvrdá, ale nebudou za ní následovat stejně tvrdé kroky,” dodává Tomáš Kaválek.

I přes nadšení z referenda panuje mezi lidmi velká nervozita. „Samozřejmě, že se bojíme, co udělá Turecko a Bagdád. Jistí si nemůžeme být ničím. Bojíme se i špatné ekonomické situace, ale jsme připraveni být o chlebu a vodě, bude-li to nutné,” dodává Kateřina Barki a její manžel doplňuje: “Jsme připraveni vzít svou zbraň a jít bojovat. Jako všichni tady.”

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek