Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

EXKLUZIVNĚ Z UKRAJINY: Dva roky pod palbou, pak v izolaci. Příběh rodiny se 14 dětmi, která prošla peklem

720p480p360p240p

Někdo válku na Ukrajině nazývá hybridní. Jiní o ní zase říkají, že je to jen a pouze byznys, a třetí skupina přidává politiku. V čem je ukrajinský konflikt ale skutečně absolutně bizarní, jsou vzdálenosti. Území kolem frontové linie se nazývá šedá zóna. Ta se pak dělí na další barvy. Červená je nejnebezpečnější, oranžová tak napůl a v zelené zóně by měli být lidé v bezpečí. V praxi to znamená, že Ukrajinci v jedné části města prožívají absolutní horor války se vším všudy, zatímco obyvatelé jiné části stejného města sedí v kavárně nebo si chodí zatančit do klubu. V jedné vesnici lidé nemají vodu ani elektřinu, zatímco ve vesnici o patnáct kilometrů dál vše funguje normálně. Říká se, že smrt si nevybírá. V současném ukrajinském konfliktu to ale neplatí. Tady obchází jen konkrétní adresy.

Na jedné takové adrese si koupila dům Naděžda Dženibeková. S manželem za něj dali většinu úspor. Byl to hezký dům v pěkné vesnici a bylo tři měsíce před vypuknutím války. Naděžda stejně jako nikdo kolem netušila, že její vysněný domov se ocitne na území nově vyhlášené republiky a přímo kolem povede fronta.

56letá matka deseti dětí tehdy řešila jiné věci. Do rodiny akorát přibrala čtyři malé dívky. Dvě z nich postižené: „Nechali jsme starším dětem dům v Horlivce a přestěhovali se do Zhovanky. Já vždycky říkala, že Ukrajina je tak mírumilovné místo... Kdo by si to, kdy uměl představit, že se nám něco podobného může stát, že půjde prakticky bratr na bratra.“

Ve Zhovance vydržela rodina Dženibekových pod palbou dva roky. V roce 2015 vyhlásila Ukrajina blokádu okupovaného Donbasu a zakázala vstup na jeho území. Embargo se vztahovalo i na zboží. Zhovanka se kvůli tomu ocitla v izolaci. Nebylo co jíst, netekla voda, nebyla práce. Jediné, co rodinu drželo nad vodou, byla vlastní zvířata, pěstování zeleniny a občasná finanční pomoc Naděždina bratra. V tu dobu musela osmičlenná rodina (starší ze 14 dětí už žijí samostatně) vyžít v přepočtu se 4 500 korunami na rok.

Naděždině rodině nakonec pomohla ukrajinská humanitární organizace Rameno k rameni. Koupila malý domek na ukrajinském území u městečka Bachmut a Naděžda se do něj po Novém roce nastěhovala. „Nejtěžší bylo přestěhovat tu krávu,“ směje se Tatjána z Ramene k rameni.

Rodinu v Bachmutu občas navštěvuje a přináší novinky ze Zhovanky a Zajceva: „Voda neteče, elektřina nefunguje. Teď tam řešili situaci, že byl někde schovaný sniper a prostě střílel po procházejících lidech.“ Naděžda jen v hrůze kroutí hlavou: „Víš, já jen když si vzpomenu na ten šílený pocit, když slyšíš letět raketu a nevíš, kam dopadne...“

Stěhování pro ni přesto nebylo lehké. Především kvůli dětem je ale ráda, že žijí v oblasti, kde nevybuchují miny a bomby. Dívky mohly začít chodit do školy, ani to ale nebylo jednoduché: „Nejstarší Olja šla do první třídy ve Zhovance. Po několika měsících ale škola zavřela. Teď je jí osm let a šla teprve do první třídy. Její vrstevníci už umí psát, číst a ona se vším začíná znovu.“

Co, ale Naděždu trápí víc, je oddělení od starších dětí. Všechny totiž žijí na území samozvané Donětské republiky. Dostat se za nimi na návštěvu znamená v praxi stát hodiny, klidně ale i tři dny ve frontě na přechodu. Ukrajinská vláda nově hrozí, že by přechody zavřela zcela. Naděždu a její děti s vnoučaty, tak od sebe sice dělí jen několik desítek kilometrů, jenže na špatných adresách.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek